Spratci

„Dnes nás, mí drazí, čeká těžký úkol!“ řekl generál František a nechal dramatickou pauzu.
„Naším cílem nebude nic jiného než prokličkovat minovým polem a osvobodit kopec!“ v hloučku jeho věrných to významně zahučelo.
„Ale generále, to je příliš nebezpečné! Miny jsou záludné a šlápnout na ně se rovná téměř jisté smrti!“ poznamenal za všechny desátník Milan.
„Nebojte se, přátelé! Povedu vás a společně to dokážeme! Vím, že už jsme toho spolu prožili mnoho a že řada z vás mi věří! Dnes mi prosím věřte ještě jednou a nenechte mě v tom samotného! Na vrcholu kopce je bezpečí! Tam pro nás válka skončí! Je to naše poslední mise, dejte do toho všechno! Společně ten kopec dobijeme!“ poslední slova generál jaksepatří zdůraznil a jeho oddíl nadšeně vykřiknul…
Generál František se otočil a hleděl do dálky na cíl své mise, kopec se tyčil nad okolní stromy a mlžný opar zakrýval jeho vrcholek. František se zadíval k nebi a v duchu doufal, že on i jeho muži ho uvidí i zítra. Otočil se zpět k jednotce.
„Vážení, plán je takový!“ všichni zbystřili.
„Musíme využít momentu překvapení. Nepřítel sice položil hustou síť min, ale jelikož to udělal v rychlosti a poměrně chaoticky, takže miny jdou na krátkou vzdálenost vidět. Můžeme toho využít. Poběžíme tak rychle, jak to jen jde a budeme doufat, že si nás nepřátelské jednotky nevšinou buď vůbec, nebo pozdě. Hlavní je, ať se děje cokoli, nezastavujte se! Jinak je po nás!“
František rozprostřel před svou jednotkou bojový plánek.
„Poběžíme odtud přes hustou džungli, dále přes písečnou pláň, potom překonáme trosky města Zélkyrop a potom už jen přes travnaté pastviny směrem ke kopci.“
„Generále,“ ozval se podplukovník Pepa. „Je to hrozná dálka! Nevydržíme tak dlouho běžet!“ několik ostatních vojáků pokývali souhlasně hlavou.
„Vydržíte! Vím že to dokážete! Navíc já osobně vyběhnu první a slibuji vám, že všichni, kteří budou na kopci dříve než já, si můžou rozdělit můj měsíční plat!“
To už na jednotku zapůsobilo, takže s další námitkou už nikdo nepřišel.
Pomalu se schylovalo k akci. Celá jednotka se shromáždila za generála a čekala už jen na jeho pokyn. Když se konečně ozvalo jeho „Teď!“ vyrazili všichni vpřed.
Běželi vstříc keřům džungle. Slyšeli už v dálce nepřátelské stroje a proto nepolevovali v tempu a běželi přímo přes křovinatý porost. Některé keře ale byly trnité a několik vojáků zvolilo špatný směr a zamotali se do jejich ostnů. Ostatní se za nimi zmateně ohlíželi, ale generál křičel: „Neotáčejte se! Nezastavujte!“
Konečně se dostali přes džungli. Teď museli překonat písečnou pláň. Mráz jim začal běhat po zádech když v dálce viděli nepřátelské pokladače min. Běželi ale dále! V písku už byly miny. Ozvalo se několik výbuchů, provázených sprškou písku. Generálovi rvalo srdce pomyšlení, že každý ten výbuch znamenal život minimálně jednoho z jeho mužů, ale nepolevoval a ani jeho jednotka nepolevila!
Doběhli k troskám města Zélkyrop. Obrovské ocelové konstrukce se kroutily v podivných tvarech.
„Musíme je přelézt!“ volal na své muže generál.
Zvuky pokladačů min byly ale čím dál hlasitější! Výbuchy na písečné pláni je zřejmě přilákaly. Jednotka právě přelézala ocelový oblouk, když tu náhle se desátníkovi Milanovi smekla noha a spadl s konstrukce dolů. V poslední chvíli ho generál František zachytil za ruku.
„Drž se!“ volal na desátníka František.
„Už nemůžu, generále, musíte pokračovat beze mě!“ po těchto slovech se Milan pustil a spadl dolů, přímo na jednu z min. Generálův výkřik zanikl v explozi.
Musel dál! Museli dál! Už je čekaly jen pastviny, cíl byl na dohled.
Travnaté pastviny byly ale nejhustěji pokryté minami. Vojáci kličkovali co jen mohli, ale když se náhle ozvaly zvuky pokladačů min, museli chtě nechtě ještě zrychlit. Proto taky klopýtali a padali přímo na miny. Generál najednou slyšel křik praporčíka Jendy. Pokladači min ho dostali. Bohužel nebyl jediný…
Ke kopci se dostala už jen hrstka, vedená vyčerpaným, ale odhodlaným generálem.
„Ještě kousek! Už tam budeme! Vydržte!“ povzbuzoval své muže do závěrečných metrů…

V tom se ozvalo: „Franto! Oběd! Domů!“
František se zastavil v běhu.
„Ještě chvíli mami!“ zavolal zklamaně.
„Pepíku! Oběd!“
„Do pitle, uš jšem tam školo bil!“ naštvaně dupnul Pepa a následně ztratil rovnováhu a skutálel se z kopečka.
Z panelákových oken se začaly ozývat postupně maminky všech dětí.
„Hmm, tak konec, už nehrajem,“ řekl smutně Karlík a začal vymotávat kamaráda z keře u chodníku.
„Co to tu tak smrdí?!“ ozval se najednou František.
„Dneska na minu šláplo hodně z nás“ poznamenal František.
„Milane, ty seš nějakej hnědej!“ vyhrkl Pepa a chytnul si nos.
„Pěkně blbá hra! Spadl jsem z prolézačky přímo do miny!“ řekl Milan a naštvaně si utíral hnědý obličej.
„Paní Bláhová, ať mě ten váš pes už nechá!“ křičel Jenda, který ještě pořád utíkal před naštvaným Jorkšírem.
„Chozé! Ke mně! Nech toho spratka!“ zavolala paní Bláhová a její pejsek se hned poslušně přidal k ostatním psíkům svého druhu, které jejich páníčci zrovna na sídlišti venčili, a vesele si dál kadil kde se jen dalo.
„Těch min je dneska nějak víc, než minulý týden, proto to šlo tak blbě,“ povzdechl si František.
„To kvůli Bláhový! Baba jedna! Má tisíc čoklů a ani po jednom nesbírá!“ řekl naštvaně Jenda, sotva se vydýchal.
„Čo š tim udjeláme?“ zeptal se Pepa.
František se dlouze zamyslel a potom jen řekl:
„Vím, co uděláme! Po obědě jí zaminujeme dveře od bytu!“