Tři sourozenci aneb příroda si dělá, co chce . . .

 

Tři sourozenci aneb příroda si dělá, co chce . . .

 

          Když mi bylo deset, došlo mi, že jestli něco neudělám, tak nic nebude. Měla jsem totiž velký hendikep. Ne fyzický, tam jsem se vyvíjela docela slibně. Psychicky to bylo taky v normě. Spíš to bylo něco jako společenský nebo sociální? To jsem přesně nevěděla, ale bylo to tak. Všichni ve třídě někoho měli. Někoho, s kým se ráno hádali u snídaně, kdo jim kradl hračky, když se nedívali a když byla správná nálada, mohli se s ním prát jako koně, a co sprostých slov se naučili, jéjé! Ale o tomhle všem jsem si já mohla nechat leda tak zdát. Já neměla nikoho.

 

     A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že s tím něco udělám. Napadlo mě to, když jsem šla z nákupu z naší sámošky a všimla jsem si, kolik opuštěných dětí v kočárcích tam pláče. Byla jsem vždycky soucitná duše a takové drncání deseti kočárků něco času zabere. Přitom mě to právě napadlo. Možná bych se mohla nějakého ubožátka ujmout. A bylo by dokonce možné si vybrat nejen, jestli chci ségru nebo bráchu, ale přihlédnout i k tomu, jaké se mi líbí peřinky. A jedny se mi fakt líbily hodně, byly bílé s červenými puntíky, takže ségra. Taky se mi líbil její dudlík s kytičkou. Už jsem byla skoro rozhodnutá, když jako naschvál zrovna k mý budoucí ségře přišla nějaká paní a začala na ni žvatlat. No, dobře, tak asi nebyla tak opuštěná, zklamaně jsem šla domů.

 

     Musím na to jinak. Vůbec nejlepší a nejjistější by bylo, kdyby ten sourozenec byl opravdu můj. Začala jsem před rodiči nadhazovat, jaké by to bylo prima, kdybychom měli nějaké další dítě. O nic by v podstatě ani nešlo, protože jsem byla odhodlaná se o něj celkově postarat. Fakt, byste s tím neměli žádnou práci, žadonila jsem. Ale rodiče nijak nereagovali. Pochopila jsem se, že se vůbec nesnaží! A když se dospělí nesnaží, tak děti nejsou. Bylo mi deset, chápejte, už jsem nebyla žádné škvrně! Je to zlý, musela jsem si přiznat.

 

     Vono by koneckonců stačilo alespoň nějaký to zvíře. S tím bývá taky velká legrace, ustoupila jsem od dítěte. Třeba takový pes, ideální kámoš. O psovi nechtěli rodiče ani slyšet, stejně tak o kočce, andulce, morčeti. Už jsem fakt nevěděla, co jim nabídnout. Až jsem přišla na křečka. Ten už byl asi dostatečně malý, protože jsem viděla, jak rodiče poprvé zaváhali. Kula jsem železo, dokud bylo žhavé. Jo, vo křečka se taky budu starat!, taky ho budu venčit, uklízet po něm a všechno. Slíbila bych klidně i že ho naučím mluvit, kdyby to pomohlo! Asi jsem vypadala dost zoufale, že nakonec rodiče povolili – čili vyměkli.

 

     A tak se stalo, že jsem přece jen toho sourozence dostala. Sice se od mých původních představ dost lišil, ale to mi nevadilo. Byla s ním zábava. Pojmenovala jsem ho: Ferda. Byl prostě kouzelný, jeho kožíšek byl sametový, zlatý, očka měl jako dva hnědé lesklé korálky. Ach, byl to ten nejkrásnější křeček na světě, dokud mě jednoho dne nekousl do prstu! Stalo se to takhle. Ferda běhal po akváriu a já jsem ho pošťuchovala prstem. Zničehonic se otočil a do toho prstu se mi zakousl! Překvapilo mě,  jak byl strašně rychlý a zoubky měl strašně ostrý a teď mi visel na ukazováčku, krev odkapávala do akvária, a přestože jsem dost řvala, nepustil se! Visel tam tak dlouho, dokud ho rodiče od prstu neodtrhli. Byla jsem rozhodnutá, že je mezi námi konec!  Nemluvila jsem s ním týden!

 

     Když jsme se pak usmířili, zase jsem mu začala dávat jablíčko a mrkev. Jen se mi zdál takový posmutnělý. Svěřila jsem se s tím rodičům. Ono je mu asi smutno, jak je sám, zauvažovali. To je ale nápad, musíme mu obstarat kamarádku. A nestačil by mi kamarád?, na to rodiče. Ale to samozřejmě nestačil, měla jsem to už promyšlené. Když bude kamarádka, za chvíli budou i malí křečíci! Viděla jsem to u Katky, jsou fakt krásný, takový průhledný žížalky. Chtěla jsem mít taky takový průhledný žížalky!

