Obří probuzení

Osobní vlak se šinul krajinou rozkvetlých luk. Hustý dým valící se z komína lokomotivy nasadil každému z vagónu slušivou čapku. Přeskakovala z jednoho na druhý, a nakonec se rozplynula kdesi daleko vzadu nad nekonečným žebříkem železnice, který hodlal obejmout snad celý svět. Vagony poskakovaly na spojích kolejnic a natřásaly svými netrpělivými pasažéry. Nespěchali. Věděli, že cesta potrvá. Jistě, mohli zvolit tryskový dopravní letoun, ale ty už tenkrát nebyly tak spolehlivé jako kdysi. Snadno se proto mohlo stát, že cesta zkřížila životy jak stoupenců spolehlivosti, tak i milovníků železniční romantiky. Hromadná doprava má zkrátka odjakživa tu moc svést dohromady velmi různorodé bytosti.

V prvním kupé druhého vagonu vlevo seděli právě dva takoví. Obr v nejlepších letech v dokonale padnoucím obleku, s cylindrem na vysoko se tyčící hlavě, s rukama sepjatýma na rukojeti dřevěné hole a koženou aktovkou posazenou vedle něj seděl proti směru jízdy a upřeně hleděl tu oknem ven a tu na hodinky, jež skrývala kapsička lesknoucí se vesty. Mobilní telefon ho co chvíli nutil řešit nezbytné obchodní záležitosti. Vyřizoval je rozhodně a s důstojností zodpovědného obra. Vždyť obři jsou přece esencí právě takových vlastností a páteří úspěšně se rozvíjející společnosti.

Postarší trpaslík sedící proti němu po směru jízdy vlaku jej po očku pozoroval, ale je třeba povědět, že jeho pozornost těkala přes spolucestujícího k ježku, kterého ne a ne dostat z klece ven, ke zvěří pasoucí se za oknem a četbě komiksu, který jej rozesmával na celé kolo, až z toho obr nervózně klepal holí o podlahu, a kdoví kam vůbec ještě. Oblečen v ušmudlaných kraťasech, vytahaném tričku s nápisem Take It Easy Man! a čepici s kšiltem vymýšlel, co mu fantazie na mysl přivedla, jen aby si ukrátil vlekoucí se cestu. Byl proto rád za sebemenší podnět ke kratochvíli.

Netrvalo tudíž dlouho a vcelku útulné kupé začalo být těma dvěma poněkud malé.

Nedaleko náspu, na jejímž vrcholu vedla železniční dráha, se klikatila silnice. A uprostřed ní stojí linkový šlapací autokar. Vlak se doslova sune po kolejích, a tak je z jeho oken možné s přehledem zhlédnout celý ten nevšední výjev. Asi dva metry před vozem přecházelo silnici v řadě jedné za druhou stádo želv. Řidič je smeknutou služební čepicí zdraví a nikterak netrvá na uspíšení jejich cesty, která jeho spoj nutně zpozdí. Pasažéři za ním se k té situaci stavěli různě. Důstojní obři v buřinkách brunátní a důrazně se dožadují dodržování jízdního řádu. Ti nejrozhořčenější se dokonce snaží šlapat do pedálů, což ale přes řidičovu zataženou brzdu nevede k požadovanému efektu. Trpaslíci se naopak řehtají jeden přes druhého. Někteří v pobavení z pozvolna se sunoucích krunýřů, jiní jak si utahují z dopálených obrů. Ostatní cestující se k té malicherné situaci postavili s nadhledem jako k realitě, která se před jejich očima zkrátka sama od sebe děje.

“To je ale nezodpovědné! Tolik pasažérů pospíchá za svými neodkladnými povinnostmi a řidič si je nechá zbůhdarma čekat!” prohlásil obr ve vlakovém kupé a kroutil pohoršené svou obří hlavou.

Trpaslík naproti němu jako by právě na taková slova čekal a rozchechtal se beze studu na celé kolo.

“Ale no tak, pane,” snažil se procedit mezi výbuchy smíchu, zatímco se v křečích kutálel po sedačce, “kam ten spěch? Jak mají jinak ty nebohé želvičky přejít silnici?”

