Secret Obsession

Dnes nastal den D. Dnes se má nenaplněná láska – nenaplní... Nespadla jsem z višně. Přesto v tom nejposlednějším, sladce růžovém koutečku své duše, kde sídlí naivita, romantické ideje a pošetilost, doufám. Et spiro, spero. Proto si radši s sebou do kabelky přibalím i foukátko Ventolin pro astmatiky. Jen ta představa nastávajícího večera v jeho přítomnosti, v přítomnosti tohoto nejen vzrůstem velkého muže a politika a úží se mi dech. No a taky ten těžký parfém, který jsem právě na sebe nastříkala - úží se mi dech. Ale nedám na něj dopustit. Je od Calvina Kleina a jmenuje se Secret Obsession – Tajná posedlost. Jak příznačný název pro dnešní večer...!

Temně hnědočervený flakon, dolní část požitkářsky buclatá, horní výhružně špičatá. Člověk přemýšlí a nemůže se rozhodnout, jestli je v té lahvičce ukryt lektvar lásky, nebo smrtící jed. No, mé okolí říká, že je to rozhodně to druhé... Pro mě je ale celý tento parfém souborem těch nejniternějších, nejopravdovějších, nejsyrovějších emocí transformovaných právě v tuto sofistikovanou, opojnou a mystickou vůni. Působí zneklidňujícím a zároveň uklidňujícím dojmem. Provokuje moji hloubavou, neklidnou duši a současně ji ochranitelsky objímá. A taky mi evokuje podzim – ne zachmuřený, propršený, záhrobní listopad, ale přebujelý, tajemný a divoký říjen. Secret Obsession, toť orient, písečné duny, žár. Touha, dekadence, magie. Muškátový oříšek, spálená ambra, přezrálé ovoce. Zmar, bolest, vášeň. Praskající krb, silný likér, vlněné ponožky. Zastřený hlas, husí kůže, rty rozkousnuté do krve. Krajnost, hladovost, uhranutí. A především švestka (dle složení výrobce).

Sice deset lidí z deseti tvrdí, že „voní“ jako karavana zpocených velbloudů na pozadí těžkých vonných tyčinek a povidel. To ale ještě nic neznamená, nemám ráda statistiky, protože se zaměřují vždy jen na určitou skupinu lidí, která může mít úplně opačný názor než jiná skupina úplně jiných lidí. Je to nesmysl. Tahle vůně má neskutečnou hloubku. Žije si svým vlastním životem. Dobře, přiznávám, že možná jsou v ní nepatrně cítit takové trochu zvláštní švestky. Přezrálé, zkvašené? Nebo ještě spíš tekuté? Slivovice. Asi mě tak přitahuje, protože jsem z Valašska.

K tomuto parfému jakoby odjakživa patřily mé nejoblíbenější šaty s orientálními motivy v černé, hnědé, rezavé a vínové barvě. Netuším, kdo je navrhl, ale jakoby byly stvořeny do každičkého detailu přímo pro mě. I když je tedy pravda, že u šatů mívám tento pocit relativně často, proto mám asi tak plnou skříň a tak prázdnou peněženku. Ale i přesto si myslím, že být to v opačném pořadí, byl by pro mě život mnohem těžší. Materiál je hladký, chladivý a kluzký jako kůže Urobora. Horní část je šita opravdu na tělo – dlouhé úzké rukávy, výstřih hluboký tak akorát. Od pasu dolů jsou volné, splývavé a zakončené různě dlouhými cípy. Voní skořicí, hřebíčkem a kardamomem. Voní dálkami. Harém na podzim. Pomeranč na Vánoce. K nim černé nařasené kozačky na podpatku - svůdné samy o sobě, mohly by jít ven klidně beze mě. Černá kabelka zdobená dírkováním a černá koženková bunda s krajkovými výšivkami na ramenech a prsou. Co se týká outfitu – ani stopa po slivovici.

