Anabáze s ho*nem

Neúprosné zvonění budíku mě probudilo do slunného letního rána. Slunce klepalo na okno a volalo, „Vstávej, je sobota!“. Jo, sobota. Paráda. Ještě chvilku jsem se opatrně protahoval, abych nevzbudil drahou polovičku, a pak jsem se vydal zahájit své každodenní ranní rituály. Při utírání jsem se už usmíval, těše se na teplou snídani.

Smažená vajíčka se slaninou se smísila s nádhernou vůní horké černé kávy a chleba bohatě posypaný pažitkou, tak jak to mám rád, se na mě smál svým zeleným úsměvem. Labužnicky jsem se pustil do té dobroty, vychutnávaje spolu se snídaní i krásný den za oknem. Nebe bez mráčku lákalo ven.

Krum, brum, vrum, žbluňk. Moje střeva začala hrát koncert. Neklamná to známka, že snídaně bude muset počkat. Je potřeba urychleně zaběhnout do nejmenší místnůstky našeho bytu. Pohodlně se usadím na mísu jako na trůn a zahájím akci. Eh, ah, snažím se jako jindy a hovno pomalu vychází objevovat nový svět. Usmívám se a přemýšlím, co dnes podnikneme, když tu… nastává změna plánu.  Ono hnědé, jindy slušné hovno najednou ne a ne pořádně ven.

Centimetr po centimetru s pomocí všech možných svalů se ze mě tlačilo cosi nevídaného. Velké, pevné a k mému zoufalství nekonečné. To snad ani není možné. Kde se ve mně vzal, takový obr. Zoufale dál tlačím, a cítím, že začínám brunátnět. Funíc si dávám chvíli pauzu a doufám, že se to ulomí a odpadne. Neulomilo. Ona hnědá, kompaktní hmota se rozhodla, že vyleze ven jen v celku. Celá, tlustá, dlouhá, obří. Cítím, jak mi vzadu trčí ze zadku něco jako druhý penis. Kurva. Tak už vylez.

Znovu zahájím akci „Tlač“. Cítím, jak mi námahou začínají nabíhat žíly na krku, ale nevzdávám to. Další centimetr povyleze, ale konec v nedohlednu. Chvíli vydýchávám svůj sportovní výkon a zahájím frontální útok proti hovnu do třetice. Z posledních zbytků sil a vůle zvítězit, pln zoufalství, konečně vytlačuji tu obludu ven. Žbluňk. Jaká to rozkoš. Moje pozadí zažívá nirvánu z toho, že už to má za sebou a já konečně zase začínám normálně dýchat. Ještě chvíli si posedím, abych se vzpamatoval z toho výkonu a radosti, že se mi to nakonec povedlo. Pečlivě provedu papírovou hygienu a spláchnu toho macka do kanalizace.

Jo, já spláchnul, ale s hovnem to ani nehlo. Dokonce i papír zmizel, ale ono si tam dřepí na dně a směje se mi do ksichtu. Počkám tedy ještě chvíli, aby se nádržka naplnila, a znovu mačkám stříbrný knoflík. Vyvalí se spousta vody, která je obohacena o desinfekci a vůni zároveň. Mele se tam chvíli, ale po ukončení akce nic. Hovno se krásně umylo a nejspíš právě teď je i také krásně vydesinfikované a voní po květinách. Ale to je asi tak všechno. Lehce se pohupuje v té vodní lázni a už se mi nesměje. Přímo se mi chechtá.

Tak to tedy kamaráde ne. Ty tam zalezeš a pojedeš do kanalizace, ať chceš nebo ne. Po dobrém to nejde, tak tedy jinak. Probouzí se ve mně válečník a ten potřebuje zbraň. Beru si do ruky štětku. Tento skvělý nástroj zapojuji do akce „Hovno“. Zajedu do vodní lázně, ve které si tak lebedí, a po několika úderech se konečně odlepilo ode dna. Tak, a teď pojedeš. Opět zatlačím na knoflík a dívám se, jak se chvíli mele a pak zajíždí do roury. A pak se vrátí ven. Asi, aby si ve vodě zaplavalo, když už má za sebou potápění. Ty hajzle, řvu už na něj, a začínám zběsile do mísy mlátit štětkou. Voda šplouchá a pomalu se zabarvuje do barvy hospodského guláše. Rozzuřen zvedám štětku a dívám se na tu hnědou kalamitu, co jsem vyrobil a splachuji. Kuličky opět spouští svou čistící a voňavou parádu a hovno se konečně ztrácí kdesi v útrobách odpadní trubky. Zvítězil jsem.

Podívám se na svou zbroj. Je kompletně hnědá. Odevzdaně ji znovu namáčím do té voňavé vody a zuřivě s ní jezdím po prostoru keramické mísy. Vrtím s ní a zajíždím do všech stran. Voda opět získává svou gulášovou barvu. Konečně, po několika průběžných kontrolách a dalším spláchnutí, vytahuji štětku, která získala svou původní barvu, ven. Uspokojen z té změny naposledy splachuji a hlavou mi letí myšlenka. Dnes jsi toho tedy pro ekologii moc neudělal. Konečně i mísa je zase čistá a vše je hygienické, bez bakterií a dokonce i voňavé zároveň.

Odkládám štětku a celý šťastný opouštím malou místnůstku s pocitem vítěze, který se těší, že konečně dojí svou voňavou, i když poněkud vystydlou snídani. Sotva vyjdu ven, potkám manželku. Vrhne na mě vražedný pohled. „Cos to tam dělal? To nemůžeš spláchnout jen jednou! Víš, co stojí voda?“ a zapadne do koupelny. Jen za ní zírám a nemám ani dost sil, abych ji řekl: „Tos měla říct tomu hovnu“