Vycházka

Mezi mozkovými závity číslo 26569A a 26569B mám malý šuplík. Tam se nachází maska, kterou si nasazuji někdy když přijdou doktoři na vizitu. Nasadil jsem ji i nyní, protože se jednalo o první mojí propustce na vycházku po třech letech. Na vycházku půjdu bez masky, protože když ji mám nasazenou déle než 4 minuty 17 sekund a 56 setin sekundy, začne mě svědit pravá hemisféra.

Vyšel jsem z bran ústavu. Propustku mám sám, protože veškeré moje příbuzenstvo emigrovalo do Antarktidy. Přemýšlel jsem jak se asi mají a přitom se blížil k zastávce autobusu.

Na zastávce již stál jeden pán. Byl mi podezřelý, protože neměl na hlavě psací stroj. Posléze přišla paní - také neměla na hlavě psací stroj! Zakroutil jsem hlavou. Nějaká konspirace, samozřejmě. Třetí osoba bez psacího stroje na hlavě se blížila zprava. Ten pohled jsem nemohl snést, takže jsem obrátil svůj zrak na blízkou dopravní značku. Její barva krásně ladila s barvou mraku na obzoru. Jakmile vítr rozfouká mrak, bude někdo muset značku porazit či přebarvit - rušila by barevnou kompozici okolí.

Přijel autobus číslo 36 a za ním trolejbus číslo 9. Skutečnost, že ciferný součet 36 dává 9 mě ve spojení se situací velice rozesmál. Hlukem svého smíchu jsem popudil paní čekající na zastávce - odvrátila se ode mne a začala se hrabat v kabelce. Doufal jsem že vytáhne psací stroj, ale byl to mobil - no co, může psát alespoň SMS.

Nastoupil jsem do autobusu číslo 36. Na sedadle naproti dveřím seděla paní s pejskem na klíně. Skutečnost, že jsme dnes neměli k obědu psa, jsem si vynahradil tím, že jsem si vedle ní sedl.

V centru jsem vystoupil. Udivilo mne, že druhým směrem jede rovněž autobus číslo 36 a nikoli 63. Kroutil jsem nad tím hlavou. Louže na blízkém chodníku odrazila na své hladině holící strojek Gilette z výlohy naproti - tím můj údiv potvrdila. Stále žádný psací stroj, dneska mám smůlu. Možná by stačil kočkací stroj, ale ten jsem tu neviděl už vůbec.

V bistru bylo celkem plno. Koupil jsem si hranolky a jedl je u stolu. Vedle mně jedl postarší pán. Náhle vstal a bez toho, že by se zmínil o psacím stroji odešel na záchod. Za nějakou chvíli ze záchoda vyšel postarší pán oblečený stejně jako ten první. I v obličeji mu byl velmi, velmi podobný. Přešel k našemu stolu a pustil se do jídla pána který odešel, jako by snad bylo jeho.

Naneštěstí již potřebný čas vypršel a já se musel vrátit do péče lékařů. Ještě jsem poklepal na rameno mladíkovi u vedlejšího stolu a výhružně řekl: "Ať je to jak chce, stejně se nakonec jmenuješ Ivan!".

Poté jsem vítězoslavně odešel na zastávku autobusu. Další ciferný součet se nekonal, protože jsem se vracel autobusem číslo 48.