Obr se domníval, že mu trpaslík ve své domnělé prostotě nahrál na smeč: “Mají zkrátka počkat, než autokar projede. Naše práce je jistě mnohem významnější než jejich bezcílné potulování!” odvětil rázně.

V ten okamžik trpaslík strnul a naprosto vážně pohleděl obrovi do očí: “A co kdyby je někdo přejel? Co kdyby se jim něco stalo? Vždyť tudy sviští jedno šlapadlo za druhým, jen se podívejte, kolik už jich v obou směrech stojí, a takovým želvičkám to přece jen trvá. Snad byste si je nevzal na svědomí pro pár minut zdržení!”

Obr se jen ušklíbl, obrátil oči v sloup a mumlal cosi o dětinskosti dnešních i včerejších trpaslíků, jež to nikdy nikam nedotáhnou. To už měl trpaslík oči plné slzí, ale první pohled na nazlobené obry v autokaru a s díky a na pozdrav mávající želvy, které zrovna zmizely kdesi za pešuňkem, mu obličej zas rozzářil. Autokar a všechna šlapadla v obou směrech se zase dala do pohybu, zatímco obři na sedadlech za řidičem jej tloukli deštníky. Ten je důtklivě nabádal k usilovnému a zodpovědnému šlapání, aby neztráceli další drahocenné a nenahraditelné minuty.

Vlak minul scénu s autokarem a želvami a zanedlouho vjel do stanice. Někteří cestující se obměnili, trpaslík s obrem však pokračovali dále. Obr neustále sledoval hodinky a vyřizoval neodbytné telefonáty, ale co naplat, takový byl jeho úděl, a tak zřejmě neměl na vybranou. Trpaslík se pokoušel zabavit, jak jen se dalo, když ho zaujal výjev odehrávající se na nástupišti před trafikou nádražní budovy, u které zrovna stavěli.

Pošťák odhodlaně přistoupil k poštovní schránce a jal se ji odemknout, aby mohl zaslané dopisy vyjmout, jak mu velela jeho služební povinnost. Ale co to? Jak otevře dvířka, téměř nekonečný příval dopisů se hrne ven. Pokouší se schránku opět zavřít a povodeň obálek zadržet, ale ta se již nedá zkrotit. Doručovatel je převahou psaní smeten k zemi, načež je zasypán dopisy, psaními, korespondenčními lístky, složenkami, no prostě komunikací všeho druhu přímo k zemi. Zdá se dokonce, že uvolněný objem písemností snad schránka ani nemohla pojmout. Nakonec však pošťákovo neštěstí ustane a ten se očividně otřesen s námahou staví na nohy. Poměřuje množství dopisů k doručení s možnosti své kabely. Je ale i přes všechny ty trampoty naplněn odhodláním, a vkládá tedy jeden dopis za druhým do nitra své brašny.

Obr to sleduje přes oblaka upouštěné páry, která si pohrává s povalujícími se písemnostmi a komplikují poštovnímu úředníkovi již tak dosti zkomplikovaný den.

“To je ale nesvědomitost!” lamentuje obr, “no co jen to ten mamlas provádí? Vždyť všechny dopisy pomuchlá! A pohleďte: teď dokonce na jeden šlápl! Tomu říkám pořádek! Ten neschopa by zasloužil na minutu propustit!” uzavře obr výron svého rozhořčení.

Trpaslík ho vnímá jen tak napůl. Nemůže jinak. Svíjí se totiž smíchy už od chvíle, co první z lejster vyrazilo škvírou dvířek ze schránky a srazilo nebohému pošťákovi brýle.

“Lepší grotesku jsem neviděl! To by snad sebelepší filmař nenatočil! Kam se hrabou Frigo a Netflix!” vyjadřoval své pobavení nad tou scénkou. “Ale co,” dodával, když se uklidnil, “ nic strašného se přece nestalo. A nemějte strach, pane obře, ani ten pošťák si z toho už tolik nedělá. Koukněte! Vždyť už se té patálii sám směje, a dokonce i kolemjdoucí mu s tou závějí pomáhají do kabely.”

“Cože?” rozčílil se obr zas, “on nechá sahat osoby nepovolané na korespondenci, jež jim nenáleží?! Tak to tedy ne! To já tak nenechám,” a už sahá po rukojeti okna, aby v té věci zjednal jakýsi pořádek. Nenadálý pohyb vlaku kupředu mu v tom však zabrání, když je silou rozjíždějící se soupravy vržen zpět na své místo.