 

     A tak se stalo, že jsem měla brzy sourozence dva. K Ferdovi přibyla maličká hnědá křeččí holka Jůlinka. Od té doby jsem neměla na školu moc času, protože jsem musela dávat pozor, jestli se už něco děje. Tedy běhali kolem sebe, to jo, ale že by k něčemu došlo, to se mi nezdálo. Bylo mi deset, chápejte, už jsem nebyla žádné škvrně, bylo mi jasný, jak to v přírodě chodí! Hele, vona se mu asi nelíbí, svěřila jsem se Katce. To není možný, voni na to nějak moc nekoukaj. Hele, ta moje křeččí holka, tak vona nemá jedno ucho, a loni měla s Tondou pět malých! Ty se máš, to já se snad nikdy nedočkám, zalkala jsem.

 

     Ty, a není ten problém jinde?, když jsem se s mým smutkem svěřila i Petře. Jaký?, podivila jsem se. No, jestli ten tvůj Ferda není taky holka. To je potom samozřejmě vyloučený, to nejde, že jo. Rodiče se také podivili, ale nakonec opravdu vzali pro jistotu oba kousky k odborníkovi. Petřina hypotéza se opravdu potvrdila! Ferda nebyl kluk, ale holka! Jůlinka holkou zůstala. No, jo tak nebude nic. Ferdu jsem přejmenovala na Gerdu. Bylo to podobné, tak aby v tom chudák, vlastně odteďka už chudinka, neměla zmatek, ale věc to nijak nevyřešilo. Všichni včetně rodičů jsme z toho byli smutní. Myslím, že se nakonec i oni začali těšit na průhledný žížalky.

 

     A tak se stalo, že jsem zanedlouho dostala třetího sourozence. Nutno dodat, že tedy nebyl tak úplně můj, byl jen zapůjčený za jistým účelem. Byl to hnědý kluk Pepík. Tak teď už to musí vyjít! Dokonce si může Pepík vybrat, hlásila jsem Katce. Jo, ty se máš, trochu mi záviděla, to budeš mít možná mladý dvoubarevný, a že jich ale bude! Myslím, že i rodiče měli z toho očekávaného přírůstku obavy.

 

     Od té doby jsem neměla na školu moc času, protože jsem musela zase dávat pozor, jestli se už něco děje. Gerda, Jůlinka i Pepík se kamarádili, o tom nebylo pochyb. Ve svornosti chroupali zrní a hrozně legračně okusovali zrníčka slunečnic. Dokonce měli v akvárku i houpačky a v rozpůleném kokosovém ořechu roztomilé hnízdečko. A já? Div jsem kolem nich nechodila po špičkách, jen aby měli na „to“ klid.

 

     Zatím nic. Hlásila jsem každé ráno ve škole Petře. Jako holky trochu tlustý jsou, ale zatím nic. Jen jestli si nedělají zásoby na blížící se zimu, na to zkušeně Petra. Myslíš? Jako že by nebyly těhotný, ale jenom nažraný? vydechla jsem zklamaně. No možný je všechno, to víš příroda si dělá, co chce.

 

     Zase měla pravdu! Gerda, Jůlinka i Pepík prostě vytvořili komunitu přátel a nehodlali na tom nic měnit. Měla jsem na ně vztek. Nejenže nic nedělali, aby se rozmnožili a bylo den ode dne jasnější, že průhledný žížalky nebudou ani jednobarevný, ale navíc, jak jich teď bylo víc, musela jsem čím dál častěji čistit ten jejich příbytek. S blížící se zimou však nastal další problém. Ve dne spali, v noci řádili!

 

     Nevěřili byste, jak ta malá zvířátka rychle běhají a dupou! Když přidali i škrábání na sklo, byla jsem z nich na nervy! Musela jsem spát s vatou v uších, ale to zase hrozilo, že ráno neuslyším budíka a zaspím do školy! Katka i Petra na mě soucitně koukaly a radily, ať je na zimu odstěhuju do kuchyně. Jenomže to se zase nelíbilo rodičům. Místo vůně kuchyňské by se totiž odtud linula úplně jiná vůně. Chápala jsem to a dál spala s vatou v uších.

 

     A tak se stalo, že jsem jednoho dne přišla ze školy a akvárko bylo pryč! Což o to, Pepík byl jen půjčený, takže se jen vrátil  původnímu majiteli, ale jaký byl nakonec osud Gerdy a Jůlinky vážně nevím. Jen doufám, že když rodiče tvrdili, že je dali do dobrých rukou, nemysleli tím dobré ruce chovatele plazů . . . Bylo mi ale dost smutno, přece jen jsem si na ty moje potvory škrábavý a kousavý už zvykla.

 

     Naštěstí se mi však brzy překulil jedenáctý rok a nějak mě ta touha po sourozencích náhle přešla. Objevila jsem i jiné zájmy než je opatrování nezvedených zvířátek.  Třeba jsem si všimla, že jeden můj spolužák má moc krásný modrý oči . . .  Opravdu, ta příroda si vážně dělá, co chce . . . :-)

 

Milí literští, dneska je to bez fota křečka, ale zato s přáním, ať máte co nejhezčí den :-)! Fany