Kuřecí mléko

„Sakra, kdo to takhle brzo otravuje?“ procedil jsem naštvaně skrze zuby, které jsem si zrovinka pěnivě pucoval. Bylo jedenáct a akorát jsem vstal. Vyšpulil jsem se tedy ke dveřím a bylo mně fuk, že jdu otevřít, jako kdybych měl vzteklinu. Vlastně záchvat jsem měl.

Zlomyslní čerti mi přinesli v tuhle chvíli ne zrovna vítaného souseda Tadeáše. Zjevil se jako kulový blesk. Nepozdravil, neptal se na svolení a vlétl do příbytku, což dávalo tušit, že má problém jak dělo. To ovšem znamenalo, že pohodlí i mé klidné půldne se ocitne ve vichru, bouři, v turbulencích; myšlenky a plány budou zpřeházeny, přemlety či vytunelovány.

„Jsem v loji,“ vyhrkl, jako když vyleješ kýbl. A ani nemusel nic říkat. Byl čitelný. Byl průhledný jak potravinová folie.

„Nemám tvůrčí slinu,“ ulevil si sklíčeně, přičemž kňourání doprovodil psím kukuč. Se schlíplýma ušima a válečkovým tělem na krátkých nohách mi připomínal baseta.

„Nezapomněls, náhodou, že jsem jenom důchodce, o kterého se pokouší skleróza? Nebo, jak se říká, zmenšuje se mi mozek a zvětšuje prostata,“ bránil se jsem, byť jsem předem věděl, že se nenechám dlouho trapně přemlouvat.

Tadeáš mi barvitě předestřel své soužení, čímž mi rozkrojil duši. Slíbil totiž nejnovější i dosud své nejmladší milence, že jí připraví seminárku na téma „Věrnost“. Jenomže, obvykle užívaná definice je u něho použitelná asi jako dřeváky k překráčení rybníku. Od první ženy odešel za jinou, druhá manželka utekla jemu. A třetí? Je vdovec.

Zkusme se inspirovat jinde, navrhl jsem. „Dáš si?“ Jako antické sloupy jsem postavil na stůl láhev domácího vaječného koňaku a hořčičáky. Přiťukli jsme si. A přípitek dali až do dna.

„Právě jsme poznali tu největší věrnost,“ vynesl jsem napínavě s gestem důležitosti své eso.

„Myslíš závislost?“ optal se pro jistotu s oblíznutím sklenice Tadeáš.

„Ne. Vztah mezi žloutkem a bílkem. Jsou si věrni, dokud je smrt nerozdělí, to značí, dokavad kuchař skořápku nerozsekne a bílek a žloutek od sebe násilím neoddělí. Třeba pro vaječný koňak,“ zasvětil jsem souseda do tajemství výroby likéru, jemuž se ve Francii kdysi říkávali „kuřecí mléko“.

„Žloutek a bílek se neodloučí, ani když se vajíčko stane Kolumbovo vejcem. Jsou si nejbližší i pokavad se převtělí do vaječné omelety, anebo jsou-li z rozličných důvodů naměkko. Věrnost nesežehne ani rozpálený olej, to pouze dostanou karibské opálení a čučí jak volský oko. Neztratí se ani jako ztracené vejce; drží stále spolu,“ děl jsem.

„Zůstávají věrni jako Mařenka a Jeník, co si slovo navždy dali, že v každé době věrni sobě zůstanou,“ zanotoval Tadeáš dle proslulého milostného dvojzpěvu.

Nalili jsme si kuřecí mléko ještě jednou.

Ťukli na slávu likéru, co rozřešení seminárky spískal. Zbylo pouze napsat tlustou čáru za kardinální otázkou, jak je to s vaječnou nevěrou.

Není. Anebo se snad někdo někde četl či mu někdo vyslepičil, že by se pštrosí vejce spustilo s křepelčím?