Veverka přání

Anotace: Pomalu se blíží vydání mé povídkové sbírky "Ve spárech můzy", a tak jsem si říkal, že bych sem zase něco mohl vložit. Veverka přání je povídka se kterou jsem se před časem účastnil jedné soutěže na téma "Noc splněných přání". Je to legrácka, nic vážného.

Veverka přání

 

„Tak a mám tě!“ zvolal zvesela Richard, a jako by třímal v rukách nějakou trofej, pozvedl chycenou veverku směrem k nebi.

            „Koukej mě pustit!“ vřískala stále dokola Veverka přání. Snažila se vymanit z hrubých rukou člověka, ale moc se jí to nedařilo.

            „Už se uklidni. Poctivě jsem tě chytil, tak chci, abys mi splnila přání. Jsi přece Veverka přání, ne?“

            Pořád tomu nemohl uvěřit, že se mu to povedlo. Duchcovský park byl plný tohoto druhu hlodavců, ale jen tahle legendární potvůrka má sytě zelený ocas a umí mluvit.

            „Jasně, co mě prozradilo?“

            „Ocas, a že mluvíš.“

            „Těžko udržíš jazyk za zuby, když tě nějakej obejda tahá za ocas. Jsi pěkně surovej, víš to?“

            Ano, chytl ji nejprve za ocas. Musel, lapit Veverku přání bylo vzácnější než vyhrát v loterii. On vyhrál jackpot, protože jak se vypráví v bajkách, tahle potvůrka miluje oříšky z nejstarší lísky v parku. Strom se nachází u jižní brány do parku, který je obehnán zděným plotem. Byl u lísky, když si všiml pohybu čehosi zeleného. Hned mu to došlo. Ocas! Tak po něm chňapl a popadl zvíře, které právě držel.

            „Tak splníš mi přání nebo to byl jen kec, že to umíš?“

            „Naštval si mě, člověče, takže bych tě nejradši kousla do nosu. Co uděláš, když se na tebe vykašlu?“

            „To co s každou jinou veverkou. Vezmu tě domů a sežeru,“ zasmál se Richard.

            „Barbare! No splním, splním, ale měj na paměti – dobře uvaž, co si přeješ. Je to jen jedno přání a nelze ho vzít zpátky,“ hovořila vysokým, nepříjemně pištivým hlasem veverka.

            „Nepotřebuju rady od takovýho chlupatýho smrada, jako jsi ty. Ale neboj, vím přesně, co chci,“ machroval Richard.

            „Pán je frajírek. No tak mi to přání pošeptej.“

            Richard se sehnul a šeptem vyřkl, co si tak moc přál.

            „Dobře. A teď mě už pusť.“

            Veverka přání dopadla na zem a poodběhla dva metry směrem zpět ke svému oblíbenému stromu. Ještě se otočila k Richardovi.

            „Hehehe. Ty si asi myslíš, jaké jsi měl hrozně chytré přání, ale abys nebyl zklamanej,“ varovala veverka a znovu se uchechtla.

            „Neprovokuj nebo tě zas chytnu za ocas. Hlavně mi to přání vyplň.“

            „Já své úkoly plním. Tvé přání se ti začne plnit ještě dnes večer a do zítra je hotovo. Veverka Přání svému poslání vždy dostojí na maximum. Sbohem holomku,“ řekla veverka, naposledy se zachechtala a zmizela ve větvích lísky.

            Richard pokrčil rameny. Měl splněno. I přes blbé kecy hlodavce to snad dopadne, jak si přeje, říkal si v duchu.

 

2.

 

            Richard se vracel domů. Za jeho zády se pomalu schovávalo slunce za obzor a obloha získávala tmavší odstín. Cítil se zvláštně. Dokázal chytit veverku se zeleným ocasem a ona mu přislíbila splnit přání. A mělo by to být dnes přes noc.

Pokračoval kolem zámku dál směrem ke gymnáziu, když se ozvala ohromná rána. Zněla zdaleka, a přesto mu zalehly obě uši. Ihned ho napadlo, že se jedná o výbuch. Jenže kde? Zrychlil svůj krok a pádil směrem domů. Ještě si všiml, že tmavnoucí nebe najednou získalo oranžovo-rudou barvu. Někde hořelo.

Když došel k paneláku, kde měl s rodinou byt, Duchcovem zněly houkačky. Hodně houkaček. Rozpoznával zvuk hlásící sanitky, ale i hasičské vozy. Do toho mu zazvonil mobil.

