„V téhle Trapárně jde také o manželský pár – a psa!“ nakousla téma Pepina.  Baryk ležící na podlaze zpozorněl. Při psím náznaku slova se postavil a nastražil slechy!

„A ten pes se jmenoval Šmrksa!“ pokračovala. Baryk si opět lehl a zafuněl.  On totiž nemá rád, když se o něm roztrušují kdejaké trapné příběhy! Ale zůstala mu udivená morda, kterou jsem s ním sdílel, skrze tu tragikomičnost psího oslovení. Že Šmrksa?

Tak si pěkně celá ta rodinka sedí u stolu a obědvá. Pes si žere své „pedigree“, žena spolu s manželem s chutí pořádají svůdnou ogrilovanou klobásku,  hrachovou kaší a volským okem.

„Dobrý to bylo, Marie!“ pochválil manžel, který právě vše zapíjel posledním hltem piva.

„Jdu se psem ven!“ prohlásil.  Šmrksa bystře zareagoval a nedočkavě běžel do předsíně.

„Ne abys tam byl dlouho, Vašku!“ oslovený obrátil oči v sloup a potichu zaklel.

„Moc nereptej! Já tě dobře slyším. Však dobře oba víme, o čem jde řeč.“

Dveře bytu zaklaply a Vašek si po schodišti ulevoval. Už je tomu téměř rok, když Marie vyslídila jeho poměr s Božkou, bydlící jen o dvě ulice dál. Seznámili se spolu při venčení pejsků. Tak dlouho spolu venčili, až u ní skončil doma na kávě a dále… a tak dále! Marii se zdálo podezřelé, že si venčení Vašek tak často rád užívá a jeho délka se stále protahuje.  Začala prověřovat… a prověřila dokonale. A teď to má na talíři, týden co týden!

Konečně se psem zabočil do Zámeckého parku. Zapálil si cigaretu a labužnicky vyfoukl kouř. Šmrksa živě pobíhal v parku mezi stromy a keři. Vaškovi zaškrundalo v břiše. A sakra, budu muset na hajzl, předvídal a plánoval. Nestačil ani opět potáhnout z cigarety škrundání se ozvalo opět i s pocitem neodkladného puzení k tělesné potřebě!

„Krucíš, to je élend!“ rozhlížel se a kolem nikdo, jen někde sotva v dohledu, dvě sedící postavy na lavičce. Nutkání sílilo a zmizel „tři vteřiny po dvanácté“ v nejbližším rozložitém keři, kde si konečně ulevil. Nebylo jiného zbytí, než svléknout a zanechat tam i své „pokřtěné“ bombarďáky. Vylezl z křoví ven, kde už stál Šmrksa, který z povzdálí celou tu panáčkovu akci sledoval. Vašek si zapálil novou cigaretu a usykl mezi zuby povel na psa, aby jej následoval. Spolu dokončili jejich pravidelný okruh parkem.

 Po deseti minutách stanul Vašek u konce cesty, která ústila z parku do rušné ulice. Otočil se, a pátravě se rozhlédl po okolí. Konečně Šmrksu zpozoroval a vmísil se na chodníku mezi chodce. Po chvíli zaregistroval, že v ústrety kráčející chodci na něho se zájmem pohlíží a usmívají se?

„Hm, dnes mají lidi dobrou náladu. Ale jo. Já docela taky, až na ten můj brajgl v žaludku! To ta zpropadená klobása? Anebo by bylo chycený to pivo? No, je to možný, mělo nějakou divnou pachuť. Revidoval si zpětně v duchu Vašek.  V ústrety se k němu po chodníku blížila podsaditá žena s malou holčičkou.

„Jé, to je hezký pejsek! A co to má v pusince, maminko?“

Vašek pohlédl dolů k nohám, kde (dle jejich zavedených pouličních pravidel) obvykle Šmrksa naučeně vykračoval. Jo, u něho dobrý… ale ouha. Co to má v hubě, moje trencle? Vyděsil se!

 

„Bzichichíí, chichíí!“ ozvalo se z fonetických výšin. Pepina se chíchala na celé mé napnuté ucho.

„To je dobrý co, škrabálku? Píšeš si, píšeš?“

„Hele, neříkej mi škrabálku a nech to na čtenářích, jó?“ ohradil jsem se.

