Jaká je relativní vlhkost vzduchu?

     Profesor Vostrý byl vysoký hubený prošedivělý muž klidného vystupování. Nikdy se nesmál, a přesto byl obdařen jakýmsi suchým humorem, ač sám své výroky jako vtipy asi nezamýšlel. Při nich se studenti sice bavili, ale jinak se Vostrého báli. Učil totiž chemii, která bývá tradičním strašákem, ale ve Vostrého podání představovala pro studenty něco na způsob kosy pro pampelišky. S mrazivým klidem sázel při zkoušení nemilosrdně kule při každém zaváhání.
     Sadistická zábava se posluchačům naskytla zejména, když vyvolal spolužačku Irmu Pokornou. Křídově bílá Irma došla k tabuli odevzdaně jako odsouzenec po duchovní útěše pod gilotinu a v té chvíli zapomněla i vzorec chloridu sodného, což je, jak známo, vcelku neškodná kuchyňská sůl. Ač se chemii den před tím vrčela určitě tři hodiny, výsledek její examinace byl žalostný.
     Jen spolužák Bohumil Prášek měl z Vostrého srandu. Svými 198 centimetry jednak dlouhého profesora převyšoval a jednak uměl vyslovit a napsat v jakékoli podobě vzorec třeba takové zhovadilosti, jako je para aminoazobenzen hydrochlorid. Jen jednou jsem ho trumfnul vzorcem dichlor difenylu trichlor metylmetanu, ale to bylo pouze jednou, a navíc šlo o DDT, což je odporný přípravek proti hmyzu.
     Vostrého výklady probíhaly přibližně takto. Monotónně odpřednášel látku, když přitom komíhavým způsobem s rukama za zády jako čáp marabu kroužil kolem třídy. Když skončil, otázal se: „Pochopili jste to, studenti?"
     Záporně jsme kroutili hlavami.
     Profesor beze zloby odpřednášel látku znovu a zeptal se: „A nyní to již chápete?"
     Opět tupé mlčení.
     Ani po třetím výkladu jsme nebyli o nic moudřejší, a tak Vostrý přistoupil k oknu, dlouze se zadíval na petřínskou rozhlednu a pravil: „A jsouce ducha prostého, zachovali si zdraví do vysokého věku svého."
     Jindy nám prozradil, jaké hrozné věci obsahuje jediný hrneček turecké kávy, kterou ale Turci vůbec neznají.
     „Když vypijete hrnek kávy, byť z míšenského porcelánu, dobrovolně zkonzumujete sice dárkově balený, ale jeden z nejhorších souborů škodlivin."
     Vtom se přihlásil spolužák Radomír Píka.
     „Co si přejete, Píko?
     „Mohl byste mě, pane profesore, uvolnit. Chtěl bych si skočit na kafe."
     Zachechtali jsme se.
     „Píko, Píko... Díval jste se někdy do zrcadla?"
     „Každé ráno!"
     „Tak už nemusíte navštěvovat teletník. Ale zpátky k té kávě," navázal profesor. „Nejvíc škodlivin se skrývá v sedlině čili lógru. A teď si představte, studenti, že někteří lidé ten lógr vyjídají lžičkou."
     To už jsme se pochechtávali.
     „Nevím, proč se smějete. Vždyť oni mají potom žaludky jako dršťky!"
Vostrý to skoro vykřikl vyčítavým tónem, jako bychom za to byli zodpovědní, což vyvolalo salvu smíchu.

     A pak nutně přišla laboratorní cvičení. Osnovami předepsané roztoky a sraženiny jsme vyráběli vesměs s nechutí. Avšak ty, které jsme si vytvářeli jaksi nad plán, nahodile a bez nejmenšího tušení výsledku, nám skýtaly do té doby nepoznaný zdroj zábavy.
     Nad jiné v tomto směru vynikal Radomír Píka. Jeho sraženiny a roztoky v baňkách a zkumavkách nabývaly tak fantastických barev, konzistencí a struktur, měnily se úžasně rychle a s železnou pravidelností odporně páchly, že by spráskl ruce i sám bůh chemie. Ne tak Vostrý. Shlížel na Píkovo počínání s převahou a shovívavě, jako by právě procházel oním zařízením pro mláďata skotu domácího. A nevyvedla ho z míry dokonce ani událost, jež zaznamenaly anály školy nejčernějším písmem.
     Radomírovi se totiž jednou podařilo vyrobit zvlášť odolnou sraženinu, která vzdorovala všem kyselinám a louhům. Bohužel se tak stalo, když jsem už asi třetí hodinu zodpovědně a pilně měřil relativní vlhkost vzduchu a svá měření pečlivě zaznamenával.
     Zavilý odpor sraženiny vyprovokoval Radka téměř k zuřivosti, takže popadl pipetu a něco do zkumavky ukápl. Nestalo se nic. Potom se ovšem někde zmocnil jiné chemikálie a mě, který soustředěně měřil, vybídl, abych to podržel.
     V situaci, kdy jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost, jsem naivně uchopil zkumavku a Radek do ní dopravil zmíněnou kapalinu. V ten moment ze skleněné nádobky vyrazilo obrovské množství žlutavé pěny, asi jako když hasiči likvidují pěnou požár trabantu. Ruka mi rázem zcitronověla a rychlostí blesku se místností rozprostřel takový štiplavý smrad, že jsme pak všichni kašlali na všechno až do maturity. Úlekem jsem praštil zkumavkou na zem, čímž se množství pěny i smradu znásobilo a Irma Pokorná se rozječela jako siréna za války. Otevřeli jsme všechna okna, ale nepomohlo to.
     Čpavý dým se naopak šachtou digestoře rozšířil i do strojní sazárny, kde si kvůli vedru naneštěstí otevřeli dveře, takže měl volnou cestu do celé budovy průmyslovky. Logickým důsledkem byla naprosto nekoordinovaná a zmatečná evakuace školy.
     Když řeřavý zápach vyprchal, dým se rozplynul a studenti se navrátili do lavic, profesor Vostrý klidně, jen s malým nádechem smutku, věc zhodnotil: „Píko, Píko, ten brom jsem nalil do lahve s ručně zabroušeným hrdlem, pečlivě zavřel také ručně zabroušenou zátkou, a ještě přiklopil skleněným poklopem, a nakonec hocelé uložil úplně dozadu do digestoře. Ale vy jste ho stejně našel."
     Moje ruka nabyla své původní barvy zhruba za měsíc. Avšak jaká tehdy byla vlhkost vzduchu v porovnání s měřeními z předchozích vyučovacích hodin, nevím dodnes. Chybí mi to strašně, ale už jsem se s tím naučil žít.