Vzhůru k výškám

Snad za to může mé dobrácké vzezření, či okouzlující charisma, že mě moji přátele považují za takového zpovědníka, u kterého hledají radu a psychickou podporu. A navíc mám poměrně kvalitní zásobu alkoholických nápojů.

Tu jednoho dne rozezněl se zvonek od domovních dveří, který obvykle signalizuje, že mě někdo přišel navštívit. V lepším případě nějaký kamarád, v horším pak neznámé osoby, lačnící po diskuzi o Stvořiteli. Naštěstí to byl Stanislav, můj dobrý kamarád z dětství. Ten si o Stvořiteli jistě povídat nechce. Z jeho výrazu však bylo patrné, že jej něco tíží. Nabídl jsem mu domácí trepky, on je přijal a já ho uvedl do obývacího pokoje. Zeptal se mě, co je u mě nového, já se pak zeptal, co je u něj nového, což jsou jen takové nutné počáteční fráze, než se dostaneme k tomu hlavnímu.

„Mám problém," řekl Stanislav vážně. „Rád bych svoji přítelkyni dopřál nějakou hezkou exotickou dovolenou."

„Jsi ve finanční tísni?" zeptal jsem se Stanislava a zapřemýšlel se nad důvody, proč mu nemůžu půjčit peníze.

„Kdepak, v tom to nevězí. Víš, přemýšlel jsem nad nějakým Karibikem, nebo třeba Afrikou, ale bohužel takové destinace jsou tak trošku z ruky, jestli mi rozumíš. Jde o to, že mám panickou hrůzu z létání. Potím se jen při představě, že bych měl strávit několik hodin v letadle. Nechci ale svoji přítelkyni zklamat a abych byl upřímný, ani mě již Chorvatsko a Španělsko neláká."

„Ale exotickou dovolenou lze prožít i v automobilu dosažitelné lokalitě," namítal jsem. „Byl jsi někdy v Košicích?"

„Nebyl, ale to není ono. Miriam by ráda k moři, chápeš?"

Zapřemýšlel jsem se. „Možná bych věděl, jak ulevit tvému trápení. V jednom zahraničním periodiku jsem četl o vědeckém výzkumu, který potvrdil, že lidské emoce, jako strach či stres, se dají poměrně snadno odbourat za pomoci hudby a pečlivě zvoleného prostředí."

„Vážně?" řekl Stanislav. „To zní přijatelně! Co je to za periodikum?"

„Můj Džihád," odpověděl jsem.

„O tom jsem nikdy neslyšel," pravil Stanislav a já v jeho slovech pocítil náznak pochybností.

„Špatně se to shání," řekl jsem na vysvětlenou. „Měl bys zájem podrobit se této terapii?"

„Můžeme to zkusit," pravil Stanislav odhodlaně.

Zavedl jsem tedy Stanislava do sklepa, kde jsem doprostřed jinak prázdné místnosti postavil židli, nad kterou visela žárovka. Stanislav se usadil a já mezitím přinesl notebook, ze kterého jsem chtěl přehrávat hudbu a silné reproduktory, které jsem namířil přímo na židli. „Tak se do toho dáme," řekl jsem.

„Je to nutné?" zeptal se Stanislav, když jsem mu lepící páskou připevňoval končetiny k židli.

„Profesor Achmet Salah z kábulské univerzity tvrdí, že je to nezbytné," odpověděl jsem.

„A co je proboha zase tohle?" zvolal Stanislav, když jsem mu na hlavu nasadil hrubý pytel.

„Neboj, to je jenom proto, abys byl v úplné temnotě a soustředil se jenom na hudbu. Teď se nelekej, trošku ten pytel dole utáhnu, abys neměl příliš kyslíku."

„Je to bezpečné?" strachoval se Stanislav.

„Profesor Achmet Salah z kábulské univerzity tvrdí, že nikoliv."

Stanislav povzdechl a já si pomyslel, že by neměl plýtvat kyslíkem. „Co mi vlastně pustíš za muziku?" zeptal se.

„Zvolil jsem tématickou píseň Vzhůru k výškám od Heleny Vondráčkové. Píseň je doslova oslavou létání. Doufám, že si tím lásku k létání vsugeruješ."