Tak teď ještě doladit make-up, ať k parfému a šatům pasuje i obličej. Takže nejdřív nanést na pleť vanilkovo-kokosový krém lehký jako pěna nejjemnějších tahitských mořských vlnek, co něžně omývají kakaová chodidla Gauguinových domorodkyní. Na víčka matné, karamelově hnědé oční stíny. Spodní část oka orámovat čokoládově hnědou tužkou a pouze náznakově, jemně protáhnout do stran jako Kleopatra. Jako kočka. Jako Sfinga. Jako lemur. V těchto hnědých odstínech vyniknou mé khaki oči; opravdu nejsou ani hnědé, ani zelené, ani šedé, ale vše zmíněné dohromady. Na řasy nanesu černou řasenku, až vypadají jako vějíře flamencových tanečnic. Řasy mám teď tak obrovské, že stačí zamrkat a můžu se jimi ovívat jako pravými andaluskými vějíři. Nejvýraznější na mém obličeji jsou rty – tedy hned po mém nosu. Jsou opravdu plné, tak toho využívám a vybírám výraznou rtěnku opět s příznačným názvem pro podzimní podvečer – Kaštanový polibek. Odstín rtěnky je hutný a sytý, hnědý s nádechem šťavnatých, fialovočervených bobulí vinné révy, kterou mohl vypěstovat jedině samotný Dionýsos. Ještě zvýraznit obočí černohnědou tužkou, ale rozhodně ne ve stylu Fridy Kahlo – což se mi moc nedaří... A málem bych zapomněla – nalakovat nehty! Zvolím temný odstín přezrálé švestky. Je přezrálost ještě růst a nebo už tlení? Sakra, a není to teď vlastně jedno? A to je vše. Tedy co se týká obličeje. (A pak se muži diví, co my to v té koupelně tak dlouho děláme, ale to je jenom kvůli vám!)

Vlasy rozpustím z přísného copu a jen lehce je pročísnu a načechrám tak, že vypadají jako hříva černého pantera – kdyby tedy nějakou hřívu měl. Ačkoliv na světle hází měděné odlesky, v přítmí působí jako černočerné lokny vládkyně noci a smrti Hekaté, až člověk z dálky zaslechne temné kňourání psů z jejího spřežení. Ale žádný strach. Jsou jen čerstvě nabarvené indigem a hennou. Někdo si myslí, že aplikovat na vlasy tohle bahno je nechutný humus, ale není to pravda. Mimo to, že nádherně barví, je navíc ještě zdravé a výživné. A co je to chutný hummus, by vám řekl zase Saladin. Z copánku jsou zvlněné, dlouhé až po zadek a voní po granátovém jablíčku a pačuli díky bio šamponu. A taky jsou nepraktické a neposlušné. Distancuju se od nich.

Jako úplná tečka na závěr nesmí chybět šperky. K mým několika kroužkům v uších přidám ještě výrazné, ručně tepané náušnice s oranžově červeným karneolem a k nim do sady velký oválný náhrdelník zdobený ornamenty. Na levou ruku zlatý penízkový náramek a na pravou obrovský mosazný kruhový prsten vykládaný droboučkými červenými kamínky a sklíčky. Vše přímo z pohádkového tržiště v Kašmíru. Jen škoda, že jsem tam ty šperky nekupovala osobně. To jen takový detail.

Dnes naposledy si lehounce stříknu na hrdlo můj milovaný Secret Obsession a vyrážím do chladného, setmělého podvečera. Tedy ještě se zarazím a znovu se zahledím do zrcadla. Někdo, kdo tomu samozřejmě nerozumí, by si možná řekl, že vypadám jako marokánka - mám na mysli tu přeplácanou orientální cukrovinku. Ale já si připadám jako novodobá osmanská princezna... Chladivý materiál šatů šumí jako hříšný šepot v paláci, zlaté penízky náramku o sebe cinkají znějíce jako indická zvonkohra a domovní zvonek vřeští jako exotická opice. Kamarádka je tady. Vřeští jako exotická opice. Seběhneme schody a společně vyrážíme do chladného, setmělého podvečera.