„Ahoj Luká…,“ nestačil pozdravit kolegu z práce Richard, protože byl okamžitě přerušen.

„Richarde, Richarde. Bouchla fabrika, ty vole!“

Lukáš do telefonu křičel tak zběsile, že měl Richard pocit, že cítí, jak prská.

„Bouchla?“

„Jo, koukám na to z balkónu.“

Richard nevěřil vlastním uším, ale v prvních chvílích ho zaplavil pocit uspokojení. Fabrika je v luftu. Je pryč. Nesnášel to tam. Potřeboval peníze, a tak tam dělal, i když výplata mu přišla podprůměrná. Jenže v Duchcově tolik šancí najít dobré zaměstnání nebylo. Hlavně ale uměl kulový. Pozice operátora byla pro něj maximum, co dovedl. I tak ho ale neustále někdo peskoval.

Richard řekl Lukášovi, že teď nemá čas mluvit, položil hovor a došel konečně do bytu. Musel být potichu, aby nevzbudil dvě děti, co měl s kdysi hezkou a milou Denisou.

„No kde seš? Tady čekám jak kráva s večeří a ty se někde kurvíš!“

Vždy mu to uměla pořádně nandat. Měli dva kluky, pět a dva roky, takže na mateřské už byla příliš dlouho na to, aby byla stále tou příjemnou a chápající manželkou jako dřív.

„Tak nečekej jak kráva, ale jako normální člověk,“ vpálil jí. Věděl, že si tím nepomůže, ale alespoň ji namíchl ještě víc.

„Blbečku. Kluci brečeli a ptali se, kde mají tátu.“

„Hele, nikde jsem se nekurvil, ale byl jsem nám zajistit dobrou budoucnost.“

„Richarde, jestli sis někde půjčil u nějakýho lichváře, tak tě přetrhnu jak hada!“

„Máš mě snad za idiota? Ne, chytil jsem Veverku přání a něco si přál.“

Viděl, jak Denisa zrudla vzteky. Zároveň ji odpovědí tak překvapil, že chvilku nevěděla co říct.

„Dělej si srandu z někoho jinýho. Na tohle jsem moc unavená.“

„Hele, já to myslím vážně. Už se začalo vyplňovat. Bouchla fabrika!“

„A to má být skvělý?“

V ten moment Richardovi opět zazvonil mobil. Zase Lukáš.

„Richarde, Richarde. Ty bláho, zařvalo tam pět lidí.“

„Cože?“

„Volal mi Svatoslav, co byl na šichtě. Stihl utéct. Ale třeba Franta Uhel tam zůstal,“ mluvil rozrušeně Lukáš.

„Ten mě hrozně vytáčel, pořád mi mluvil do práce.“

„Taky šéf kontroly Dolejš.“

„Toho jsem nenáviděl. Pořád mi nahlašoval zmetky.“

„Prý umřel Radovan z údržby,“ hlas měl Lukáš nejen rozrušený, ale jako kdyby snad i brečel.

„Dobře mu tak! Vždycky na mě nadával a myslel si, jak je vtipnej. Kdo další?“

„Lumír. Ten tlustej, co na tebe donášel.“

„Chachacha. To jsou čtyři ze čtyř. Prase Lumír to má za sebou.“

„Richarde, ty máš z toho radost?“

Na moment se zastyděl. Jeho kolegové zemřeli. Ti lidé jsou po smrti a on se v duchu vznášel na obláčku úspěchu. Jeho přání se plní.

„Kdo je ten pátej?“

„To se podrž. Nikdo nechápe, proč tam byl v tuhle dobu, ale našli ho jen kousek od vchodu. Musel se nadýchat kouře. Sám generální ředitel Pospíšil. Tohle je konec fabriky, Richarde.“

Richard musel zadržet vítězný výkřik. Pospíšil byl hroznej kretén. Málo platil, vyhrožoval vyhazovem a na zaměstnancích mu nezáleželo.

„To mě mrzí, no. Díky, žes mi to zavolal,“ řekl Richard a položil to. Podíval se na manželku a usmíval se jak sluníčko.

„Vychází to! Do rána se vše vyplní a budeme se mít dobře.“

Denisa na manžela koukala nechápavě.

