z Tejna do Budějic

    „Tento příběh je inspirován reálnou událostí.“ (pozn. autora: toto není poznámka autora)
     Bylo pondělí deset hodin dopoledne, když Petr dopíjel už studené kafe. Za normálních okolností by to mohl být normální den a i tato chvilka by byla příjemným ranním rituálem. Jenže sotva před pěti minutami Petrovi volal jeho syn Karel.
    „Prý: mám toho moc v práci, do nemocnice tě můžu hodit až za týden. Pche, vždyť jsme byli domluvení už měsíc, že na tuhle kontrolu potřebuju dorazit právě dnes. Doktor nepočká.“ Petr si usrknul už úplně ledové kafe. To mu na náladě moc nepřidalo.
    „Ale tak, mohl bych tam jet sám“ uvažoval. Petr už dobrých dvacet let nesedl za volant.
    „Cesta z Tejna do Budějic je přeci jenom rovně...“ přemlouval sám sebe. Jeho potřeba dostat se k doktorovi nakonec zvítězila. Ve svých pět a osmdesáti letech si Petr doopravdy sedl za volant a neohroženě vyrazil na cestu.
    Když vyjel z vrat a mířil k prvnímu semaforu, kde chtěl odbočit na vedlejší silnici, blikali na něj protijedoucí auta.
    „Viděj starýho dědka a tak si z něj dělaj šprými.“ řekl si, světa nechal vypnutá a neohroženě odbočil na hlavní. Silnice se rychle zvedala a Petr opouštěl Tejn. Omezení rychlosti na 70 km/h nijak Petrův život neomezovalo. Za jeho mladých let, se na týhle silnici vždycky drandilo minimálně 120tkou a kdo jel pomalejc, byl traktor.
    Svou nespoutanou rychlostí se Petr blížil k nejvyššímu bodu kopce pod Tejnem. Ale ejhle. Po dvaceti letech se tu silnice trochu změnila a místo rovinky, se na kopci tyčil kruhový objezd, skoro jako na tom Řípu jak se tam tyčí Rotunda svatého Jiří. Petr nedal ani šanci autu zpomalit, a tak v plné rychlosti se stavem beztížným, s autem přeletěl z nájezdu, přes střed a až za kruhový objezd. Rána a třesk ale auto stojí na silnici a stále ve svém jízdním pruhu.
    „Fuj, co mi to kdo chtěl udělat, že tu je tenhle silniční výrůstek?“ Dotazoval se Petr všemohoucího. Auto už neběželo. Otočením klíčku ve startéru nezpůsobilo ani tiché cvakání.
    Nějaký pán z protijedoucího pruhu, který viděl Petrův akrobatický kousek, k němu rychle přispěchal: „Nestalo se Vám nic?“ „Potřebuji se rychle dostat do nemocnice.“ Řekl Petr. „Volám záchranku.“ Řekl divák nehody a než mu Petr stihl vysvětlit, že mu fakt nic není, jenom že jel do nemocnice a teď už mu nestartuje auto, už byl naložen do žluté pojízdné popelnice, a za doprovodu kvílícíh sirén, razili mu cestu do nemocnice hodní páni v tmavých montérkách.
    U doktora to dopadlo dobře, až na zánět slepého střeva měl Petr jenom bouli na hlavě jak se při přeskoku narazil do střechy jeho auta.