„A hlavně! Už ten tvůj parodo-trap zkrať, prosím tebe! Víš přece, že dlouhá fronta písmen otravuje. Není dost času a psaní musí být krátkometrážní!“

„Tak jo, škrabálku!“ neodpustila si Pepina. Konečně pokračovala.

 

Tak ti tomu Vaškovi, začalo šrotovat v hlavě… co teď?

„Fuj Šmrkso! Fuj je to!“ ale pes nic! Jen se na něho díval, těma jeho rozvernýma psíma očima. U kolplakátu se nějací post pubescenti výsměšně smáli a jeden z nich dokonce vzkřikl. „Hele kluci, ten pes mu nese jeho důchodcovský tanga!“

Vašek zrychlil krok a snažil se Šmrksovi vzdálit na anonymní distanc. Ale on mu věrně v patách! Kroužili potom spolu v poklusu čtvrtí až k nádraží. Nejraději by zamířil rovnou domů, ale ty případné sousedské pohledy, to by nerozdýchal. Uřícený zastavil na odlehlejším místě u rampy nádražních skladů a snažil se vyrvat svému věrnému sluhovy trencle z tlamy. Ten – v zápalu domnělé hry, neber-nedám, se bránil vrčením. Konečně se zdařilo!  Zpacifikoval psa a trencle odhodil velkým obloukem za plot k staré vlečce.

 

„Člověk by řekl. A zazvonil zvonec a…  bzichichíí.  Omyl!“ dál anoncovala o příběhu Pepina.

 

Když přišel domů, našel svoji choť v obavách. Co když se jim něco stalo. Neměla by je jít hledat, nebo volat policii? Teď si oddychla a bleskem chystala zpověď i terén k útoku. Nenechala manžela ani promluvit a vyjela.  „Kdes byl… u té děvky Boženy?  Já věděla, že tomu nikdy nebude konec!  Byl v hluboké defenzívě. Při tom jeho „rodinném výplachu“ jej nenapadlo nic lepšího, nežli popadnout na židli přehozené tepláky na doma a roztržitě si stáhl kalhoty. Marie oněměla! Po tváři se jí rozprostřel neurčitý výraz a počala rudnout. Přiskočila k roztržitému Vaškovi. Vrazila mu facku, jako placku! Začal ji ze široka vysvětlovat. Ale vše se jevilo být tak absurdním, že jen přiléval olej do ohně. Vaškovi tak nezbývalo, nežli se Šmrksou tu věc doličnou přinést a jako důkaz předložit. U staré železniční vlečky popadl psa, zastrčil si jej pod košili a přelezl plot. Pátral a svítil baterkou tak intenzivně, až vzbudili pozornost lidí baráku odnaproti. Přivolali na podezřelé Městskou policii. Po chvíli se dostavila! Legitimovala už zcela vystresovaného Vaška, který samo sebou, občanský průkaz u sebe neměl. Vysvětloval, co zde vlastně hledá, ale oni vůbec neporozuměli a musel dokonce na jednoho policistu dýchnout, jestli nepožil alkohol? Šmrksa se ale vyznamenal! Celou záležitost ztvrdil tím, že ty bombarďáky vyčenichal a přinesl. Oba dva byli naloženi do auta. Policisté je odvezli domů, kde Vašek dodatečně předloženým průkazem a manželkou si ověřili jeho totožnost. „Tak tohle jsme ještě nezažili!“ prohlásili odcházející policisté.

Zůstali doma sami. Marie u stolu povzlykávala a lamentovala, jaká že to byla ostuda. Vedle na židli seděl zachmuřený, uražený Vašek. Na zemi ležel věrný Šmrksa. V chundelaté hlavě mu běžely myšlenky. „Tak já se celý den plahočím, panáčkovi sloužím a on… mě za to ani nepodrbe za uchem!“

 

„Tak to je konec!“ prohlásila Pepina a zívla. „Jsi spokojený?“

„Ale ano. Snad ano. Ale nemysli si, Pepino, že za to zase budeš chtít  mimku mé krve!“

„To jsem si tedy mohla myslet, ty škrte! Odskočím si tedy loknout do trvalého bydliště.“

 Utichla! Už asi skočila dolů na podřimujícího Baryka. Zpytoval jsem s výčitkou své svědomí. Mohl jsem Pepině, za tu trapárnu svoji mimku krve věnovat! Vždyť jsou na světě i v mém okolí lidé, kteří mi píjí krev daleko více!