Z plna plic vdechuju náš valašský vzduch ostrý jako slivovice a polohlasně si broukám "Les Feuilles Mortes" ("Podzimní listí") od Edith Piaff. V ovzduší je cítit příslib něčeho abstraktního a tajuplného, až mě zašimrá pod žebry. Přirovnala bych to k okamžiku, kdy otevíráte flakon parfému, který jste si koupili naslepo a chystáte se poprvé přičichnout. V ovzduší je také cítit můj parfém, který určitě omráčil vše živé v okolí několika desítek metrů. Kámoška se zatím kupodivu drží. Taky jsem jej koupila naslepo už před mnoha lety a byla to láska na první přičichnutí a od té doby je mým věrným společníkem. Mě neomráčil, mě omámil. V sladkých mdlobách, jako bych se přecpala makových koláčků, jsem se sesunula na kouzelný orientální kobereček, který mě odnesl do dalekého Blízkého východu. Horkou nocí se nese mystická vůně kadidla, horký vosk smyslně stéká po svících, horký švestkový nápoj s kořením divoce bublá jako v čarodějném kotlíku, horký dech mě dráždivě zalechtá na šíji a... Z mého horečného snění mě probere kamarádka, která se mě prý už po několikáté ptá, proč jdu špatným směrem. Prázdná okna starobylých domů mě podezíravě sledují, jakoby si říkala "co má sakra ta ženská za lubem". S listím si pohrává vítr stejně jako s námi osud a stejně jako s vlasy kadeřník. Je chladný říjnový podvečer. Tomuto měsíci vládnou oranžové dýně a fialové švestky.

Náš místní hudební a divadelní a vůbec umělecký bar je zatím poloprázdný. Jsme tu mezi prvními záměrně. Abych si mohla vybrat co nejlepší místo u stolu. Respektive u něho. Místo co nejblíž. K němu. Což mi i vyjde – hned naproti. Naproti němu samozřejmě. Objednám si suché bílé víno, i když mám radši suché červené. Ale nepotřebuji mít rtěnku ještě vínovější než mám. A to doslova. Bar postupně houstne, vzduch řídne, lidé se baví a smějí, pijí a žijí a ve mně by se krve nedořezal. Možná spíš vína. Nikdo neví o mé posedlosti. Proto je to taky tajná posedlost, že. Nikdo netuší, že jsem tu přišla z jiného důvodu než všichni ostatní. Dnešní osazenstvo se tu sešlo převážně ze zvědavosti nebo z obdivu, tito lidé mu sem přišli dát najevo svou podporu, své sympatie s jeho názory či politikou, možná i přímo s jeho osobou. Ale je tu někdo, kdo je tu z posedlosti? Z posedlosti po hlavním aktéru tohoto večera? Nebojte se. Jsem příčetná, svéprávná a dokonce i plnoletá. Nejsem nebezpečná, všehoschopná ani naivní. Ano, jsem sice krapet posedlá, ale založením jsem realista, skeptik a pesimista. Pesimista jsem proto, že nejsem idealista. A taky proto, že nejsem optimista.

A je to tady. Tedy on je tady. V hrdle mi vyschne poslední velký lok vína, oči mám vytřeštěné jako olivy plněné paprikami a srdce se mi rozezvoní jako rolničky o Vánocích, protože ho prostě vidím. Ne v televizi, ne na internetu, ne v mých denních představách a nočních snech, ale tady, pár metrů ode mě. Je to stejný pocit, jako když třete kouzelnou Aladinovu lampu (tedy ne že bych to někdy zkoušela) a čekáte a zároveň i nečekáte, že se před vámi zjeví džin. A on se pak opravdu zjeví. Sál postupně ztichne, šepot ustane a mám pocit, že všichni slyší, že mé srdce vyzvání jako splašené rolničky. Ale pak se uklidním, protože moje srdce nikoho nezajímá, všechny včetně mě zajímá pouze on. Ten, na tom stupínku, na tom pódiu. Ten, co je tak blízko a přitom tak daleko - miluju tuhle otřepanou frázi. I když jsem jistojistě věděla, že tu dnes bude, že dnes přijede, přesto je to pro mě tak nějak deus ex machina. Zbožňuju ho. Zbožšťuju ho.

A pak promluví. A mluví celý večer. A dal by se poslouchat celou věčnost – a to při nejmenším! Protože jeho projev, slovní zásoba, hraní si se slovíčky, smysl pro humor, bezbřehá fantazie, cit pro nejjemnější nuance jazyka českého – to je balzám na duši nejen pro každou učitelku češtiny. Taky třeba i pro bohemistu nebo filologa. Ne nadarmo je považován za nejlepšího, a i nejvtipnějšího rétora Poslanecké sněmovny. Prostě na první pohled je vidět, že diskuze s ním rozhodně nebude plytká. Ale tentokrát občas zapomínám sledovat význam jeho slov vybroušených jako magické vltavíny, ale vnímám často ho jako celou osobnost či naopak různé detaily celé jeho osobnosti.