Došel jsem k notebooku a připravil píseň k přehrání. V přehrávači jsem zvolil možnost "REPEAT", tudíž písnička mohla hrát stále a stále dokola. Kliknul jsem na tlačítko "PLAY" a z reproduktoru se ozvalo: „Neboj se a pojď, mmmmm, budem stoupat jako ptáci."

„Je to dost nahlas?" zakřičel jsem na Stanislava.

„Cože? Vůbec tě neslyším, strašně to řve!" odpověděl a já ještě hlasitost maličko přidal.

„Vrátím se pro tebe za hodinu!" řval jsem Stanislavovi do ucha, ale nijak nereagoval. Když jsem za sebou zavíral dveře od sklepa, řvala Helena něco o tom, že by chtěla mít svůj aeroplán.

Vrátil jsem se do obýváku, vzal si z lednice pivo a usadil se k televizi, kde právě začínalo fotbalové klání. Fotbal, pivo, klídek, prostě skvělý sobotní podvečer. Moji pozornost si však vyžádal mobilní telefon, který se na konferenčním stolku zběsile rozvibroval. Displej oznamoval, že mi volá kamarád Václav.

„Za třicet minut jdu do města na tah. Jdeš se mnou? Provětrat roštěnky?" zeptal se mě Václav.

Chvilku jsem přemýšlel a nakonec jsem usoudil, že vlastně nic v plánu nemám, tak proč bych nešel. Na fotbal se podívám jindy. Roštěnky chodíme s Václavem větrat už asi deset let a dnes by se to mohlo konečně povést. Oblékl jsem se a šel.

Václav mě zavedl na diskotéku, o které tvrdil, že se roštěnkami jen hemží. Objednali jsem si pití a usadili se na bar. Rozhodl jsem se, že prozkoumám terén a hodím očkem po místních krasavicích. Obcházel jsem prostory, až jsem natrefil na skupinku žen, které seděly vedle sebe v řadě. Vybral jsem si jednu brunetku. Upoutala moji pozornost už jen tím, jak vyzývavě, až přímo nestydatě seděla a dávala tak najevo svoji povolnost. Mírně jsem se uklonil a řekl: „Smím dámě nabídnout rámě a vyzvat ji k tanci?"

„Tohle jsou dámský hajzly, ty kreténe! Koukej odsud vypadnout!" začala na mě hulákat a mávat při tom toaletním papírem.

„No tak pardon, madam," řekl jsem ironicky a odešel.

Vracel jsem se zpátky k baru a přitom přemýšlel, že vždycky já musím natrefit na takovou netykavku, ba přímo krávu.

„Tak co?" zvedl Václav tázavě obočí, když jsem vedle něho zasedl.

„Zatím bez úspěchu. Co ty?"

„Dostal jsem vizitku od jedný pěkný kočky," pochlubil se Vašek a podal mi onu vizitku.

„Ivan Vejvoda, klempíř," přečetl jsem nápis na vizitce. „Myslíš, že je to skutečně její vizitka?" zeptal jsem se Václava.

„Jistě, že je. Proč by mi ji jinak dávala?"

To je vlastně pravda, pomyslel jsem si a pokýval hlavou. Parket za námi se pěkně zaplnil. Diskžokej zrovna pustil oblíbenou diskotékovou píseň Dlouhá noc od Heleny Vondráčkové. Sevřel se mi žaludek.

„Co je ti?" zeptal se Václav, když viděl moji pobledlou tvář.

„Nevím, jako bych na něco zapomněl," odvětil jsem.

Dlouhá noc

Dlouhá noc

Dlouhá noc

„Do prdele!" zakřičel jsem a plácnul se do čela.

„Vzpomněl sis?" zeptal se Václav.

„Jak jsem mohl zapomenout?!"

„A na co?"

„Nenakrmil jsem rybičky," vzdychl jsem.

„Však ono se to neposere," chlácholil mě Václav. „Pojď na parket."

Netrvalo dlouho a doslova nám patřil parket. Všichni ostatní tanečníci, když nás viděli, si šli raději sednout, snad aby se neztrapnili. Helenčin hlas rozpohyboval mé boky. Chvilkami se zdálo, jako bych měl kyčle mimo své tělo. Nohy i ruce vytvářely dosud nevídané kreace.

