Dlouhá cesta vlakem

Je srpen, léto v plném proudu, pátek brzy po obědě.

Slunce již bylo v plné své síle a spalovalo všechny, kdo se odvážili vyjít ze stínů, psi se bili o chládek a chladili si svá přirození v kalužích, které ještě někde postávaly po ranní přeháňce. No prostě horko jako prase!

Sedím na vlakovém nádraží, baštím poslední cheeseburger, usrkávám z velkého kelímku coca-colu, kterou jsem si v mekáči nenápadně obohatil rumem a čekám na vlak z Prahy do Uherského Hradiště.

Ticho jako před bouří. Na obloze mezi malými skupinkami mraků tančí žhnoucí obr, teplé závany horkého vzduchu od kolejiště bičují všudypřítomné upocené tváře a tvoří ještě více nesnesitelné horko, které všem je..
lidé posedávajíc ve stínu, kterým jim poskytuje přístřešek hlavní budovy a ovlažující se vodou jejíž tříštící se kapky po dopadu na zem okamžitě usychají.
Zavěšená cedulka na řetězu s názvem nástupiště se mírně pohupuje ve vánku za únavného vrzání, kolem se právě kutálí suchá růže z Jericha a v dálce někdo hraje na harmoniku..

"Ožralého kovboje už tu máme a už chybí jenom indiání" Pomyslím si při pohledu na opodál válející se bezdomovce s rudými tvářemi spálenými od slunce s kombinací krabicového vína. "Nahodím soucitný výraz a dopíjím poslední zbytek rumového překvapení. Mezi tím přijíždí vlak. "Tududum" ženský hlas oznamuje příjezd mého očekávaného vlaku a  pro mne je to signál se posbírat a jít směrem k nástupišti.

Inu, vydal jsem se...tedy snažil jsem se.. Nejdříve vezmu do ruky cestovní tašku, poté se snažím zvednout z lavičky, ale taška mne těsně před vzpřímením opět usadila na lavičku. Po pěti nevydařených pokusech, začínajícího chichotání z davu lidí a dusivého smíchu bezdomovců polehávajících opodál, mě napadlo nejdříve vstát a poté vzít tu tašku, což se ukázalo jako dobrý nápad a i přes nebezpečné zavrávorání směrem dopředu se mi povedlo vstát a za hlasitého potlesku houmlesů se vydat směrem k nástupišti.

Cesta byla jako na vlnách moře s rozmazaným obzorem.
Jakmile jsem doplachtil na nástupiště, věděl jsem, že mě dělí už jen posledních pár kroků po dlouhé cestě k vlaku, kde se už jen rozvalím na sedadlo a budu si užívat ničím nerušené pohodlí klimatizovaného vagonu.

Stojím před vlakovými dveřmi se zavřenými oči kolíbající se opojen rumem a nadějnou představou, která mne na moment zastavila, abych si prožil daný okamžik. V tom se otevřou dveře vlaku, já otvírám oči a do obličeje mě praští horký vzduch, jako by se právě přede mnou otevřeli brány pekla!. Říkám si "tvl asi jim nefunguje klimatizace..to je teda pěkně v prdeli, tam bude jak v peci" Přemítám.. Alespoň si ale sednu a nějak to těch 6 hodin přežiju...Víc spocený být stejně už nemůžu !"- Což mě po nastoupení do vlaku okamžitě vyvedlo z omylu a po pár vteřinách jsem cítil jako bych se právě vynořil z horkého bazénu, stáli na mě krůpěje vody, čehož okamžitě využila muší delegace černých pasažérů a začali po mém hřbetu jezdit jako po vodní skluzavce.

 
S rozmazaným obrazem částečně z opojení a hlavně k vůli tomu, že mi do očí stékal pot jsem ještě neregistroval žádné lidi, jelikož ve vlaku bylo ticho a napadali mě tudíž dvě varianty - Buď to všichni chcíply vedrem, nebo tam nikdo není..

když jsem si vysušil oči kouskem suchého trička, které jsem našel v tašce, zjevil se přede mnou vagon duchů... Jakoby duše lidí, které tam ještě před chvílí byli opustili svá těla a otiskli se v prostoru. Jejich bezvládná těla byla bez života, jen polehávající na sedačkách či mezi sedadly, zřejmě v zoufalé naději, že by je podlaha vlaku mohla ochladit a jenom pár dětských těl jevilo jakési známky života, protože se klouzali sem a tam po mokré podlaze na níž stékal pot z bezvládných těl... Občasné zasýpání některého z polehávajících těl doprovázené bzučením všudypřítomných much vyvolávalo opravdu záhrobní atmosféru a člověku i přes nesnesitelné vedro přejížděl mráz po zádech.

