Návštěva děda Smrdocha

Návštěva děda Smrdocha

Byl první listopadový den a na mě svítilo slunce, musel jsem si sundat bundu, abych se neupekl. Vlak měl jako vždycky pět minut zpoždění… aspoň že jenom pět. Pátek po škole a já se moc těšil domů. Nuda mě zaplavovala jako voda. Ano, začínal jsem být unášen v proudech znavených, a to poslední, co jsem chtěl, bylo začít svobodně a čistě přemýšlet. Hlas ve své mysli musím přece umlčet za každou cenu.

Nyní – pojďme se tam prosím přenést.

Rukou přejíždím po oprýskané lavičce, slunce mi svítí do očí a do nosu se mi dere nezastavitelný smrad hnoje, který čas od času zasáhne ulice našeho města. Ale taky to může být z těch lidí, to člověk nikdy neví. Už jsem chtěl začít s mojí novou zábavou, totiž chytání lelků… ALE najednou mi pomatený děd náhle zkřížil cestu.

Otočím hlavu doleva a najednou ho vidím, ten se klepe. Možná, že má zimnici, ale v tomhle vedru nepravděpodobné, to spíš stařecký třes. Hlavu měl zasunutou do těla, jako by skoro ani neměl krk. Měl na sobě bílou nevýraznou bundu, takový ty, co smrdí blešákem a ve tváři tupý výraz. Bolestný výraz, když se zadíváte déle.

Posunul jsem si svoji brašnu blíž k sobě a naznačil tak starci, že se může klidně posadit. Ale on nic, jen si to šinul hezky dál, rychlostí vibrujícího se kamene. Jeho hůl se mu chvěla jako kdyby držel detektor kovu a hledal ztracený poklad.

„Bzz, bzz“ Asi to nedělal, ale měl jsem pocit, že strašně bzučí. Bzučící dědoušek si to kolem mě valil.

Samozřejmě není hezké si dělat srandu ze starých lidí. Jsou to úctyhodní kmetové a stařešiny, kteří si prožili své a mohou nás obohatit svou moudrostí.

Přibližně 5 sekund poté, co kolem mě děd prosvištěl dorazila tlaková vlna. Bože to byl smrad. Smrad… tak ten se nedá změřit, ale mohu vám jej popsat. Žumpa a hniloba, *******, zatuchlina. A potom, že některý lidi nemají duši. Za tímhle se táhly všechny jeho hříchy dní minulých a snad už se vysprchoval... Sakra.

„Jak to, že jste si nevšimli, že je váš dědeček už dva měsíce po smrti?“
„No to víte, sice mu prohnilo tělo, ale voněl pořád stejně..“
Omlouvám se, nechal jsem se trochu unést.

 

Už stařečka přestávám vnímat. Ano.. krásná atmosféra poplivaného nádraží… jdu si užít ten klídek tady. To jsem nevěděl, že pravé dobrodružství teprve začíná.

PRÁÁÁÁSK!

Ozve se znenadání neskutečná rána. Jako když vystřelí bitevní loď, pocit jako by mě srazil náklaďák.

Celý jsem sebou trhnul, div jsem nespadl na zem.

„Bože dědkovi ruplo v zádech!“

Rozbuší se mi srdce a adrenalin se mi začne hrnout do žil.. Jenže děda se stále pohybuje dál. Tomu nic není, jakože je mu hodně, ale teď se mu nic nestalo.

„Srazily se vlaky!“

Jenže na nádraží žádný vlak není… klasicky.

„Tak co se to ale kurva stalo?“

Jsem z toho celkem rozčílený, moje slabý srdce málem puklo. Je vidět, že dědkovi už sluch moc neslouží, jinak by z toho chytil infarkt. Rozhlížím se a najednou to vidím. Na jedné z betonových kostek leží lesklá krabička. Nádherná, přímo božská, když se na ni koukám úplně smekám před neskutečnou genialitou vývojářů. Na zadní straně krabičky se opaluje obří krokodýl.

„Saakra, dědkovi spadl jeho telefon. Klasickej tlačítkovej aligátor.. haha.“

 Přemýšlím, co s tím budu dělat. Když neslyšel tu obrovskou ránu, tak zavolat na něj nepomůže. Času mám naštěstí dost. Ještě bych si mohl zajít na kafe a skoro se ani neposune.

Vstanu a potom ze země seberu kus mobilního umění..

„Ježiš.. Je to nějaký ulepený..“

Když jsem telefon otočil, tak jsem si všiml, že v rohu, přes kus obrazovky, se nachází samolepka spoře oděné ženy.

„Tyvoee dědo, radši pozor, ať vám nevystřelí tlak.“
Začal jsem se po starci ohlížet, ale nikde ani noha.

