Lukáš Malý - JAK JSEM SPLÁCHL PLYŠÍKA DO ZÁCHODU A UPLÁCEK ŘEDITELKU ŠKOLY

Ten sígr mi prý kouká z očí. Alespoň mi to od malička řeklo už pěkných pár lidí. Ačkoli se cítím jako hodný a spořádaný chlapec, přece jenom věřím, že se na mé tváři dá něco takového zahlédnout. I když je to jen stopa, památka, pozůstatek, možná to v těch očkách vážně zůstalo. Přísahám, vyrostl jsem z toho! Už dávno to neplatí, ale přiznávám, že kdysi jsem trošku tím grázlíkem byl. 
A začalo to už ve čtyřech letech, kdy jsem začínal jasně vymezovat teritorium a pomýšlel si na něco velmi blízkého korupci.
Tak tedy, jak to tenkrát všechno odstartovalo?
Ve školce jsem si za rok zvyknul a pomalu si podmanil všechny další uličníky, jako jsem byl já. Společně jsme měli takovou vypečenou partičku, které šéfoval vzrůstem nejmenší (a to mi zůstalo), ale jinak nejmazanější klučina. 
Sice jsem nosil punčocháčky a na to lacláče, jejichž roztomilé kšandičky přes ramínka pod buclatými tvářičkami ze mě dělaly miláčka učitelek, přesto je až děsivé jak démonický výraz má takové malé koťátko na fotkách. 
Stavěli jsme z kostek fantastické věci, hned několikrát vyšší, než jsme byli my sami, na zahradě jsme experimentovali s požíváním všeho, co tam rostlo, s dalšími dvěma kumpány jsme se naučili dokonce brzy číst, a tak nás zbytek považoval za studnici vědomostí, no a holčiny, které z nás byly unešené, nám za keříkem ukazovaly... Pane bože, to byly časy!
Jako mafiáni z devadesátek jsem měl se dvěma nejchytřejšími a nejdrsnějšími nohsledy na každém prstu jednu bábovku, co se řeklo davu, to prostě udělal, a když se náhodou někdo ozval, že by rád tu a tu hračku domů, říkal jsem "to nebude žádný problém."
I šacování kapes naší třídy „U vodníka“ před ochodem - protože s nástupem mě, Andreje a Ondy nějak vzrostl počet ztracených kostiček a vojáčků - dokázal ten čtyřletý nezbeda Lukáš obejít. Nikdo nechápal, proč s sebou všude vleču svého obrovského tyranosaura Rexe, ale vám už je teď asi jasné, že taková velká hračka, navíc dutá, a navíc s hlavou, která se dá odšroubovat, je zatraceně mocná zbraň.
Jenže když už si člověk myslel, že dobyl všechny možné mety a získal si všechny lidi, přišla ona.
Celkem hezká nemluvná blondýnka, která se vyznačovala tím, že všude s sebou - a tím myslím úplně všude - měla plyšového hrocha, medvěda, či co v růžové barvě. Bylo jedno, co jí kdo řekl, bylo jedno, zda si s ní nějaké dítko chtělo hrát, nebo ji urážet, bylo fuk, zda jste ji nabízeli kamarádství, nebo ji tahali za vlasy. S nikým nekomunikovala, jen tu hnusnou plyšovou kreaturu div samou láskou neumačkala. 
Ne že bych měl tenkrát (na rozdíl od současnosti) málo obdivovatelek, ale tohle je holka moje teritorium, a tady jsem králem já, rozumíš? Tady žádný takový introvertství nesnesu. 
Ale narazil jsem. Ani moje silné řeči a úctyhodné vědomosti ji do kolen nedostaly. Políbila svého hrošíka a odporoučela se. A to několikrát.
Časem, ačkoli mi svět pořád ležel u nohou, mně to začalo iritovat čím dál více. Začal jsem to zvíře nenávidět, nesnesl jsem ho. Máš sakra objímat a milovat mě, napadalo mě. Přál jsem si, modlil jsem se, ať ho alespoň jednou zapomene, ale ne!
Pořád a všude, bez jediného slova, tahala tu zasranou hnusnou růžovou, nebo fialovou… - už sakra nevím - zrůdu!
Jednou, už naprosto zoufalý, že je ve třídě někdo, kdo mě nebere jako krále, jsem po probdělém poobědovém ležení loudavým tempem vyrazil na toaletu. Ta byla společná pro obě pohlaví. 
Dobelhal jsem se k maličkaté porcelánové míse a svoje punčocháčky se slipy stáhl až ke kotníkům. Vykonával jsem potřebu a při tom bedlivě sledoval, jestli mířím dobře. A jak tak pozoruju svoje nádobíčko, zahlédnu vedle záchodu ležet fialové cosi... Ona ho tu zapomněla?!
Ohlédl jsem se, jestli někdo nejde a dlouho neváhal. Ani jsem nestihl vyloučit všechno a plyšák letěl. S velkým sebezapřením jsem ho tam ještě zamáčknul a spláchl. Zůstal mu trčet kus hlavy, ale nebylo času nazbyt, protože se zrovna někdo hnal dovnitř, a tak jsem raději vyběhl ven, bez umytých rukou, a dělal jakože nic. 
To šramocení příchozího byla dívka. Když jsem cestou ven míjel JI, o to větší škodolibost se ve mně probudila. 
Ani minuta neuběhla a z WC se začal rozléhat mohutný vřískot. Úplně příšerné ječení, které všem rvalo uši. Kromě mě. Na tváři se mi skvěl úsměv. Tohle je moje teritorium, moje pravidla, baby!

O hodinu později si na mě došlápla sama ředitelka mateřské školy. "Co to mělo znamenat, cos to provedl?! Proč?! To se řekne mamince!"
Neděsilo mě to, jen jsem se hloupě smál se skvělým pocitem zadostiučinění. 
"Co kdybys ten záchod rozbil?!" Stále jsem mlčel. "Víš kolik taková oprava stojí?!"
Z krku mi vyšlo pohrdavé "pch!" rukou jsem sáhnul do kapsičky a naprosto arogantním tónem zvolal:
"Ale já mam padesát!"
A malá ručička dětského bosse podstrkovala hlavě našeho ústavu droboučký hliníkový padesátihaléř!