Jelikož si ve vagónu nebylo kde sednout a většinu prostoru zaplňovala bezvládná zapáchající těla a hejna much, které zažívali svůj snový zážitek k jehož dokonalosti chyběla už jen atrakce v podobě hovna na podlaze, rozhodl jsem se snášet úmornou cestu v chodbičce rozdělující vagóny u nástupních dveří, které se při zastávkách na obou stranách na chvíli otevírali a dopřávali tak chvilkové závany sice horkého, ale čerstvého vzduchu.

Průvodčí pískáním na píšťalku ohlašoval konec nastupování a vystupování, posledních pár cestujících nastoupilo do vlaku, jeden z živých cestujících, kterého jsem si před tím nevšiml vyběhl ze stinného místa v chodbičce a s nadšením vyskočil z vlaku s jásotem doprovázené hysterickým smíchem a rukami mávajícími do všech stran.
"Asi tu nebyl tak dlouho jako ti ostatní, ale jen mu z toho šplouchlo na maják. "s tím se dá žít" přemítám si a pozoruji jak šílená postavička zmizela v obzoru za zavírajícími se dveřmi.

Usedám si na zem ke dveřím s pocitem beznaděje...

A hle.. náhle se zjeví malý střípek světla.

Mezi dveřmi na mě svítí světelný paprsek pronikající skulinkou mezi dveřmi a který mi zajistí po dobu mé cesty přísun ochlazeného vzduchu.
"Naděje" řeknu si potichu a na tváři mi povyskočí drobný úsměv.

Vlak se rozjel a cesta domů započala...

Ticho...vlak duchů projížděl tiše krajinou a slyšet bylo pouze pravidelné klapání kol o kolejnicové spoje, což by se v klimatizovaném pohodlí vlakového kupé mohlo jevit jako relaxační kulisa, ale v tomhle vlaku to působilo spíše jako starověké mučení - kapání vody na čelo.
Snažím se to nevnímat a svou pozornost věnuji
skulině ve dveřích, ze které skutečně nepatrně proudil chladný vzduch a působil tak jako infuse, která jako jediná udržuje umírajícího člověka při životě.

V tašce jsem našel ještě trochu vody. "jupíí" na okamžik jsem se zaradoval, ale s vidinou poloprázdné sklenice jsem si uvědomil, že je přede mnou ještě necelých šest hodin cesty a voda, kterou mám je asi na dva plné loky. Z horka a rumu, nehorázně opilý se v důsledku toho v mých ústech rozléhala vyprahlá poušť. Neodolám tedy a z plna hrdla se napiju, protože mám pocit, že jinak se nedožiju zastávky.. vody v láhvi zbylo na dně, ale bylo mi to jedno, na chvíli jsem uhasil vyprahlou poušť v hrdle a počítal dál minuty, které mě dělili od příjezdu do sladkého domova..

První zastávka..
Otevřeli se oboje dveře, které stáli naproti sebe a chodbičkou projel příjemný závan větru, jakoby do pekla někdo pustil čerstvý vzduch. Na okamžik jsem se zaradoval a následně zpozoroval frontu lidí, kteří se chystali nastoupit. Jen jsem se pousmál a smířený s osudem, že v tom vlaku umřu kopl do sebe zbytek své vody a postavil se na nohy, aby nastupující mohli projít.
Do vlaku se začal hrnout dav lidí.. "bože, to je náš konec" zašeptám si a usmívám se na znamení, že je mi už všechno jedno. Jedna skupina lidí se bezmyšlenkovitě hrne již otevřenými dveřmi přes mnou obývanou chodbičku do jednoho z vagónů v říši mrtvých.. panuje zmatek, dav šílí z horka, z přeplněného vagónu se ozývá hluk nasraných lidí, hlasité nadávky se rozléhají..
" pičo to je horko"!, "Kurva kde si mám sednout!" "tvl, tady se někdo posral!"- to mi v ten moment přijde komické, při představě, že mouchy právě zažívají euforii, což se o nově příchozích cestujících říci nedá.. mezi tím do chodby vlétává několik much, dveře se za nimi pomalu zavírají a hluk do sebe strkajících a nadávajících osob, které klouzají po potem naleštěné podlaze pomalu utichá až úplně ztichne při zaklapnutí západky u dveří.

