Jurij Gagarin a ODS

Jurij Gagarin a ODS
Je to dost divné, ale je to tak

Slunce
Před chvílí jsem se probudil.
To je Vám asi ukradené, ale je to tak.
Je něco po osmé, to už ptáci řvou a za plotem kvílí sousedovi nenamazaná míchačka.
Je ranní ptáče.
Jdu se vyčurat ven ke stromu do trávy, mám to tak rád. Můžu proud pouštět, kam se mi zamane a je jedno, když ukápne.
Manželka to nemá ráda, asi závidí.
Stavím vodu na čaj.
Stojí, tak je tomu většinou vždy po ránu.
Jdu ven tedy na zahradu. Slunce už je zase nahoře.
A já tady dole.
Teď to ještě jde, později to nepůjde.
Napadá mne putovat v čase společně před sluncem posouvat se v této časné ranní hodině, kdy to ještě jde společně s ním.
Myšlenkou se zaobírám celý den.
Ptám se na to známých a odpovědi nejsou moc věrohodné.
Přichází nápad zeptat se osoby, jež by o tom mohla vědět nejvíc.
Sesmolím dotaz, vložím do obálky a jdu na poštu.
Pane, chybí Vám tam adresa. Říká ta za přepážkou.
Vím, vím, odvětím, já znám pouze jméno, ne však adresu, neporadíte mi?
Táži se.
Dle její tváře nerada a přesto se ptá na jméno.
A čí, moje? ptám se.
Ne vaše ne, jen jestli to chcete doporučeně a to asi, jak na Vás koukám, ani nevíte, co je.
Nevím, hlavně to doručte. Následuje znovu dotaz komu.
Odpovídám: no přeci Gagarinovi.
Ale ten je přeci v pánu.
No tak vidíte, že jsme společně dali adresu dohromady.
Vyplňte tedy obálku a dejte známku.
Jakou?
Jako do zahraničí.
Platím a znepokojeně odcházím.
Uplyne zhruba týden a zvoní pošťák.
Když zvoní, nevím, že je to on, to až otevřu.
Poznám jej podle brašny a modré uniformy.
Mohl by to být i průvodčí, ten by mi nenesl nejspíš dopis.
Asi je to on.
Po převzetí zásilky pouštím psy, chvíli jsou mu v patách a pak je má na nohách.
Trošku si s ním pohrají a když se přestává hýbat, psy to přestává bavit.
Je tam dost krve a tak beru hadici a sprchuji chodník.
Měl bych si jít stěžovat na poštu, dnes tak neučiním, mám přeci, co jsem očekával.
Netrpělivě, nad parou, jak jsem zvyklý, otevírám obálku. Je tam papír a na něm nějaké divné písmo.
Vím, že je to azbuka.
Tou se píše v Rusku.
On byl Rus ne šváb ale Rus. Rusky trochu umím, tak čtu.
Tomáši, píše Jurij.
Jsi první, kdo mne oslovil, věř, že jsem moc potěšen a natěšen na společné časoputování.
Raději bych tedy nějakou ženu, ale zde ve skafandru by to bylo stejně k uzoufání.
Tak přijeď.
Na můj dotaz, jak se za ním dostat, se mi dostalo odpovědi.
Já strašně nasral politbyro, a tak mne sem vystřelili bez možnosti návratu.
To je tedy rada k pohledání.
Mám nápad, vím, jak je to se sponzorováním ODS, jdu tedy na vnitro.
Říkám jim, co vím a oni mne nechávají zmizet.
Jsem v sudu v Orlické přehradě a vůbec né sám.
Je tu pěkná společnost.
Po nějaké době, kdy sud prorezl, putuji někam a potkávám Jurije Gagarina.
Dlouho jsem tu na Tebe čekal, Tomáši, kde jsi byl.
Vyprávím mu svoji anabázi a on se usmívá, asi ví své. Chytám se ho jako blecha a putujeme.
Jsem s ním asi přikorodoval, nemůžu od něj ani na chvíli. Létáme si v prostoru, je ticho, pošmourno.
Každý den vidím, jak je země kulatá.
Strašně se z té centrifugy točí hlava, i blejt bych mohl. Nemám však co, tady se nejí.
Jurij i přes skafič dost smrdí. Není divu, dost dlouho se nemyl.
Raději mu nic neříkám, nechci si ho naštvat.
Třeba by mne nechal zmizet.