Rozhovor před zabíjačkou

„Tak jsem tady, šéfe. Můžeme se do toho pustit,“ zachrochtalo prase s veselým úsměvem na rypáku. Řezník otočil hlavu, aniž by přestal se svou prací. „Vítám tě pašíku. Sedni si. Ještě si musím nabrousit nože. Zatím pokecáme. Doufám, že nejsi nervózní. To by pak to tvoje maso bylo ztuhlé jako ze starého prasete.“
Prase se posadilo přes půl lavice a s mávnutím odpovědělo: „Ale kdepak. Já jsem smířené.“
Řezník si dal krátkou pausu a protáhl si klouby. „To je dobře. Ještě si dám panáka před začátkem. To já dělám vždycky. Pak mám lepší ránu.“
„Nalej mi taky, když už jsi v tom,“ navrhlo s úsměvem prase.
Řezník se podíval na svou oběť a nesouhlasně protestoval: „Ale kdepak mladej, po alkoholu vy prasata hned usnete a mně by se špatně pracovalo.“
Prase se zasmálo a trvalo na svém: „Jen mi nalej. Proč si asi myslíš, že jsem smířené? Půl noci jsme s Bertou prodebatovali. Vypili jsme spolu celou láhev režné.“
Řezník přestal brousit a nožem, jako ukazovátkem namířil na pašíka. „A kdopak je Berta?“
„Smrtka, co má dneska službu. Takže teď ještě spí,“ pokrčilo rameny prase.
„Jo proto jsi tak klidný. Na zdraví,“ nalil řezník i pašíkovi a pozvedl frťana. Prase vzalo nabídnutou sklenku a pokřižovalo se: „Na zdraví? No, to taky, ale ona mi Berta vysvětlila, že my prasata, máme vlastně ohromné štěstí. Všichni lidi po smrti skončí v hrobě a tam tlejí a rozkládají se, zatímco my sloužíme dobré věci.“
Řezník položil vyprázdněný kalíšek na ponk a zamyslel se: „Teď už většina lidí skončí v plamenech.“
„No, to mi taky říkala. Vy lidi jste děsná prasata. Skončíte všichni v pekle,“ proneslo zamyšleně čuně. Řezník se pousmál a pokračoval: „Ale, ne. Lidi se dávají po smrti zpopelnit. To není peklo. Jen to jako peklo vypadá.“
„Není to škoda? Popel se nedá nijak zužitkovat. Leda, jako hnojivo. Kdybyste se dejme tomu nechali rozemlít na krmení, byli byste o hodně užitečnější,“ navrhl krmník. Řezník chvíli mlčel a pak změnil téma rozhovoru: „Kolik toho Berta vypila?“
„Asi deset panáků, jako já,“ řeklo s nenucenou samozřejmostí prase.
„Tak to tedy vypadá, že budeme muset tu zabíjačku odložit na zítra. Než se z té opice vyspí, bude poledne,“ zapochyboval o připravenosti spravedlivé stařeny vykonavatel ortelu. Prase sebou trhlo: „Ona spí v opici?“
„Ne, to se tak říká stavu, do kterého jsi jí dostal,“ vysvětlil své oběti vrah.
„No dovol, já bych si se smrtkou nikdy nezačínalo. Do jiného stavu bych ji nikdy nedostalo. Viděl jsi ji někdy? Hele, ale schválně. Co by se narodilo, kdybych si s ní začalo?“
Řezník, tajivší smích na rtech se po uklidnění svých směšných představ snažil o důstojně vypadající výraz: „Možná nesmrtelná prasata. Nebo smrtka v podobě prasete. Jen by se jí blbě v kopýtkách držela kosa.“ Muž nevydržel muka představivosti a propukl v nekontrolovaný smích. Prase dál nekomentovalo řezníkův úlet a pozvedlo sklenku: „Ferdo, nebo jak se jmenuješ, na zdraví.“
„Na zdraví pašíku, já jsem Řehoř Řezníček,“ představil se muž, současně s cinknutím frťanů. Prase, polykajíc další doušek čirého nápoje se málem zakuckalo. „Pane Bože, to je blbý jméno. Být Řehoř Řezníček a ještě řezník, to je trest.“
„Já si zvykl. A jak říkala tobě máma?“ zajímal se muž o prasečí jméno.
