Upír a kříž

Ateista ohánějící se křížem proti upírovi skýtá vážně smutný pohled. -Anita Blake, Provinilé slasti

Věděla jsem, že se drží těsně za mnou. Proběhla jsem úzkou uličkou mezi domy a prudce zatočila dolů, k přístavu.
Neslyšela jsem nic, dusot nohou, zrychlený dech, to vše patřilo jen mně. Upíři slyšet prostě nejsou. Doběhnu ke starému skladišti. Dveře jsou vylomené. Proklouznu dovnitř, a horečnatě se rozhlížím. Prázdno. Žádný úkryt, žádný další východ. Jsem v pasti.

Jak jsem se vlastně dostala do téhle situace?
Kdybych se chovala jako normální, rozumný člověk, vůbec jsem tu nemusela stát. Věděla jsem, že do té uličky nemám lézt. I tak jsem to udělala. A tam stál ve vchodu jednoho z polorozpadlých domů. V bílém obleku vypadal jako totální pozér.
Zastoupil mi cestu. To bylo první varovné znamení. Ale on si jen olízl rty a začal si se mnou povídat. Bylo to opravdu divné.

„Dobrý večer.“
„Dobrý.“ Co jsem měla dělat? Jsem slušně vychovaná. Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost.

„Copak taková mladá, nevinná dívenka dělá na takovém místě? V noci tu bývá nebezpečno,“ usmál se. Fuj, přehání to s melodramatem. I když… Stojíme sami dva v temné uličce. Měla bych myslet na jiné věci, než na jeho vyjadřování. Třeba na své přežití.
„Copak tě v nedělní škole neučili, co se schovává ve stínech?“

Divná otázka. V nedělní škole? Co to vůbec je?

„Netuším, o čem to mluvíte. Ale už bych měla jít. Rodiče mi vždycky říkali, že se nemám vybavovat s cizími lidmi. Takže…“

„Ale ne, ne, ještě neodcházejte. Poslední otázku. Pokud jste nechodila do nedělní školy, tak nejspíš nejste věřící. Proč tedy nosíte na krku křížek?“

Na to jsem neodpověděla a začala pomalu couvat. Je načase odtud vypadnout. S každým mým krokem se jeho úsměv rozšiřoval. Poslední, co jsem viděla, než jsem se rozeběhla, byla jeho strnulá postava v bílém obleku. A ostré, bílé špičáky, když se ušklíbl.

A tak tu teď stojím vprostřed opuštěného skladiště a čekám, kdy se objeví. Všechno ve mně křičí: Utíkej! Utíkej a neohlížej se!
Zní to dobře. Ale kudy?
Mám husí kůži. Lýtka mě balí, jak je mé tělo připravené k dalšímu úprku. Přesto tu teď stojím jako srna, lapená v záři reflektorů.

„Myšičko, myš, pojď ke mně blíž…“
Zamrazí mě. Neodpovím. Ale vážně to trochu přehání.

Přetáhnu si křížek přes hlavu a držím ho před sebou jako Anthony Hopkins v Obřadu.

Upír se rozesměje. „Tohle je jako z béčkového hororu. K čemu ti ten křížek asi bude, když nevěříš, že ti pomůže? Základem je víra, děvče, víra. Cetky kolem jsou podružné. Lovit někoho vybaveného svatými symboly je mnohem větší zábava. Je to takový test víry, víš? Kdo nevěří, umře.“

Sám je jako z béčkového hororu. Díváme se na sebe z té dvoumetrové vzdálenosti a já si neodpustím mu položit poslední otázku.
„Proč-proč sakra bílá? Neměli by upíři nosit černou?“

Ušklíbne se: „Plížit se ve tmě obalený v černých hadrech zvládne každý hňup. Bílá, k té je třeba inteligence a schopností.“

Víc už neřekl.

Bude to tím, že jsem vytáhla své Magnum 44 a střelila ho mezi oči. Před kostelem, dávám přednost střelnici.

Pro dnešek mám hotovo. Lovit arogantní upíry je taková zábava.