Jak jsem jel z tábora

Na letní dětský tábor je potřeba hodně věcí. Jakože fakt hodně. Pokud vám teda na zážitcích účastníků záleží, tak do jisté míry platí přímá úměra „čím víc tím líp“. Na tábor se ty věci vždycky nějak dostanou, něco zbude po předchozím turnusu. No jo, ale co s tou spoustou krámů budete dělat, až tábor skončí? Jestli nechcete všechno skládat na táborníky usazené v autobuse, kdo je teda odveze? No jasně, ten týpek, co bral na tábor svoje auto, co má ten mega velkej kufr, zkrátka já.

A tak se mi na zpáteční cestě domů ve vozidle uhnízdila celá řada nezvyklých pasažérů, a to nejen v kufru. Pěkně navrchu se vezly papírové tácky a železné pruty, opíkání buřtů přece nesmí na správném táboře chybět. Taky Kolo štěstí-kdo moc zlobí, vytočí si trest. Peníze, teda jenom dřevěné, na běhací hry. Milion krepáků, izolep barevných i průhledných, papíry, tužky, nůžky, propisky a fixy. Kotlíky na vaření, letos nevyužité. Kostýmy, ty zabírají hned dvě bedny a ještě igelitku. Truhla na poklad. Spousta lan. Várnice na pití. Míče kopací i házecí. A nesmíme zapomenout na slušný airsoftový arsenál. Dvě pistole, odstřelovací puška a brokovnice, skutečně epické kombo. Taky nevyužité dýmovnice, zbytky z kuchyně a pár mých vlastních věcí. Kola a metrové praporky naštěstí jedou autobusem.

Když se mi s tím vším nákladem podařilo rozjet, celý tábor mi tleskal. Záhy jsem však zjistil, že čelní zrcátko náhle začalo postrádat svůj smysl. Tedy pokud by se někdo místo sledování situace na silnici nechtěl bavit pohledem na náklad.

Člověk by řekl, že za takových podmínek je cesta autem dost výživná sama o sobě. Korunu však tomu všemu nasadila jedna moje nucená zastávka.

Motor silný, pruhy modré, pod majáčkem osoba…Poldové! Teda, policajt a policajtka, abych byl přesný. A hrozně moc si se mnou chtěli pokecat, ať jim prý zastavím. Málem jsem zavtipkoval, že stopaře neberu, naštěstí jsem si to včas rozmyslel.

Zatímco týpek se klasicky ptal pouze po papírech, s čímž jsem neměl sebemenší problém, jeho kolegyně zatím asi roupama nevěděla, co dělat, a pustila se do bližší prohlídky mého vozu. A ten si o přímo říkal o problémy.

„Co to tam máte?“ zeptala se.

Ne vždy je dobré mluvit pravdu a moje teoreticky velmi přesná odpověď „Všechno možný,“ ji zřejmě neuspokojila.

„Mohl byste to blíže specifikovat?“ zapojil se teď i její kolega.

„Samozřejmě, právě se vracím z dětského tábora a vezu věci, které se do autobusu nevešly.“

Už však bylo pozdě a v obou strážcích zákona hlodal červík pochybnosti, už jen kvůli míře naložení mého dostavníku.

„Tak nám jich pár ukažte“ pobídli mě.

Vylezl jsem ven a vytáhl první věc shora-opíkací pruty.

„K táboráku,“ okomentoval jsem svou ukázku věcně. Výraz tváří obou uniformovaných mi však napověděl, že začít dlouhými ostrými kovovými věcmi nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Rychle jsem se tedy pustil do vytahování další věci, krabice se skleněnými oblázky. Chyba lávky. Ty budu z podlahy sbírat ještě měsíc. Na druhou stranu, prázdnou krabici policajti naštěstí uznali za zcela obyčejnou věc, prostou všeho podezření.

Povzbuzen tímto úspěchem jsem sáhl hlouběji. Možná až moc. Po namáhavém zápase jsem ale ze dna přeci jenom vydoloval kotouč lana, který mi samozřejmě spadl na zem. Alespoň jsem je tím oba pobavil. Týpek mi dokonce se smíchem navrhoval, ať si na dveře nalepím nápis Stěhovací služba. Neskutečně se mi ulevilo, zřejmě už mi věří, že opravdu jenom vezu věci z tábora a přimhouří oči i ve věci mého omezeného výhledu dozadu. Chtěl jsem si svůj úspěch pojistit a sáhl ještě pro jednu věc, ani se pořádně nepodíval pro jakou. Můžete hádat, co se mi nakonec připletlo pod ruku. Ano, hádáte správně, co jiného než brokovnice, že?

Tak rychle by bouchačky nevytasil snad ani Lucky Luke. Asi patřili v policejní škole mezi premianty, nebo měli v daný moment opravdu hodně nahnáno. Dodnes věřím tomu, že jsem přežil jen díky bleskurychlému protitahu. Brokovnica na zem, ruky hore. Díky tomu má taky moje příhoda šťastný konec.

Po trapné pětiminutovce, kdy mě poldové zajistili a pak si ověřili, že se do té zbraně strkají opravdu jenom modré kuličky, mě totiž raději nechali odjet. Už mi dokonce ani nepokládali žádné dotazy. Pouze ta borka mi na závěr popřála šťastnou a plynulou cestu. Tak jsem se podle toho zařídil a hezky rychle zmizel. Ač je to k nevíře, domů jsem nakonec dorazil živ a zdráv.