In memoriam

„Tímto a ne jinak vzdávám hold mé přítelkyni. Mé velké přítelkyni. Mé největší přítelkyni. Mé pozemské přítelkyni, Mé hvězdné přítelkyni. Mé galaktické přítelkyni. Mé vesmírné přítelkyni. Mé …“

Ale houby. Prostě týhle, co tu leží.

Stojím před lidmi ve smuteční síni, potím se jak prase a to můj projev vlastně ani nezačal. No jo, nějak to přežiju ..

„My všichni jsme se přišli rozloučit s její krásou, nádherou a …
My všichni, já a koukám, že přišel i někdo od pojišťovny. Jé, promiňte, ten pán je exekutor ze spořitelny.
Copak asi chce?
A támhle se někdo hlásí.
Ach ano, paní Kráčmerová – (sousedka).“

„No, to přece ví každý, chce její prsa.“
„Cože?“
„No má silikonové pamelky a ještě dva roky je splácí spořitelně.“

Vytřeštil jsem oči a jen zírám, jak pán přistupuje k ležící – dotyčné. (Mé přítelkyni, Mé největší přítelkyni, hvězdné atd.)
No, fuj!
Normálně ji rukama objíždí, co objíždí, škube a trhá. Přítomné dámy podle intenzity hmatu projevují určité stupně vzrušivých vzdechů. Stavím se na špičky. „Jo, má je pěkný!“ Zajiskří mi očka. Přistupuji k lomcujícímu muži a ….

„Kolik?“
„Ještě tři tisíce.“
Zaplatím a už se těším, až pozůstalí vypadnou.
Já vím, říkáte, je to moje přítelkyně - přítelkyně, hvězdná, galaktická“.
To jo, ale když je něco moje, tak je něco MOJE.

Usmívám se na plačící pozůstalé. „No, je to vyřešeno. Tak se vrátíme k projevu. Kde jsem to skončil? Ach ano. Její krása a nádhera byly vyhlášené široko daleko. Její nádherné oči, její sokolí zrak mě nepřestával udivovat.
Je sice pravda, že na jednom oku měla 27 a na druhém 34 dioptrií, ale hvězdáři v Kleti s její pomocí objevili nejednu novou i poměrně malou planetku.
Jo, jo, čočky jsou ve hvězdařině potřeba. Jen je škoda,“

Zadívám se na pána v čtvrté řadě. „Že po mé krásné, nádherné největší, nejúžasnější, hvězdné, galaktické, vesmírné ….“
Utřu si pot, co mi kape do očí, vypadá to, jako když jsem uronil slzu a pán je ještě menší, než před chvílí.
Těší mě to už proto, že se nepotím sám. „No jo, já vím“. Pokusím se o vstřícné gesto. „Poslali jste věnec.“
Ukážu na věnec, „no spíš věneček, ale ta obrovská stuha s nápisem.
Vzpomínáme, jak jsi nám dovolila za dlouhých nocí zkoumat. Objev černé díry byl pro nás zážitkem na celý život. Aspoň takhle ti vracíme tvé zásluhy, tvůj věneček. Děkujeme.“

Přečtu nápis a mrknu na pána. Spíš už jen na prázdné místo. Zmizel, zbabělec. Co ho ..
Místo manžela mé přítelkyně je též prázdné. No, nic. Dál.
„Ano, byla v kolektivu oblíbená. Její svěřenkyně v domově důchodců ji milovali. Za její přístup a ohleduplnost, s kterou k nim přistupovala. No, přistupovala. Ty čočky byly moc těžké, a to se projeví.
To si člověk něco užene.
Například kratší nohu, tu na straně 34 dioptirií a ty klouby nic moc. Co ale jezdila na kolečkovém křesle, byla hbitá jako laňka.
To ale nebylo v kolektivu její předností. Její předností byly hodinové rozhovory s babičkami.
Abyste mně rozuměli, na Kleti fouká a tak měla v obou uších velké záněty, které její sluch totálně zdevastovaly. Takže se v hloučku důchodkyň ozývalo stále spokojené.
Cože? Co to?

Osud k ní byl i krutý - i se svým ostřížím zrakem si a já to snad nikdy nepochopím, ale tomu osudu děkuji spletla minerálku s čističem nábytku. Teď mě na chvíli omluvte.“

Vytahuji kapesník a smrkám. „Jsem dojatý, dojatý vzpomínkou na naše nekonečné telefonní rozhovory, kdy se na druhé straně ozývalo krásné chrčení a bušení morseovy abecedy.
Já se mohl nádherně vypovídat ze svých starostí a smutků mého těžkého života.“

Ano, ano, byla a je to má nejlepší, nejkrásnější, galaktická přítelkyně.
Dělal jsem pro ni vše, co jsem jí na očích viděl. I ta procházka do kvetoucích luk musel být pro ni úžasný zážitek.
Uprostřed té vonící nádhery byla plná slov. Vyťukávala je tak energicky do opěradla svého křesla. No radost pohledět. Jen škoda, že neumím morseovu abecedu.
A teď jsme u toho, proč jsme tady.

Jak jsem mohl do prdele vědět, že je alergická na pyl.