„Mamka svině mi říkala Markazíne. Já bylo vždycky takové divoké.“
„Tak já ti budu taky říkat Markazíne,“ pokýval souhlasně muž. Prase se podrbalo na břiše a pokračovalo: „Ale nechtěj po mně, abych ti říkal Řehoři. Já ti budu říkat radši ty můj vrahounku. To se mi líp pamatuje.“
„Markazíne na zdraví,“ pokračoval řezník v koloběhu pití. Prase se naklonilo k dalšímu cinknutí a jen taktak udrželo rovnováhu. „Na zdraví vrahounku. Ono se řekne, umřeš v mládí, nemáš starosti s nemocemi. Ale já ti povím, že už teď mám potíže. Jak jsem bylo celá léta zavřené v tom kotci, tak jsem nemělo žádný pohyb. Občas mě píchne tady u kotlety, a když se najím, cítím chvění u bůčku. Hele, mě po tom pití nějak vytrávilo. Nemáš něco k snědku? Já mám hlad jako prase.“
„To máš ten hlad úplně správně. Neměl bych ti to takhle natvrdo říkat, ale ty taky chlastáš jako prase, Markazínku,“ odhodlal se k pravdivému úsudku řezník.
„To já vím. Mamka vždycky říkala, dej si pořádnou porci, ať z tebe něco dobrého bude. Tak si dávám do čuni.“
Řezník vyndal z tašky balíček a podal ho praseti. „Tady máš moji svačinu. Mě nějak přešla chuť. Nevím ale, jestli ti nevadí, že je to se sádlem.“ Pašík se lačně zakousl do svačiny. „Proč by mi to jako mělo vadit?“ odvětil s plnou pusou.
„No, protože jsi prase a jíš prasečí sádlo,“ odpověděl řezník a bylo na něm vidět, že je mu to trochu trapné. Prase se nenechalo v pojídání rušit a nahlas mlaskalo. Po pozření svačiny si hlasitě říhlo a pokračovalo v rozhovoru: „Podívej, vrahounku. My prasata jsme celý život vychovávána s tím, že jsme jídlo. Nevím tedy, proč by mi nemělo chutnat jídlo. Jestli je to z prasete, nebo z krocana, tak na tom zas tolik nezáleží. Kolik jsi vlastně v životě udělal zabijaček?“
„Já to nepočítám. Sto, nebo dvě stě. Proč se ptáš?“ oddechl si muž.
„To jsi docela slušný masový vrah.“
Řezník se podrbal tupou stranou nože na rameni a nalil dalšího panáka. „Aha, já si myslel, že masový vrah zabíjí lidi a on vlastně zabíjí maso. Jsem masový vrah. Na zdraví.“
Prase vypilo další sklenku a zeptalo se: „Když už jsme u těch zabíjaček, stalo se ti někdy něco zvláštního? Myslím, jako že bys vyprávěl nějakou veselou příhodu z natáčení.“
Řezník položil další vyprázdněnou sklenku a dal se s obavami do povídání: „To, jo. Zážitků mám hafo. Jen, abys neměl potom strach z toho samotného obřadu.“
„Vždyť jsem ti říkalo, že jsem smířené.“
Řezník se ještě jednou podrbal na rameni a začal: „Jednou jsem omráčil čuníka a pak jsem ho, jak je zvykem podřízl. Žena jeho majitele míchala krev a za chvíli měla plnou mísu. Jenže potom se to podříznuté prase zvedlo, podívalo se na mě a řeklo. Ve mně by se krve nedořezal. Hned potom upadlo a bylo po něm.“
„Cha cha, to bylo šprýmařovo dítě,“ pochvalně zachrochtalo prase.
„Hele, Marku, to je kratší, než Markazínku. Marku, dáme ještě panáka a já půjdu. Dneska bych se ti stejně netrefil na čelo a ještě bych ti mohl ublížit. Na zdraví,“ rozhodl řezník.
Prase vzalo další sklenku a zamumlalo: „Na zdraví vrahounku a zase někdy přijď. Pokecáme.“
Muž, pokýval hlavou a chtěje se podrbat, nevšiml si, že má nůž otočený břitem dolu a řízl se do ramene.
„Do prdele práce!“ zařval raněný řezník a chytl se za krvácející rameno.
„Tak. Jak to vidím já, mohu pouze konstatovat, že je zabíjačka zahájena,“ zašišlalo opilé prase a se slovy, že je opilé, jako prase se odkutálelo do chlívku.