Básníci

Křesomysl si spěšně okartáčoval žmolky ze svého hnědého manšestrového saka a vystoupil z vytopeného vlaku na mrazivý perón. Z úst mu stoupala pára, dělaje téměř nezřetelné obláčky. Výjimečný stav platil už dva týdny, což bylo v ulicích města viditelné. V ulicích vymeteno. Po posledním náletu se lidé v ulicích zbytečně nezdržovali.

V chůzi si zapálil balenou cigaretu. Autorské čtení sice začínalo už za pět minut, ale co už. Křesomysl je básník. Je to individualita. Nenechá svou rozevlátou autenticitu ohrožovat něčím tak přízemním, jako je dochvilnost. 

 

Bonifác již v nevelké vinárně netrpělivě čekal. Narozdíl od svého pseudobásnického kolegy to byl vážený vědec. Vždyť už jeho jméno naznačovalo, že se jedná o muže urozeného, tedy dobrých mravů a solidní úrovně. Svou práci o vlivu marxismu na poetiku českých surrealistů slavně zakončil titulem PhD. Chodit pozdě a kouřit balené cigarety pro něj bylo symbolem absolutního dezolátského křupanství. Uhladil si svou nažehlenou košili a zkontroloval, že i ten poslední knoflíček u krku je pečlivě upnut.

 

Moderátor se snažil o small talk, nicméně Bonifác nepatřil mezi muže, kteří plýtvají slovy. K situaci nepřispělo ani to, že byli v stísněné, absinthově zelené vinárně, zatím toliko dva. Desítky plakátů vylepených po celém městě zřejmě nebyly zaměřeny na tu správnou cílovou skupinu. 

 

Vtom do prostor vstoupil připitý fousatý muž s výraznou skvrnitou pleší. S ním se do vinárny přilnul i lehký odér nemytého těla. 

 

“Jsem tady správně na to autorské čtení?” otázal se polohlasem a sklopil zrak.

“Ano, samozřejmě, posaďte se!” ožil moderátor a pokynul muži pravicí.

 

Moderátorovo gesto jakoby zbořilo určitou neviditelnou zábranu. Děda se posadil, natáhl ruku po kelímku s bílým vínem, do druhé popadl hrst tyčinek a začal se ládovat drobným občerstvením, které bylo pro možné příchozí připraveno. Mužovy dehtem umaštěné prsty se s tyčinkami mazlily, jakoby to byla božská mana. Bylo zřejmé, že tyčinky už si nikdo další nevezme. 

 

“Tak jsem tady, přátelé!” odhodil klobouk na věšák příchozí v manšestrovém saku. Moderátor se vymrštil jako kašpárek z krabičky a srdečně si s básníkem potřásl rukou. Bonifác ani nevzhlédl od své sklenice, kterou si donesl proto, aby nepil buransky z kelímku. Co na tom, že šlo o stolní víno.

 

“No, pánové. Tak já vás představím. Máme čtvrt, zřejmě se nám dnes s účastí moc nepoštěstilo, podle smlouvy o dílo však čtení proběhnout musí. To víte, jsme placeni z veřejných zdrojů, kultivujeme veřejný prostor,” uvedl moderátor oba básníky a stále připitějšího fousáče do situace.

 

“Ale tady nikdo není!” zaprotestoval Bonifác a vzpurně vstal z křesla.

“Klid, kolego,” mírnil ho Křesomysl, “dobré umění přece není měřitelné počtem naslouchajících. Má být snad film Kameňák symbolem vysokého umění jen proto, že trhá divácké rekordy?”

 

“Klid, klid, pánové. Třeba ještě někdo přijde v průběhu. Dovolte mi, abych vás představil a pak už vás nechám střídavě předčítat vaše dílo.”

 

Bonifác se zamračeně posadil. Fousatý muž vyklopil do chřtánu další kelímek. Ještě jich zbývá deset, tak rychle, nebo nebude.

 

“Inu, vážení diváci,” zadeklamoval moderátor do potemnělé místnosti, “dovolte mi představit pana doktora Bonifáce Jablonského. Tento autor působí více než pět let na katedře českého jazyka a literatury, kde vede oblíbený volitelný předmět Tváře surrealismu. Loni mu naše univerzita vydala monografii Slovo a tvar.”

