Major

„Kopec, už zase jakejsi kopec…“ stěžuju si, ale nijak zvlášť mi to nevadí. Nebo s tim spíš nemůžu nic dělat.. Jsou jarní prázdniny a já jsem u kamarádky na chalupě spolu s jejími rodiči. Zrovna teď se plahočíme na jakousi vycházku, ale každejch 10 metrů se seknem, protože potkáváme různé známé. Cestou se k nám připojí jakýsi manželský pár, jenž jsem, ostatně jako kohokoliv jiného tady, nikdy neviděla. Cesta nás zavedla do hospody. Jak jinak. Znáte pořekadlo „Všechny cesty vedou na hrad“? Tak to je ve skutečnosti jinak. Všechny cesty vedou do hospody. Teda alespoň tady. Všech šest nás usedá ke stolku a hovor se rozjíždí. Oni manželé se ukáží jako velice milí lidé, profesoři a mě později dojde, že tento „manžel“ je pověstná figura této dědiny, tj. Major. K této přezdívce přišel tak, že v opilosti řval na kamarádčinýho dědečka Majore!. Snad jenom podotknout, že tento dědeček byl (nebo snad i je??) podplukovník… No tak sedíme v hospodě a posloucháme veselé historky, jak major musel nechat svou manželku v hospodě jako zástavu, protože, „jaksi“ neměl finance… Jak tady platí za zvířecího hrobníka a nebo jak tady jakýsi chlap „Honil bejka.“ (bez komentáře...) . Uprostřed této, dalo by se říci, samomluvy, se mě, jako by mimochodem, zeptá: „Jsi čtrnáctka, nebo patnáctka??“ Já, značně zmatena odpovím: „Já nejsem jejich příbuzná!!“ čímž vzbudím všeobecné pobavení. Pak odpovim, že čtrnáctka, ale jemu je to evidentně jedno, protože jednotlivé promluvy k nám prokládá různými narážkami na „patnáctku“. Na konec se se mnou velmi srdečně rozloučí slovy: Velice rád jsem tě poznal patnáctko!“ Načež já odcházím z hospody a na tváři se mi rozline taková lehce šokovaná ironie. Cestou do chalupy přemýším nad tím, jakým profesorem tento „Major“ asi je… Asi psychologie.