V pravý čas! pomyslel si trpaslík. Pak nenápadně mávl rukou a dopisy, které se ještě povalovaly na dlažbě před staniční budovou se jako kouzlem vznesly a vpluly rovnou do pošťákovy brašny, kde se srovnaly s ostatními do takového pořádku, že by jej ani překvapený listonoš nedokázal zjednat.

V chodbičce před dveřmi kupé se zastavil otec s asi desetiletým synkem. Přistoupili na poslední stanici a zřejmě se chtěli svézt jen do následující stanice. Nijak se totiž nerozhlíželi po prázdných místech k sezení, kterých ve vlaku bylo jinak na výběr dostatek, a postávali nedaleko dveří vagónu. Souprava se však vlekla a spoj nabíral zpoždění, s čímž otec nepočítal. Jeho nálada se propadala stále hlouběji. Kluk se nudil a co chvíli se tatínka ptal, kdy už tam budou, což prokládal neustálými prosbami o návštěvu toalety. Otce klid opustil již před řadou kilometrů, a tak se synek nemusel příliš snažit, aby jeho rodiče zcela a beze zbytku ovládl kypící vztek.

První facku však přesto syn nečekal. Otcova zběsilostí rudá tvář se zkřivila do nelidské grimasy, zatímco se z dětských očí vyvalil nezadržitelný pláč. Jeho volání maminky však otce nijak neobměkčilo. Ba naopak! Následovala rána přes dětské pozadí a ruce, jež v obraně těch míst kluk instinktivně zkřížil.

“Přesně to si zasluhuje nevychované dítě!” prohlásil uznale s povýšeným uspokojením ve tváří obr, který celou tu scénu sledoval z pohodlí svého kupé. “Nemyslíte, pane kolego, že pořádek a kázeň se lidskému mláděti jinak vštípit nedá, pokud již není těmi dovednostmi obdařen od pána boha?” zeptal se a nespouštěl z výprasku za prosklenými dveřmi kupé oči.

Odpovědi trpaslíkovy se však ne a ne dočkat. Stočil proto k svému spolucestujícímu svůj zářící zrak.

Starý skřítek se choulil v koutě sedačky a usedavě plakal. Nedovedl pláč potlačit, ale stejně tak nedovedl učinit nic, čím by zlobu otce v chodbičce vagonu zastavil. A tak brečel společně se zbitým klukem tam venku. A jak oba plakali, jejich pohledy se setkaly, a v tu chvíli se chlapci z čista jasna ulevilo. Plakal stále, ale nic už ho nebolelo, a když s otcem, který si na něm vybil svůj vztek, vystupovali v následující zastávce, dokonce se už i mírně usmíval. To jak se těšil na maminku. Ba co víc, ani na otce už se nezlobil. Copak to už něco podobného uměl?

Obr od stále ještě slzícího trpaslíka odvrátil zrak. Že by se snad zastyděl? Ale kdepak! Ještě ne. V jeho očích se stále zračilo až příliš mnoho pohrdání, okázalé domýšlivosti a zbytnělých přeludů vlastní důležitosti? Kde k nim jen přišel? Byly snad vlastní všem obrům? Jak jen se stalo, že tak dokonale podlehli stinné stránce svých dokonalých rozumů?

A za okamžik už nebyli v kupé sami. Matka s nemluvnětem si přisedla a oči měla jen a jen pro své děcko. To spokojeně vrnělo v zavinovačce a nevnímalo nic z toho, co se dělo kolem něj. Drncání rozvrzaného vlaku je příjemně kolébalo, a tak si mohla i jeho matka na okamžik oddechnout. Jejich cesta zřejmě vedla dále, než k další stanici a maminka za okamžik sáhla po občerstvení. Obr ji povýšené sjížděl od hlavy k patě, považoval jí za další rušivý element své důležité cesty. Naopak šedivý trpaslík při jejím příchodu vychovaně, ale přece trochu neohrabaně smekl čapku s kšiltem a uvolnil příchozím část sedačky, když si přisedl naproti k obrovi, který se od něj štítivě odtáhl.

