Sníh se spustil a já s ním

Napadne-li první sníh, hbitě se vydávám na studijní pobyt. Na výzvědy. Za seznáním na čem člověk ujíždí, spouští se; na čem se jezdí ze zasněženého kopce.

Pozorování a výsledky studia nutně potřebuji. Bydlím totiž na vršku a dostat se dolů, je o hubu. Jenomže, člověk občas musí. Pod vrškem jsou nákupní střediska, masna, drogerie a hlavně trafika. No a cesta, po které ještě v minulém století jezdili uhlíři s koňmi, je v létě zarostlá a v zimě neschůdná, potažmo, nesjízdná.

První krokem studijního pobytu, k němuž jsem se nabalil jako polárník na expedici, byl pohled dolů. Ze srázu. Stál jsem tam na horním konci a na strach měl zaděláno. Trčel jsem tam s ušima schlíplýma jako mrzutý oslík.

Vzal jsem propisku, blok a pročetl si i odškrtával si doma v teple nachystané varianty, jakže se s prvním sněhem spustit. Varianta první: vzít to jako televizní hvězda Panda. Hodit se na záda a frčet. Variantu jsem vyhodnotil sice jako efektní, leč nepraktickou. Mně po sjezdu opelichání u zánovní bundy s kožíškem a kapucí nedoroste. Spuštění ala Panda se z úsporných důvodů škrtá.

Druhá volba: sáňky. Ovšem troufnout si jet bez tréninku? A trénovat není kde, jediná sáňkařská dráha je až ve Smržovce. Taky lyže zavrhuji. Netuším, jestli by mě ten starý Pán na obláčku seslal dostatek andělů strážných.

Potom je tu varianta, vzít to fofrem coby pekáčista. Sednout si na umělohmotný tác a naservírovat se na začátek svahu a spustit. S úrazovou pojistkou o závod. Příležitost se naskýtá, ovšem já k samohybu, co nemá volant, plyn a brzdy, nemám důvěru. A cožpak vím, jestli dno pekáče má zimní vzorek?

Což takhle sjezd na motorce na plochou dráhu s hřeby na pneumatikách? To bych bral. Má to však chybu. Plochodrážní stroj není kde brát.

Zbývá tříkolka. K nemilému i nemalému překvapení zjišťuji, že z ní zbyla jen troska. Je zdevastovaná vnoučaty; nemá už ani sedlo a pouze jednu šlapku. Tudíž, zavrhuje se.

Možná bych to mohl zkusit jako tučňák. Nějak se dokolébat dolů. A že bych občas na nos spad, to se ví. Mnohem lepší řešení by asi bylo vzít to jako tučňák z Pittsburghu. Na bruslích. To by mělo též výhodu. Musel bych mít helmu s košíkem a po celém těle chrániče. K tomu hokejku, co jsem nakonec i našel. Žel, jenom brankářskou, lapačka či vyrážečka a ani betony k ní nikde nebyly. Nahradit je betonovými tvárnicemi jsem odvrhl.

Ocitl jsem se v koncích. Vzteky jsem začmáral, zmuchlal poznámky a nákresy a mrštil s nimi za plot do tújí. Sakramentská práce. Jít na věc vědecky je k ničemu.

Řešení přineslo prozaické škrundání v břiše. A jak známo, hladovějící i jinak znavení umělci, dokáží vytvořit svá nejslavnější díla.

Vsadím na létající koberec. A že je v domácnosti z čeho vybírat. Dokonce může být i vlněný, abych nenastydl odzdola. Nebo pro cestovní pohodlí hebký v jednobarevném provedení a s dlouhým vlasem.

Bylo rozhodnuto. Volba padla. Vydrápal jsem se do podkroví, přestěhoval komody a stolky, ze zdířky vytrhl televizi a video. Konečně jsem vyhlédnutý koberec osvobodil. Zvrhnutou vázou jsem ho dokonce pokřtil: Aladin.

Koberec jsem úhledně sroloval do kremrole. Hodil na rameno a klesal do přízemí, a že jsem přitom shodil lampičku, dva obrazy a svatební fotografii, na tom už nesejde.

Nabalil jsem se jako pumpa, místo helmy si vzal dva kulichy, pořádný palčáky. Boty, co by měly být sportovní, jsem taky objevil. Nazul jsem v kůlně vyštrachané atletické tretry. Byly boží, jelikož měly i zachovalé štětičky.

Rozcvičil jsem a na start. Rozjezd. Spustil jsem se odvážně do sjezdu a očekával, že koberec, co nabíral na rychlosti, vzlétne jako dvouplošník a opustí pozemskou dráhu. Nestalo se. Zemská přitažlivost opustila mě - vzduchem jsem plachtil já. A koberec se lehounce po sklovité cestě a milimetry nad ní pružně vznášel dál.

Zachoval jsem si ovšem chladnou hlavu. Ani to jinak nešlo. Zapadla totiž do studené závěje stejně jak billiardová koule do kapsy.