„Právě jsi přišel o práci a tví kolegové zemřeli! Ty se tu raduješ, jak kdybys vyhrál jackpot.“

Jenže on takový pocit měl. Děkoval veverce, děkoval bohu, v kterého nevěřil. Fabriku a lidi v ní nesnášel. V tenhle moment zaměstnání neřešil. Však co by bylo horší než to, co dělal? Už žádná šikana. Už žádné ponižování.

 

3.

 

            Vyhrával. Jeho přání se plnilo. Jenže noc byla ještě dlouhá. A když zazvonil manželce mobil, tušil, že to není jen tak.

            Denisa zvedla hovor, chvilku poslouchala a pak ho zas položila. Začala brečet a naříkat.

            „Maminka umřela,“ cekla a nejspíš očekávala, že jí manžel půjde obejmout.

            Richard však vyskočil radostně ze židle.

            „Paráda!“ zařval, a i když si uvědomil, že takhle by reagovat neměl, učinil tak.

            Denisa vyvalila oči a zařvala:

„Ty hajzle bezcitnej!“

V tu chvíli se však stalo, co Richard absolutně nečekal. Jeho žena na něj přestala křičet. Ne protože by chtěla, ale protože se dotkla na hrudi, jako by ji něco píchlo u srdce. Křik se zastavil a ona se nemohla nadechnout. Jen dál valila oči na Richarda v naději, že ji zachrání. Jenže to bylo příliš rychlé a během dvou vteřin se svalila k zemi.

Richard se vzpamatoval a vytočil záchranku. Snažil se manželku oživit, ale bylo to marné. Sanitka přijela, lékař konstatoval smrt a přijela pohřební služba.

Nechápal to. Jak to, že zemřela? To musí být tím jeho přáním. Jenže tohle nechtěl. Výbuch fabriky, v pořádku, smrt kolegů, co ho šikanovali, super. Tchýně pod drnem? Jo, měl ji plné zuby. Ale o Denisu přijít nechtěl.

Uvnitř truchlil, ale navenek musel uklidňovat děti. Nenapadlo ho nic jiného, než jim říct, že maminka rychle odjela za babičkou. Vlastně jim nelhal. Když konečně znovu spali, ozval se zvonek.

Otevřel. Starší žena tvářící se jak kakabus a dva velcí chlapi, jak z nějakého akčního filmu.

Sociálka. Přišli si pro děti.

„Co to děláte?“ ptal se nevěřícně Richard.

„Odvážíme si děti do ústavní péče. Je mi líto, ale musíme vám je odebrat,“ říkala strojově a bez emocí žena.

„Co je to za blbost? To nemůžete. Právě přišly o mámu. K čertu, jsou dvě hodiny ráno!“

„Nás taky štve, že jsme kvůli tomu museli vstávat, ale příkaz byl příkaz.“

„Příkaz? Od koho?“

„Pokud máte stížnost anebo se chcete proti odebrání dětí odvolat, směřujte stížnost na pana Veverku z orgánu sociálně-právní ochrany dětí.“

„Tak pan Veverka,“ šeptl si pro sebe. Děsilo ho to. Jeho život se obrátil vzhůru nohama.

Děti plakaly a jemu to lámalo srdce. Odvedli je a on najednou seděl sám v kuchyni. Ještě pár hodin zpátky bylo vše normální. Něco se muselo pokazit. Třeba Veverka Přání nějak špatně pochopila jeho prosbu.

Nevěděl, co dělat, a tak zavolal jedinému člověku, který ho napadl. Lukášovi.

„Jsem v prdeli. Úplně. Umřela tchýně, za pár minut manželka a teď mi vzali děti. A to všechno kvůli zkurvené veverce.“

„Vůbec ti nerozumím, ale sejdeme se v parku, alespoň vezmu ven psa.“

 

4.

 

            „Promiň, že jsem tě nevzal k nám, ale Máňa už tak byla naštvaná, když ji vzbudil telefon.“

            „To je v pohodě,“ řekl Richard a pohladil Lukášovo psa. Střední knírač to kvitoval zavrtěním ocasu.

            „Co se stalo?“

            „Řeknu ti to, ale vážně mi věř, že si to nevymýšlím.“

            Richard vyprávěl o tom, jak chytil Veverku přání a ta mu slíbila jeho prosbu vyplnit. Mluvil o tom, jak to první polovinu večera vypadalo na neuvěřitelný úspěch, ale pak vše nabralo ten nejhorší možný směr.