Trpaslík nespustili z maminky s kojencem oči a líbezně se na ně culil. V očích však mu hrály šibalské plamínky. Nad čímsi dumal. Pak se náhle svezl ze sedačky a tiše vyklouzl z kupé ven.

Maminka dosvačila, chvilku jen tak seděla, vychutnávala si jak pírko lehoučký okamžik poklidu. Hleděla z okna na mírnou krajinu, za níž se pásly ovce pod dohledem ošlehaných kovbojů s klobouky vraženými nízko do čela, nad nimiž se vznášely výletní balony. Jejich pasažéři z košů kanóny vystřelovali vlaštovky obtěžkané spěšnou elektronickou poštou, excelovými tabulkami, koláči a grafy vstříc nedočkavým adresátům nevyžádané korespondence. Všednost toho výjevu by ji ukolébala ke spánku, bohužel ale právě v tu chvíli ucítila onu nezadržitelnou potřebu. Co ale s mým drobečkem? Přece ho nebude budit, vždyť spí jak mimino! Co naplat, bude toho mračouna muset požádat.

“Prosím vás, milý obře, mohl byste mi dát na chvilenku pozor na mé malé? Jen na okamžik si odskočím. Hned jsem tu!” Vlastně se jej neptala. Nedala mu na vybranou. Nestihl ani pozvednout kabonící se obočí a už mizela ve dveřích.

Obr shlédl na prcka utopeného v zavinovačce jak na obtížný hmyz. To je ale nezodpovědné, nechat tu vlastní dítě cizímu obrovi! Měla by se stydět, pomyslel si a snažil se věnovat svou pozornost čemukoliv jinému. Popravdě řečeno, nedělalo mu to sebemenší problém. Trpaslík zvědavě nakukoval z chodbičky do kupé a čekal, co se bude dít.

Dětské zavzlykání prořízlo monotónní natřásání vlaku. Už je to tu, pomyslel si obr a opět otočil oči v sloup. Nehodlal však nikterak rezignovat na své zásady. Právě se přece věnoval…, čemu že se to jen právě věnoval? To je přece jedno. To děcko není jeho starost! On jej neopustil. On si je nepořídil! Měl za něj minimální, ba nepatrnou, a navíc pouze přenesenou zodpovědnost. I tak se projevil tisíckrát zodpovědněji než za nesvědomitá ženská. Stydět by se měla! mudroval prázdně pod vousy a dítě naříkalo a naříkalo.

Co jen s ním? Obr se rozhlédne, a když si je jistý čerstvým vzduchem, nakloní se přes okraj zavinovačky. Ano, bylo tam! Zcela skutečné. A ubrečené. Řvalo na celý svět! A máma nikde! Obr otevřel dvířka kupé a vyhlédl do obou konců chodbičky. Nikde nikdo. Znovu se rozhlíží. Ani noha. Nářek za ním nabýval na zoufalství. Vrátil se tedy dopáleně zpět do kupé. Shlížel ze svých veledůležitých výšin tam dolů na toho titěrného tvora a po chvíli, ani nevěděl jak k tomu došlo, zacukalo mu v líci.

Trpaslík, jenž se prve před obrem vyhlížejícím z kupé vytratil, nyní při pohledu na něj zpozorněl.

Co to? diví se obr. Pak zas. Tentokrát v levé tváři. Bylo to ono? Kdepak! Smích přece vypadá jinak. Tohle byl škleb. Kde se jen na té kamenné tváři vzal? Ten obličej přežíval v té důstojně strnulé formě už tolik let. Celé věky. A znovu. To snad ne? Ovládej se! Obr se sklonil nad toho nepatrného človíčka. Snad by jej byl býval ze svých nadlidských výšin přehlédl. To se ale nesmělo stát. To se nemohlo stát. Vždyť byl živý a byl tu! Obr se šklebil. Jak jen se tomu říká? Ano! dělal obličeje. Ale no tak, snažil se obr bránit, nemohl však jinak. Cosi mnohem hlubší a silnější, ať se to vzalo kdoví kde, zdolávalo jeho po léta budovanou obří obranu.