 

Děda si otřel mastné ruce od tyčinkových drobků do děravých kalhot a tlesknul.

 

“Děkuji. A druhým dnešním autorem je Křesomysl Rovenský. Křesomysl studoval střední odborné učiliště, které nedokončil. Poté pracoval jako krupiér, číšník či obsluha čerpací stanice. Jeho heslem je carpe diem, tedy užívej dne. Svou sbírku Hovna na papíře si vydal vlastním nákladem.”

 

Křesomysl se při vyslovení názvu své sbírky prohnul pod pubertálním smíchem, zatímco Bonifác se otřásl odporem. Tihle ztroskotanci.

 

Křesomysl začal svým příspěvkem. Vytáhl z kapsy nadvakrát přeloženou A4 a začal.

 

Divil jsem se velice

že mi spadla čepice

upadla do bláta

to je teda ztráta.

 

Pohledem se ujistil, zda publikum vnímá. Všichni včetně moderátora měli kamennou tvář. Asi to chce něco říznějšího.

 

Vypil jsem tři piva

pět korun mi zbývá

půjdu tedy domů

cígo si dám k tomu

 

“Promiňte, stop. Tohle přece nemyslíte vážně! To má být poezie, tohleto?” už to nevydržel Bonifác, “vždyť to je primitivní, bez hlubší pointy, využíváte stokrát zrecyklované rýmy… tam je tolik nedostatků, že by mi nestačil ani poznámkový blok.”

 

Moderátor se nadechl, aby konflikt uhasil v zárodku, ale neúspěšně.

 

“Pane doktore, naopak. Umění má provokovat. Nevidíte tam ty inspirační vlivy? Gellner, Krchovský, kuplet, šantán, zaplivané prvorepublikové krčmy plné bohémy?”

 

“Primitivismus, degradace slova!” brunátněl doktor literatury.

 

“Básně vyznačující se dřeňovitou syrovostí, opravdovostí a autenticitou prožitku?”

 

Fousatý divák si otřel tyčinkové drobečky z vousů a chopil se slova.

 

“No tak přečtěte něco vy, ať máme představu, jaká poezie je teda kvalitní.”

 

Moderátor využil situace a opět ovládl situaci.

 

“Ano. A nyní si poslechneme ukázku druhého z básníků.”

 

Doktor literatury si uhladil košili a spustil.

 

Včera večer jsem z okna pozoroval

zapadající slunce.

 

Zbytek osazenstva čekal na další verše, nicméně Bonifác začal šustit papíry, hledaje další báseň. Křesomysl pochopil, že to bylo celé, a proto ihned kriticky zareagoval.

 

“To jako vážně? Vždyť je to jen věta, kterou jste zlomil v půlce a udělal z ní dva verše.”

“No právě. Proč zbytečně obalovat myšlenku kudrlinkama a vršit metaforu nad metaforu. Mé verše jsou úsporné, myšlenka musí být jasně ohraničena.”

 

Moderátor prásknul pěstí do stolu. Oba načepýření kohouti ustoupili. Tak takhle ne, pravil moderátor. Je třeba se chovat jako lidé. Veřejná debata hrubne a kdo jiný, než intelektuál má tu odpovědnost ji civilizačně posouvat? Fousáč posetý tyčinkovými drobky lehce přikývl a do ticha místnosti polkl poslední deci bílého vína. 

 

Vtom se ozvala siréna. Letecký poplach. A po pár sekundách již všichni slyšeli bubnování dopadajících bomb. Suterén vinárny však nebyl v dostatečné hloubce. Bomba, která dopadla na budovu, doslova otřásla stěnami, které najednou připomínaly křehký papír. Univerzitní město bylo sice v nárazníkové zóně mezi východním a západním blokem, nicméně kultura musí žít v každé době, honilo se básníkům v hlavě. Po dalším výbuchu však již klenutý strop nevydržel. Jako pavučina se začala rozšiřovat velká prasklina, na manšestrové sako Křesomysla začala nejdříve dopadat omítka, pak suť a nakonec všechny muže zavalila masa stavebního materiálu. Vinárna utichla.