Je nonšalantní, vtipný a charismatický. Černou košili má maličko porozepnutou a ruce mu určitě voní po cigaretách. Hází raubířské pohledy a lišácké úsměvy. A je tak charismatický! Ze všeho nejvíc se mi na něm ale líbí, jak přemýšlí. A to doslova. Naprosto neodolatelně mě přitahuje jeho pohled a jeho oči, když přemýšlí. Jakmile mu někdo položí otázku nebo jakmile se krátce zamyslí mezi větami, jeho oči hledají jakoby někde v éteru, v němž víří veškerá slova a informace, a on je vždy poskládá do toho nejlepšího možného tvaru. Výraz jeho hlasu balancuje jako provazochodec na pomezí šprýmu a smrtelné vážnosti a tam dolů je bezedná hloubka jeho osobnosti. Je to mistr poselství mezi řádky. Je to uhrančivý zaříkávač kober. I těch dvounohých. Mimochodem, už jsem říkala, že je charismatický?

A právě díky němu jsem si už velice dávno uvědomila, že jsem sapiosexuál. Tehdy jsem tedy vlastně ještě nevěděla, co to je. Až dnešní moderní doba našla i na mě škatulku, dnes je totiž bohatý výběr, a tak se může zařadit každý, každá, každé. Po mnoho let, před tímto termínem, jsem se snažila některým lidem (většinou marně) vysvětlit, že mě lidé často přitahují na základě intelektu. Na základě toho, jak se vyjadřují, jak myslí, jaké mají znalosti, vědomosti, vzdělání, rozhled... Prostě mě fascinuje jejich pronikavá mysl, hluboké myšlenky, oduševnělá inteligence a bohatý vnitřní svět. To ale samozřejmě neznamená, že mě přitahuje každý intelektuál. Výše zmíněné musí obsahovat ještě jakousi tajnou esenci, kterou neznám ani já. Ale má to ještě jeden háček. I když jsem vášnivá knihomolka, suchopárná chodící encyklopedie není nic pro mě. Kromě inteligence si cením stejnou měrou smyslu pro humor a také schopnosti udělat si srandu i ze sebe samotného. Takže smysl pro humor je pro mě nezbytnou třešničkou na dortu. A pokud takový člověk odpovídá ještě i fyziologicky, vzhledově typu, který se mi prostě na pohled líbí, tak to už je prskavka nad třešničkou čokoládového dortu obaleného kokosem. Mňam.

Potom si uvědomím, že mi úplně vyschlo v krku a tak se chci napít vína, ale zjistím, že sklenička je prázdná. A najednou on něco pronese jakoby směrem ke mně. A jeho čokoládové oči a moje oči orámované čokoládovou tužkou na oči se na pár chvil střetnou. A čas se zastaví. Zůstanu viset pohledem na něm a nejsem schopna vůbec ničeho. Jen v hlavě mi zní dramatická, osudová, nadpozemská "Sarabande" od Händela. On je Měsíc a já náměsíčná. On je oáza a já velbloud. A pak se podívá zase jinam. Možná se nedíval přímo na mě, možná mě v tom přítmí ani neviděl. Stejně jsem ale náměsíčná a velbloud.

Asi to byla léčba šokem, protože poté jsem se konečně celkem probrala z jakéhosi lucidního snu a zbytek večera se už cítím veskrz uvolněně. Náměsíčným velbloudem zůstávám už jen nepatrně a tak si konečně všimnu, že je tu se mnou i má kamarádka. Dokonce začnu vnímat i to, že má starorůžové šaty, že je ostříhaná a taky pěkně nas.... rozhořčená. Jako kompenzaci jí nabídnu, že jí zaplatím celou dnešní útratu, což jí okamžitě vykouzlí zářivý úsměv na tváři a objedná nám oběma další skleničku bílého vína. A já už si jen v klidu, požitkářsky, po doušcích vychutnávám skleničku bílého a toho muže před sebou. A přemítám – kdo to vlastně je, že mě tak očaroval, okouzlil, uhranul, dostal, zblbnul?