            „A co sis vlastně přál?“

            „Myslel jsem, že se tím všechno zlepší. Že budu konečně šťastný.“

            „Přál sis být šťastný?“

            „Ne. Myslím to tak, že to mé přání mi k tomu mělo pomoci.“

„Tak co sis teda přál?“ ptal se nedočkavě Lukáš, ale Richard jako by byl myslí stále trochu jinde. Možná pořád ještě v šoku.

„Doufal jsem, že začnu nový život. Našel bych si novou práci, už nedovolil na sobě nechat dříví štípat a i s Denisou by to bylo lepší. Všechno jsem to posral.“

„Richarde, tak mi už proboha řekni, co sis tak přál!“

Podíval se na Lukáše. Byl to pohled, jak když mu má sdělit tajemství věčného života.

„Přál jsem si, abych už neměl žádné problémy.“

Lukáš chvilku mlčel a srovnával si to v hlavě.

„Žádné problémy?“

„Jo, tys nikdy nechtěl mít život bez problémů?“

„Asi, nevím. Beru věci, jak jsou. Takže…fabrika byla tvůj problém?“

„Štvalo mě to tam, ubíjelo. I ti, co tam zařvali mě hrozně, ale hrozně srali. Šikanovali mě. Nenáviděl jsem je.“

„Vždyť tě jen tak pošťuchovali…,“ řekl Lukáš, ale Richard ho rychle okřikl.

„Co ty o tom víš!“

„Dobře, promiň. Jenže co tchýně a…“

„Já vím, já vím. Je to nechutný, ale já tu babiznu fakt neměl rád. Furt nám do něčeho kecala. Byla mým problémem. Jenže…Lukáši, to je hrozný, ale já se s Denisou hádal. Pořád byla nespokojená, kafrala a kafrala…“

„Dělala problémy.“

Richard smutně pokýval hlavou a vytryskly mu slzy.

„Asi to tak veverka vyhodnotila. Že mi leze někdy na nervy. Horší je, že…“

„Že děti taky dělaly někdy problémy.“

„Přesně tak,“ souhlasil zlomeným hlasem Richard. „Kdybych to tak mohl vzít zpět.“

„Mrzí mě to, kamaráde. Nevím, jak ti pomoci, ale vždy tu budu pro tebe,“ poklepal na rameni Lukáš Richarda.

„Jsi dobrák. Fakt že jo. Ale mám o tebe strach.“

„O mě?“

„Jo. Víš, Lukáši. Tys mě vždycky taky docela sral.“

„Cože?!“ podivil se dotčeně kamarád.

„Je mi to líto, ale byl jsi vždycky tak vlezlej a…nemůžu si pomoct, jak osina v zadku. Teď ale vidím, že jsi jediný můj opravdový přítel,“ řekl upřímně Richard a byl by Lukáše i obejmul, kdyby však jeho kámoš nezkřivil obličej v podivné grimase, během vteřiny doslova nezblednul a v bolestivé křeči se nezhroutil k zemi.

Richard křičel vzteky a hrůzou. Za všechno mohl on.

Lukášův knírač se snažil páníčka probrat láskyplným olizováním, ale bylo to marné.

Richard se zhroutil do trávy a plakal. Z letargie ho probralo až cosi rychlého, co se pohybovalo kolem. Zahlédl zelený ocásek. Vymrštil se na nohy a chtěl se za zvířetem vydat.

„Já tě zabiju, ty mrcho!“

Veverka nikam neutíkala. Vlastně k Richardovi sama přišla. Sedla si asi pět metrů od něj a řekla:

„Ale proč? Plním tvé přání tak, jak jsi mi ho řekl.“

„Vzala si mi rodinu! Kamaráda!“

„Přál sis to, tak nefňukej.“

Richard málem prasknul vzteky.

„Já bych tě přetrhl vejpůl.“

„Není třeba. Je téměř hotovo. Zbavila jsem tě všech problémů a teď je řada na tobě.“

„Na mně?“ divil se Richard.

„Ano. Přál sis hodně špatné přání. Život bez problémů totiž není žádný život. A v důsledku všeho, jsi vlastně problémem sám sobě. Řekni sbohem,“ vyzvala jej veverka a on se ani nestačil zamyslet nad tím, co povídala.

„Sbohem.“

Veverka se postavila a rozzářila svůj zelený ocásek. To bylo poslední, co Richard viděl. Padl k zemi mrtev. Konečně měl po problémech.