Vlak se opět rozjíždí, zůstávám stát opřený o stěnu mačkající se se skupinkou lidí uvězněni v malém meziprostoru mezi vagóny a nad hlavami nám krouží hejno much.

Všichni na sebe hledí, vystrašené tváře po kterých stékali slzy potu nepotřebovali slova a za každého hovořilo jeho tělo a výraz ve tváři. Netrvalo to dlouho a začal být problém se vzduchem. V horkém malé prostoru, který připomínal saunu se s každou další chvílí a přibývajícími lidmi stávalo nedýchatelno, což si vyžádalo první oběť.
Muž ve středním věku stojící uprostřed tlupy se najednou sesunul dolů a zmizel pod nohama ostatních cestujících... Někteří se mu snažili udělat prostor a rozestoupit se, ale marně..chodba bohužel nebyla rozpínací a zbyl prostor pouze na to,tevřít dveře od jednoho z vagonů nemrtvých, kde již panovalo opět hrobové ticho, chytnout nebožáka za nohy a poslat ho po vodě tvořené z potu tlejících těl jako po řece Styx... a lístkem v ruce pro Charóna....tedy průvodčího.
Každou zastávku jsme nabírali zásoby vzduchu pro přežití k další zastávce, mezi tím slabší kusy odpadali, ale doplňovali je postupně další noví cestující.

V podstatě ničím nerušená dlouhá cesta nám začala připadat všední.,odpadávající jsme posílali pravidelně do vagónů a postupně se ozývaly prostorem hlášky. například jedna stará paní se roztřeseným hlasem ozvala "Před osmdesáti lety jsem jela s maminkou podobným vlakem, akorát jsme se k sobě tiskli, protože nám byla zima. Tohle bude moje smrt!" nebo hláška od mladšího spolucestovatele. "já se těm židům tenkrát nedivím, že šli dobrovolně z vlaku rovnou do sprch, taky bych se tomu teď nebránil..." Všichni se pochechtávali i když to moc vtipné nebylo, ale humor bylo to jediné, co nás drželo při smyslech a ve stísněném prostoru začala panovat uvolněná atmosféra.

Má cesta byla asi v polovině, natlačen u zdi, pociťuji změny v žaludku, které se nejeví nijak pozitivně. Pocení z horka najednou vystřídal studený pot na čele, pocení rukou a motání hlavy.. polykajíc vyprahlým hrdlem suchou slinu jsem si uvědomil, že ze mě právě vyprchá alkohol a přichází brutální kocovina! "Jak skvělé načasování!"Myslím si..

Stojím našponovaný jak telegrafní tyč s nervy napjatými jako struny a má barva z červené, kterou mi zajišťoval úžeh se pomalu měnila na zelenou.. Ale držím se statně! A mé myšlenky se snažím tlačit dopředu s vidinou domova, která mě drží jednu nosní dírku nad vodou a rozbouřený obsah žaludku uvnitř. Do toho jeden nebo dva cestující vykazují podobný problém, ale jejich přešlapování naznačovalo, že jejich problém bude opačného rázu, nicméně stejně vážný..

Jako udatní gladiátoři, nebojácně a zodpovědně bojujeme se lvem uvnitř vlastního těla a chráníme tak zbytek zdejší populace před jistou zkázou..Bez možnosti prostoupit nemrtvými těly namačkanými ve vagonech byla naše cesta k záchodu nemožná a naše vůle a štíty museli být pevné jako skála!

Do konce cesty zbývá hodina a půl a s pár vyvolenými, kteří se mnou cestují od začátku se držíme z posledních sil a vzájemně se povzbuzujeme jako sparingpartneři v posilovně.."pojď,to dáš, dýchej ještě, bojuj, máš na to, nepolevuj, už budeš v cíli"

Zanedlouho zastavujeme na předposlední zastávce a dovnitř nastupuje mezi nás mladší maminka dřímající náruči u svých prsou malého chlapečka z čehož jsem usoudil podle modrých dupaček.Všichni se jim snaží udělat místo, což se nám podaří a uvolní se malý prostor ve vypouklém rohu chodbičky.. Ačkoliv všechny zachvátila starost o to malé bezbranné dítě, tak mou hlavou se zmítala nejhorší možná obava, která začala narušovat mou koncentraci s boji se lvem v žaludku a začal se mi jevit hrůzný scénář.. Jelikož to malé představovalo největší hrozbu, která nás za celou dobu naší cesty potkala...