Křenil se na vřeštící miminko a bezděky, když nyní jeho přirozenost tak dlouho potlačovaná obří falešnou důležitostí procitla, se snažil to cizí dítě uklidnit. Ba co víc! On se snažil je rozesmát. Nevěděl proč. Věděl jen, že to musí udělat. Že je to třeba! Děj se co děj! Jeho intelekt, rozum, kreativita a vynalézavost nyní sloužily čemusi jinému než dosud. Probudil se! Ať mu třeba klobouk uletí a on zmešká neodkladnou schůzku, již má na ten den v diáři naplánovanou! Dělá, co jen může. Teď konečně chápe, co je důležité. Šklebí se, poskakuje, vydává všelijaké ztřeštěné pazvuky, snaží se i o zpěv, a i když obři nejsou dobří v trpasličím chování, světe div se, ono mu to jde! Ba ne! To už není pláč! Ten obr s děckem nechali kdesi vzadu za soupravou, kde se smísil s řídnoucí párou, jež jejich vlak a životy hnala kupředu.

Dítě se směje!

Matka se vrátila do kupé, jak nejrychleji mohla a už z dáli ji uklidňoval trpaslík číhající v chodbičce. Pak zaslechla smích svého dítěte a netoužila nic jiného než zjistit, co že je zdrojem jeho veselí. Opustila je přece spící. Nahlédla dovnitř kupé a stojíc vedle rozesmátého trpaslíka, nestačila se divit. Obr poskakuje s děckem v náručí, šklebí se, chechtá se, tančí, zpívá, jásá a na ničem mu nesejde než na štěstí toho cizího mláděte. A jen pramálo se zastydí, když si povšimne těch dvou, co na něj s vyvalenýma očima zírají přes sklo okenní tabulky z chodbičky vrzajícího vagonu. Pak se všichni sejdou uvnitř, trpaslík s obrem se válí smíchy po sedačkách a rozzářená maminka objímá své miminko.

Vlak mezitím staví v nádraží. Venku se dělá tma, a tak lampář spěšně zapaluje jednu smolnou louč za druhou, aby bylo aspoň na krok vidět, zatímco uvnitř nedaleko stojícího automatu na kávu problikává elektrické světlo podsvětlení jednotlivých nápojů, jež stroj nabízel k zakoupení za pár grošů. Pasažéři nastupují, jiní vagony opouštějí, aby ještě stihli nějaké to večerní taxi, než se unavení koně odeberou ke spánku. Upjatý pán z rodu obrů s buřinkou na hlavě, ve fraku a naditou aktovkou v ruce prochází chodbou ve snaze najít vhodné místo. Tu prochází kolem kupé, v němž je na tak pokročilou hodinu až podezřele živo, a co že to nevidí: matka se kření na děcko v plenkách, starý trpaslík se chechtá od ucha k uchu a mastí karty s… S kým že? Tak to je vrchol, pomyslí si. Takové zostuzení nás obrů! Jak si to představuje? Proti němu se na místě vrtí rozcuchaný obr, kravatu povážlivě povolenou, cylindr se koulí po zemí a co jen to dělá? Je to možné! To je ale šlendrián! Kam se poděla jeho důstojnost?! Kde je jeho obří zodpovědnost. Jak jen to reprezentuje náš řádný rod! Vždyť on s tím skřetem hraje karty!

“To je ale nezodpovědné!” zakleje obr v chodbičce tak hlasitě, že jsou jeho slova přes všechno to bujaré halekání dokonale slyšet i uvnitř kupé.

V ten okamžik jej rozjařený obr s vějířem karet v ruce spatří, chvíli na něj hledí, měří si ho od podrážek až k vrcholu bouřky, pak pohlédne na svůj cylindr válející se na podlaze kupé. Pak se obru za sklem do očí vysměje tak, že by se za to ani zkušený vtipálek trpaslík nemusel stydět. Když popadne dech, nasadí si svůj cylindr, a zatímco nespouští z obra v chodbičce zrak, s vážnou tváří a cukajícími koutky si jej fešácky posune na stranu tak, že mu div nesletí. Důstojný obr za oknem dotčeně mizí. Znechucen pokračuje chodbou dál za svými obřími povinnostmi. Probuzenému obrovi však křivdil; ten svou schůzku nezmeškal. Snad jen poněkud nedotažený uzel na jeho kravatě kazil dojem, jímž na svého obchodního partnera působil. Jak by si ale mohl z takové drobnosti po tom všem něco dělat, že?