Musela mě asi nenápadně políbit Múza Erató, protože na otázku si odpovídám ihned a dokonce ve verších. Aneb jak by řekl Jean Arthur Rimbaud: "Já nemyslím. Myslí to ve mně." - samozřejmě, ne že bych se s ním chtěla srovnávat!

Vášnivým je chemikem,
stejně tak i státníkem,
on politik je tvrdý
a na svou funkci hrdý.

Velkým darem jeho řeč,
jazyk ostrý jako meč,
jeho slova – silná zbraň,
chrlí je jak oheň saň.

Mysl bystrá velice,
co ovládá směrnice,
vtip a šarm – to je mu vlastní,
navíc také psaní básní.

K tomu úsměv raubíře,
ach, ten muž je k nevíře...
(Snad noční můry Babiš
nás, Mirku, všechny zbavíš!)

No a když k tomu ještě přičtu všechny ty romantické a tajuplné titulky novinových článků jako například: temný rytíř české politiky, arciďábel, drsňák s duší básníka, rebel, démonický politik... Tak to už úplně zavání atmosférou mého milovaného romantismu 1. poloviny 19. století. Buřič. Vždy říká, co si myslí, i když jsou jeho výroky často provokativní či i kontroverzní. Provokuje rád. Vyčnívá. A to rozhodně nejen svou výškou. Je osobitý, nekonformní. Snivec. Vidí hvězdy, ale nepoletuje nad zemí. Jeho krok je jistý a rázný. Své velké sny opravdu realizuje. Je to muž činu. Nebojí se. Nelekne se. Rozervanec. Jeho racionální uvažování versus umělecké cítění. Jeho filozofická vážnost versus břitký humor. Jeho vyrovnané vystupování versus romantický neklid v jeho očích. Já osobně bych řekla, že vůbec slovo "rozpor" vystihuje celou jeho podstatu. Ocel se taví v obrovském žáru, aby pak vyšla chladná, silná a s nezaměnitelnou září... Dobře, teď už z toho přeslazeného patosu bolí zuby jako z tureckého medu. Ale když na chvíli odložím své růžové brýle a nasadím přísné dioptrické, vidím jej naprosto stejně, jen bych ho nepopsala tak vzletně.

Popsala bych ho takto: na jednu stranu chladnokrevný pragmatik a stratég, na stranu druhou zadumaný veršotepec různorodých témat od humorné kritiky české politické scény až po verše přístupné až po dvaadvacáté hodině, jak kdysi on sám v jednom rozhovoru uvedl. A když tento člověk vášnivě mluví o nemilosrdných číslech a bezcitné ekonomice a ten samý člověk se stejnou vášní a zanícením o něco později hovoří o tom, jak miluje operu a dokonce doslova pronese, že „opera má obrovský erotický náboj“... A tento milovník opery a muž vytříbeného jazyka se nebojí občas použít ani peprné výrazy a v některých případech se dokonce řídí heslem "ručně-stručně" - což mu bývá vytýkáno, ale z mého pohledu je to pouze důkaz o jeho opravdové chlapskosti. A pak se zase při tónech vážné hudby zasní mezi svými básněmi... Jak bych ho jen mohla nemilovat?

Večer se chýlí ke konci a přichází poslední fáze, kdy od něj chce každý podpis či se s ním vyfotit. Na tuhle chvíli čekám celý život! Tedy minimálně celý tento večer. Konečně se dostávám na řadu a uvnitř mě se pere skeptik s idealistou. Skeptik ve mně si nad mým bláhovým počínáním významně ťuká na čelo, ironicky koulí očima a dokonce mě posílá do blázince. Potud by byl na mě klub Sisyfos pyšný. Idealista si přesto dělá jakési absurdní a bizarní naděje. Naděje na co?! A celé moje já uvnitř křičí jako muezín z minaretu: Tolik bych mu toho chtěla říct! Hlavou mi zní srdceryvný monolog, za který by se nemusela stydět ani Esmeralda (Já se stydím!), že s ním chci večeřet při svíčkách, koupat se v kašně, číst za úplňku poezii, že samozřejmě nestojím ani o majetek ani o peníze a ani o slávu, ale pouze o hlubokou lásku, souznění duší, erotickou přitažlivost a filozofické rozhovory. Amen. Ano, opravdu jsem 31-letá matka dvou dětí. A vína jsem měla pouze dvě skleničky. A konopí jsem viděla pouze v krému proti vráskám.