"Je jako časovaná bomba...Jestli se to malé posere v tak malém uzavřeném prostoru "sauny", tak všechny štíty, kterými drží několik bojovníků své lvi, prasknou a bude to mít za následek katastrofu..." Nervózně přemítám v hlavě a tiše se modlím ke všem svatým aby to ten malý vydržel do konce cesty.

Podle GPS hodina do konce cesty... Na pokraji psychického i fyzického zhroucení počítám poslední minuty do konce utrpení, odříkajíc všechny modlitby, které znám, konče u kouzel ze světa Zaklínače a přitom bedlivě sleduji to malé dítě, které se i přes nesnesitelné vedro usmívalo na všechny okolo, jako posel dobré nálady, který daroval úsměv každému, kdo se na něj díval. I mě, ačkoliv jsem si byl vědom skryté hrozby, která v nečekaný moment může odpálit nálož zkázy.

Čas plynul rychlostí jakou se pohybovali nemrtvá těla za oknem jednoho z vagonů a pár z těch, kteří nesli štíty hrdě vysoko, byli již vyčerpáni bojem a dle jejich výrazu a přicházející paniky, začali ve svém boji se svým lvem polevovat, čehož si všimli i ostatní a z usměvavé nálady, kterou ten kojenec udržoval se pomalu stával neklid.. V tom dítě začalo brečet, většina, která to postupně pochopila, jakou hrozbu to malé nevinné dítě představuje na něj upřela svou pozornost a v tichosti a napjaté atmosféře, která by se dala krájet sledovali, jestli hlasitý křik označuje čas naší zkázy.. jednomu z bojovníků se podlamovali kolena, vystupovala mu na čele masivní žíla a já věděl, že tohle jsou poslední vteřiny před koncem...

Maminka vzala brečícího chlapečka na rameno, párkrát mu poplácala po zádech, kojenec si odříhl a od plna hrdla se zasmál na celou skupinu lidí, kteří na něho upřeně s vystrašeným pohledem zírali. Všem lusknutím prstu spadl kámen ze srdce a jednohlasně si oddechli..
Mezi tím mouchy kolem nás svým dováděním, prožívajíc svůj splněný sen, otravovali všechny svou přítomností, neustále sedajíc na tváře a různé části těla, což už tak v přeplněné místnosti bylo nadlidský výkonem jim odolávat. Nejhůře na to byli bojovníci, kteří měli co dělat se svými lvi a do toho museli odolávali zběsilým náletům much, což se jim statečně dařilo.

Zbývalo asi pul hodina do konce cesty a za okny vagonu se pomalu začínali probouzet těla nemrtvých, společně s odpadlíky plujícími na hladině mokré podlahy. Říkám si"to už zvládneme, teď vložit veškerou sílu do naší vůle, opřít se do svých štítů a za žádnou cenu nepolevit..!" Téměř vyčerpán spatřím jednu z poletujících much, jak dosedá na nos jednoho z nejudatnějších bojovníků, kterému již dochází dech a jeho štít je oslabený natolik, že stačí málo k tomu aby ho jeho lev prorazil a zaútočil na vše živé okolo.

V tichosti pozoruji tento nepatrný detail a najednou všechny zvuky ustanou, všichni cestující se znehybní jakoby zkameněli, mouchy se zastaví a já se ocitám v časovém kontinuu, kde čas plyne jen mezi mnou a situací, která právě probíhá na nose jednoho z bojovníků, který ještě mouchu na svém nose v zápalu boje neregistroval..po nekonečných několika vteřinách se mávnutím ruky kolem nosu mouchy zbavuje a ta odlétá pryč.. "ufff" oddechl jsem si. "to bylo teda o fous.." Vynořím se z časového kontinua ve své mysli a opět slyším rozléhající se dětský smích, lidé se smějí a těší se jak za několik minut vystoupí z vlaku, rozeběhnou se do světa a budou si po dnešním zážitku více vážit svého života a volného prostoru, který jim byl v životě dopřán.
Někteří se vidí, jak o tom napíší román, poetové budou týdny psát své básně o svobodě a lidské naději, trubadúři budou po ulicích popěvovat své písně o statečných bojovnících, kteří vyhráli boj se svými rozbouřenými střevy a....

