Náhrada

Stejně jako pokaždé, i dnes jsem večeřel sám ve svém domě, který jsem zdědil po rodičích před asi dvěma lety, spolu s pěknou zahradou a spíše průměrným, ale stále krásným autem. Nejhezčí na něm je, že jsem na něm nezaplatil jedinou korunu.  
Když jsem tak přemýšlel, kde asi rodiče jsou, cinkla mikrovlnka, do které jsem před třemi minutami dal lasagne od značky, která je známá svými rychlými jídly, které se rovnají školní jídelně. Připravil jsem si svůj film oblíbený na televizi, nalil pivo, které položil na stoličku vedle gauče a čekal, až mi někdo připraví lasagne.  
“Sakra,” poznamenal jsem, když jsem s uvědomil, že jsem doma sám. Vstal jsem z gauče, vytáhl talíř z mikrovlnky, vzal ze šuplíku vidličku s nožem a zasedl zpátky ke gauči. Pustil jsem film, zamyslel jsem se, jestli je takový film, ve kterém je více krve než v krevní bance, je vhodné. Nakonec jsem usoudil, že to tak hrozné není a uvědomil jsem si alternativu při pohledu na záchod. 

Zmáčkl jsem tlačítko, které slouží ke spuštění programu a tehdy jsem viděl, že se na nebi objevila jakási modrá šmouha. Vypadá tak trochu jako portál. V tu samou chvíli se ozvala rána jako z děla, znělo to, jako by někdo hodil petardu do popelnice, ale žiji v kultivované čtvrti. Navíc tady nebydlí jediná rodina s dětma. 
Opustil jsem dům a podíval se na popelnici před svým domem. Málokdy z ní něco vyčuhovalo, teď to bylo jinak, koukali z ní nohy, půl těla, druhá půlka těla musí být ještě v popelnici, snad v jednom kuse. 
Tehdy se ozval děsivý, ale srozumitelný křik. 
“Jaký zatracený had mě zavřel do takového vězení, ve kterém to smrdí jako v nejnižším pekle.” ozvalo se z popelnice. 
Po chvíli mrskání se tělo dostalo z popelnice, byl to kovboj! Tedy, aspoň myslím. Když jsem naposledy viděl kovboje, bylo mi asi pět a měl jsem figurku, která vypadala velmi podobně, vlastně úplně stejně. Vrátil jsem se zpět do svého domu a zamkl se. 
 
Tehdy jsem uslyšel, jak za mnou někdo běží, otočil jsem se a tam byl rytíř, muž v brnění, který se s mečem v ruce vydal vstříc dveřím, možná mířil na mě, ale já se uhnul.  
I tahle osoba vypadá jako jedna z figurek, co jsem míval jako malý. Měly by snad ještě někde být. 
Utekl jsem do svého starého pokoje a hledal v krabici trojici figurek, se kterými jsem si hrál jako malý. V krabici byl krom kovboje a rytíře ještě papír. Bylo tam psáno něco, co nemohl napsat nikdo koho znám, nikdo nemá takové písmo.  
Nedokážete si představit, jak těžké je číst, když vám rytíř s mečem mlátí do dveří spolu s kovbojem, který mlátí pro změnu revolverem.   
Na papíře bylo napsáno: 
“Omlouváme se za to, že jsme vám unesli rodiče, už nemáme koho pitvat, jako náhradu tady máte tři figury, které jste miloval jako dítě. Kifflom.” 

Počkat, tři figury? Tady je jenom kovboj a rytíř. Tehdy jsem se podíval do krabice podruhé. 
"Ksakru,” řekl jsem, když jsem vytáhl z krabice postavičku T-Rexe. Hned poté následovali velké rány, tupé, jako kdyby něco nelidsky dupalo.