Místo toho řeknu pouhopouhé, trapné (ale určitě méně trapné než můj předešlý vnitřní monolog), liché a prázdné: „Mohla bych se s Vámi prosím vyfotit? Moc Vám fandím!“ A on odvětí: „Ano, určitě, rád.“ A usměje se tak šibalsky, že mi začne být horko jako mangu vydanému napospas polednímu žáru tržiště v Marrakechi. Potřebovala bych si rozepnout knoflíček u krku, který nemám. A to ještě není všechno. Kvůli té fotce se k sobě přiblížíme na nulovou vzdálenost a to už lapám po dechu a rukou šmátrám v kabelce po Ventolinu. Pak se ale ozve "cvak"! Kámoška zmáčkla spoušť na chytrém telefonu. A je to. A to je vše. Odcházíme, loučíme se s ním obligátním – vlastně se vůbec neloučíme, protože už je zase zaneprázdněný, jelikož ho obletují další a další lidé. Sbíhají se k němu jako Harpagoni na drahocenný poklad. On potom odchází do zákulisí a já na dívčí záchodky. Na tradiční místo všech dívek a žen, když si chtějí navzájem říct ta nejtajnější tajemství ohledně chlapců a mužů nebo je o samotě sdělit aspoň chladným stěnám, protože i ty přece mají uši.

Jen co za sebou zabouchnu kabinku od WC, s pláčem se zhroutím na zem – pouze pomyslně, protože podlaha tady úplně hygienická nebude. Roním slzy jednu za druhou jako perlorodka perly, když se zblázní. Řasenka mě pálí v očích a celá se mi rozmazává po tvářích, že brzy nevypadám jako princezna, ale jako Popelka. Ještě výstižnější bude kominík. Ale kominík to není, drahý pane! Seberu však všechny své síly a jako raněná, nebo spíš střelená laň se doplazím do předsíně k umyvadlům. Vytáhnu z kabelky rtěnku v odstínu Kaštanový polibek a na zrcadlo načmárám srdíčko, do kterého vepíšu jeho jméno se slůvkem „miluju“. Vůbec jsem to nečekala, ale díky tomuto kýčovitému nápadu, který by připadal příliš stupidní dokonce i Esmeraldě, se mi opravdu uleví. Moji tajnou posedlost jsem tímto aktem vykřičela do světa. Tohle vyznání lásky se zde bude skvít věčně. Tedy dokud ho uklízečka zase nesmyje. Zkusím se upravit, abych mohla opět ven mezi lidi a dopadlo to tak, že teď vypadám jako Popelka po zásahu kouzelného oříšku, kterému se ale kouzlo moc nepovedlo. Po kominíkovi sice už ani stopa, do princezny to má však rozhodně daleko. Hodil by se mi teď aspoň Popelčin pověstný kočár z dýně, který by mě neviděnou dopravil domů. To by nemusel být až takový problém obstarat ho vzhledem k tomu, že je kolem Halloweenu. Ale ani tohle se mi dnes nesplní. Ne asi.

Posléze zjišťuji, že kamarádka odešla beze mě. Ani se jí nedivím, za celý večer jsem ji totiž zaregistrovala pouze párkrát... Zaplatím celou naši útratu a vydám se do nočního města, které mě přivítá ledovým dechem a soucitným povzdechem. Je jasno, dívám se na hvězdy a objímám sebe samu, aby mi nebyla taková zima. A hlavně, aby mi nebylo takové smutno. A co jsem jako čekala, když jsem vlastně nic nečekala? Ve vzduchu už jen slabounce voní Secret Obsession. Pro okolí asi díky bohu... Vyprchal, uvízl v minulosti stejně jako celý dnešní večer. A v minulosti jsem uvízla taky já. Tedy přesněji řečeno můj mozek. Zůstal očividně uvězněn v lavici 8. třídy základní školy. Ani v pubertě jsem nebyla tak naivní a nerozumná. Jak jen je to možné? Co může mé bláznivé počínání omluvit? Snad jen, že já za to vlastně asi ani nemůžu - „za všechno může...“

(13.8.2020)