"HEPŠÍÍÍÍÍÍ" ozve se z čista jasna.. A pokojná idylka při rozjímání nad šťastným koncem se změní v oblaka černého prachu.. Všichni pozorují bojovníka, který si právě hlasitě kýchnul. Jeho vystouplá žíla na čele je pryč a v jeho tváří se rozléhá blažený výraz uvolnění... Bojovníkův štít byl prolomen a lev se dostal na světlo, což se projevilo jako rychle se zvětšující boule v oblasti jeho trenek. "Žral jsem na oběd šest míchaných vajec a celé to zapil mlékem" Z posledních sil zamumlal a vyčerpáním se statečný hrdina sunul k zemi a po jeho noze mu stékala hustá hnědá hmota, tvořena převážně z bílkovin, která téměř okamžitě malý, vydýchaný horký prostor učinila neobyvatelným a téměř každý v místnosti se začal dávit. Já svůj osud měl již zpečetěn v momentně kýchnutí a zápach, který mi dal dělovou ráno do nosu mne okamžitě prorazil štít a cítil jsem jak se obsah mého žaludku rychle stoupá nahoru, kde se to snažím ještě naposled zastavit zavřenými ústy, ale lev je silnější a má přeplněná ústa obsahem žaludku, který se skládal převážně z cheeseburgerů z mekáče a půl litru rumu a coca coly vyprsknou na celou skupinu dávících se lidí a obohatí vzduch ještě o rumové aroma a žaludeční šťávy což vede k řetězové reakci a celá skupina lidí v místnosti jeden přes druhého i na druhého zvrací.
Maminka brání své dítě před zvratky vyzdvihnutím ho nad hlavu a zvrací před sebe na záda staršího pána, který se schválně otočil aby ji nepozvracel. Chlapeček z perspektivy sleduje komedii dospělé skupiny lidí a všem se nad hlavami z plna hrdla směje, načež si také ublinkne obětavému pánovi za krk.

Bojovník, který padl vyčerpáním, leží na zemi pomalované pestrobarevnými abstrakcemi a začíná s ní splývat.
Někdo mi právě oblil celou levou stranu.
"V obývaném prostoru se nedá absolutně dýchat a je třeba jednat" Otevírám ze zoufalosti dveře do světa nemrtvých přebývajících v jednom z přilehlých vagónů a veškerý zápach splyne v jeden, což vytvoří smradlavou super novu po které nemrtví a odpadlíci plující po mokré podlaze okamžitě vyskakují a začínají se sápat jeden přes druhého, aby unikly před nesnesitelným smradem.. několik lidí bylo ušlapáno při tlačenici směrem ke dveřím, okna byli zamčené a nešli otevřít, což se pár lidí snažilo v záchvatu vyřešit rozbitím, ale marně.

Po několika momentech šílenství, úmorného smradu a tlačenici vlak zastavuje na své konečné stanici a hlas v rozhlase oznamuje příjezd do Uherského Hradiště. Ve vlaku se mezi tím otevřeli dveře a lidé padajíc jeden přes druhého se jako dravé šelmy drápali ven z vlaku a posléze upadající na zem nemohoucně se snažíc popadnout dech, ale šťastní, že to přežili. Jejich sprásknuté ruce směřovali směrem k nebi a všichni věřící i nevěřící se začali v ten den modlit a děkovat bohu za život, což je na okamžik spojilo.

Já již bez útrap, procházím jako poslední vagonem šílenství a překračuji padlé, kteří zahynuli v tlačenici či zadušením a jejich těla splývají s všudypřítomnou pestrobarevnou abstrakcí.
Nic mě nechybí, jsem střízlivý, ve své domovině, usedám do jednoho ze sedaček, zapaluji si, tiše rozjímám na bojišti a přitom potahuji vítěznou cigaretu..V tom přichází do vagonu průvodčí, překračuje těla, brodící se v kašovité hmotě a vážným výrazem mě osočí "Pane ve vlaku je zakázáno kouřit!"

Klidně si potáhnu z cigarety, spokojeně se pousměju a zašeptám "sladký domov"