Baník není pičo Blahník

Baník pičo.
Jo byl jsem tam.
A ne jednou.
Poslán i vyslán.
Z Prahy je to dost daleko.
A mluví tam kurva sprostě a jinak.
Nic pro ucho rodilého Pražáka.
A tak si vykračuji po Kampě.
A tam u Vltavy je budova.
A v ní muzeum Medkové.
Sovovy mlýny tomu říkají.
Je tam dvorana pódium i hlediště.
Tak tam čuhnu, co a jak tam se koná.
V pokladně zmerčím cenu lupenů.
Hrůza děs.
Jeden člověk stojí jako deset Plzní s flaškou.
A ještě vidím, že je tam cosi asi o tem Baníku.
Akorát je to v Praze, tak to není Baník, ale Blahník.
Koupím tedy lupen, abych nebyl za negramota a jdu do výstavních prostor.
Ty vole, vitríny jsou plný bot.
Disajny jak Ferrari i barvy divoký.
Líbí se mi ty červený s okovanou špicí.
Je na nich nejspíš ještě zaschlá krev nepřátel.
Nepřátel Baníku.
Ptám se tedy prodavačky která mi říká, že je kurátorkou výstavy.
No samice je to vzhledná, ale ty kecy si mohla nechat pro finančák.
Tak ji sděluji můj výběr a požadovanou velikost.
Ona sděluje cenu.
Asi se jedná o velkoobchod.
Cena odpovídá ceně auta nebo taky tisíci páru kopaček.
Trvám na svém, jen jedny.
Ona mi říká, že je to cena právě za ty jedny díky tomu že jsou od Blahníka.
Tak ji říkám, že do piči jsem od Baníka já.
A krev, že možná poteče a bude její.
A tak nemám botodárek, ani deset Plzní.
A mám jen kurva chuť zařvat, Blahník není kurva Baník.
Až k nám v těch škrpálech přijedete, tak já vás poznám.
A vy poznáte tvrdost mechu vojenských kanad z hověziny.
Vy Blahníci.