„Teda, ty dneska pěkně válíš," řekl Václav těsně předtím, než se začal točit na hlavě.

S neskrývanou hrdostí jsem zpozoroval, že si nás ostatní návštěvníci natáčejí na mobilní telefony. Tak jsem ještě přidal. Skutečná horečka sobotní noci! Jdi se bodnout, Travolto!

„Že to byl ale pěkný večer," podotkl Václav, když nás ostraha podniku vyvedla na ulici.

„Ano, skutečně moc pěkný," řekl jsem a podal Václavovi ruku na rozloučenou.

V ulici, ve které bydlím, mě nejvíce zaujaly blikající majáky policejních vozů, které stály přímo před mým domem. Hodlal jsem mezi nimi tiše proklouznout, protože jsem usoudil, že do záležitostí policie mi nic není, ale pevní stisk uniformovaného muže mě zastavil.

„To je váš dům?" zeptal se mě policista. „Máme zde nahlášeno vloupání. Sousedé zahlédli muže, který proskočil vaším oknem a dal se na útěk."

„To je hrozné," řekl jsem.

Policista si mnul bradu. „Ano. A je to velice zvláštní případ. Například se nám zatím nepodařilo zjistit, jak se pachatel dostal dovnitř domu. Sice tu je to rozbité okno, ale pokud by pachatel ke vstupu použil právě toto okno, proč by jím pak při odchodu proskakoval? Dále jsme nalezli vyražené sklepní dveře. Uvnitř jsme pak našli rozmlácenou elektroniku, děravý pytel a sežvýkanou lepenku. Proč by zloděj ničil elektroniku, kterou mohl snadno prodat?"

Začalo mi svítat.

„Máte nějaké podezření?" zeptal jsem se. Policista se na mě podíval a řekl mi, ať chvilku počkám. Na to si stoupl k lampě, která před mým domem osvětluje ulici. Přikrčil se, skočil a začal šplhat vzhůru po kandelábru. Neměl to jednoduché, jelikož bylo po dešti a kandelábr prokluzoval policistovi pod rukama. Policista hekal a prskal. Kdykoliv se na lampě posunul o metr výš, sklouzl o půl metru níž. Trvalo několik minut, než konečně dosáhl vrcholu, kde mu lampa vytvořila nad hlavou svatozář. Chvilku posečkal na místě, než se opět spustil dolů.

„K čemu to bylo?" zeptal jsem se muže zákona, když se jeho nohy opět dotkly země.

„Chtěl jsem vnést do případu více světla," vysvětlil mi policista.

„Pomohlo to?"

„Řekl bych, že se vám do domu vloupal nějaký feťák."

„Ano, to bude ono. Nějaký feťák. Myslím, že případ je u konce a můžete to tu zabalit." řekl jsem a poplácal policistu po rameni.

„Asi máte pravdu," řekl policista svolal svůj tým, aby jim oznámil konec akce. Nasedli do aut a odjížděli ulicí pryč. Já běžel po chodníku vedle aut a mával jsem jim. Oni na oplátku mávali mě. Běžel jsem a mával tak dlouho, dokud jsem policejním vozům stačil, ale zhruba po dvou kilometrech jsem konstatoval, že již více neuběhnu.

Vrátil jsem se domů a šel se ihned podívat do sklepa. No, pěkný binec mi tu Standa zanechal, pomyslel jsem si. Navíc nevrátil ani trepky. Jestlipak alespoň zabrala má terapie? ptal jsem se sám sebe. Odpověď jsem dostal následující týden.

Šel jsem po ulici a koho nevidím! Miriam! Tak jsem k ní přišel, a že se nenápadně zeptám na Stanislava.

„Stanislav odletěl," řekla mi.

„Bez tebe?" zeptal jsem. „To je divné!"

„Ano. Minulý týden přišel domů a byl celý roztěkaný. Sbalil si dva kufry a odjel na letiště."

Její slova mě potěšila. Terapie funguje, pomyslel jsem si. „A kam letěl?"

„Do Sýrie."

„No jo," zasmál jsem se. „To je celej Standa. Sluníčko, teplíčko. A co ty jinak, je něco novýho?