„Nee. Kde je?
To mi neříkej, žes zmizel..“

Přesně tak to bylo, je to pravda. Nikde ho nevidím… Mám takový pocit, že mezitím, co jsem se shýbal, tak jsem slyšel lehké uchichtnutí.
„Hi hi, muchichi“
A potom strašně rychlé cupitání, jako když běží malé děti na oběd. Úplně jako pavouk, kdyby jeho rychlá chůze šla slyšet. Začal jsem si prohlížet okolí a všechno to vypadalo jako na místě hrozného neštěstí. Na zemi ležely zuby a u nich se válela pohozená hůl.

„Co to.. je?“
Všechno to začínalo být dost šílený.
„No tak buď dědouška někdo unesl, aneebo… Ach joo, NEE!“

Moje oči spočinuly na reklamním plakátu, který inzeroval zlevněné polotučné mléko v nedalekém obchodě. Sleva neskutečná JEDNA koruna na litr mléka.

„Ach jo dědku, ty se vzrušíš snáz než opuštěnej zoufalec.“

Na druhou stranu to chápu, s malých důchodem těžko vyžije. Ale je to divný ne? Před chvíli vypadal, že skoro umře a najednou ho sleva nabudí natolik, že odhodí hůl jako kdyby byl omládl o 50 let a začne si to rychlostí blesku cupitat. Já to nechápu, během pěti sekund urazil takovou dráhu, která mu předtím trvala několik minut. Já to říkám, když se chce, všechno jde.

Rozeběhnu se směrem ven z nádraží. Všude jsou sliny jak od slimáka a na zemi leží mladá slečna v slzách. Asi ji v návalu nadšení srazil na zem. Nemám ale čas jí pomoct, dědoušek se utrhl ze řetězu a já ho musím zastavit.

„BAAA HA!!!!“
Ozve se najednou ďábelský výkřik tak hlasitý, jako kdyby někoho stahovali z kůže.

„To musel bejt on.. tak sedřenej výkřik mohl vydat jenom on!
Ale co se stalo? Došlo mu že nemá telefon. Teď se vrátí a zabije mě.
Protože jsem mu ho vzal a chci mu ho vrátit. To mu ale nedojde a teď mě zabije.“

Začnu se doopravdy bát, ale potom se uklidním. Stařec mě přece nemůže ohrozit. Opatrně vyjdu před nádraží. Co nevidím. Tragédie. Dědek leží sraženej na přechodu. Nerozhlédl se a srazil ho popelářský vůz. Popelář u něj stojí a celej se klepe. (Dokonce víc než dědek.)

„Pane, já vás zabil.. Já vÁs ZaBil ahh“
Řekl rozklepaný popelář.

„Ještě žiju debile…“
Odvětil nasraně stařec. To, že byl sražen ho moc nezajímá. Snaží se zvednout..

„Mlíčko.. mlí mLÍ, bi habibi.“
Dědek si pro sebe tiše pobrukuje.

„Co to povídáte, musím vám zavolat sanitku.. Ježiš, co jsem to proved”
Popelář si klekne na zem, tvář schová do dlaní a začne plakat.

„Tak mi pomouz ty mladejí, musjím si kohoupit mlejko, je ve slevě kurva.“

„Ale pane.. Ty sleva byly včera, dnes už mléko stojí zase dvacet tři devadesát.“
Řekl to a když se na starce díval, tak mu došlo, že mu zasadil životní ránu.

Nikdy jsem neviděl nic smutnějšího než v ten den. Byl to výjev největší zoufalosti, který jsem kdy spatřil. Dědkovi se podlomily kolena a se strašnou bolestí spadl na zem.

„NEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ Jako ve filmech, když někdo zařve opravdu nahlas. Dědek začal sténat jako malý děcko. Asi pro něj to mléko znamenalo opravdu hodně. Už možná zapomněl, kdo je a co dělal před pěti minutama.

„AAAHHHH!!!! HAUUU!!!! Proooč.. prooooooooooooč.. jenom dneska… dneska zrovna když…..“
To, co chtěl říct už se nedozvíme. Chytl se rukou za srdce a poté s hroznou ránou dopadl na asfalt silnice.

Nechtěl jsem být s tímhle případem nějak spojován. Vzal jsem aligátora a zahodil ho do nejbližšího koše. Strčil jsem si hlavu do kapuci a odešel zpátky čekat na svůj vlak.

O týden později nás náš učitel zeměpisu informoval o aktualitě.
„To je hrozný! Další popelář spáchal sebevraždu. Svět jde doprčic.“

 

 

 

 

(Smyšlený příběh. – No ne asi :)