Už nikdy

Chumelí. Věžičky stověžaté Prahy spolu soupeří, která z nich vykoukne ze sněhové pokrývky nejvýše. Jdu dolů za ním po starých zámeckých schodech - tedy aspoň doufám, protože nic nevidím. Nevidím na cestu ne pro vločky, ale pro slzy z nešťastné lásky… A taky jsem si před chvílí píchla do oka. Navíc ještě dlouhým gelovým nehtem. Poprvé a rozhodně taky naposled v životě jsem si nechala na Vánoce u Vietnamců udělat dlouhé gelové červené nehty se sobíky a málem dopadnu jako pirát z Karibiku. Vše se slévá v jedno bílé nic. Ledové, prázdné, děsivé. Kdyby "nic" mělo barvu, je bílé. Poutírám si slzy do papírového kapesníčku a zkontroluji obličej malinkým zrcátkem s motivem mandaly. Chtěla bych být vyrovnaná a veselá jako ta mandala, zatím jsem ale pouze tak barevná - líčidla jsou všude, a tak se vlhčeným ubrouskem upravím do přijatelného stavu. S červeným okem ale bohužel nic nenadělám, tak se musím smířit s tím, že budu chvíli připomínat angorského králíka. A nebo angorský králík mě.

A najednou se v úzkostném, všesvírajícím bílu objeví obrys černé postavy. Je to on. Kdyby "vše" mělo barvu, tak je to černá... Už z dálky mě probodnou jeho tmavé oči pichlavější než mexické kaktusy. Kontrastují s bílou okolo stejně jako zebra sama se sebou. Pak sklopí zrak a klobouk si nasadí níže do čela, protože nemá odvahu se mi po celou tu dobu dívat do očí. Nebo že by byl na mě tak nehezký pohled? Angorák je docela roztomilé zvířátko. Ne. Jeho svědomí je černé jako jeho klobouk. A občas ho postrádá úplně. Stejně jako svůj klobouk. Blížím se k němu velmi pomalým krokem, abych tomuto už tak vypjatému okamžiku přidala ještě víc na dramatičnosti. A taky hlavně proto, že mám nové a navíc hladké boty na 7 cm podpatku a nechci se zabít.

Působí jako prokletý básník, samotný veliký Charles Baudelaire. Vznáší se kolem něj aura geniality, ale sousední šílenství díky jeho naprosté racionalitě u něj absolutně nemá šanci. Je stejně jako on charismatický a majestátní. A jeho trvalý cynický úsměv zdobí drobné vrásky - "Květy zla". Jsem tvá "Nemocná múza". Nemocná láskou k tobě! Jdu směrem k němu jako v absinthových mrákotách. Už jsem téměř u něj, jen se ho dotknout aspoň špičkami prstů jako nedostupné sochy na piedestalu. Zrak se schopnostmi Fantomase má stále sklopený. A mně se najednou podlomí kolena. Ne z něj, ale protože mi podjede bota na namrzlých schodech. Rozplácnu se jako omeleta na stropě. A padnu mu přímo k nohám. Jeho špičaté naleštěné boty působí stejně nesolidně jako on. Kupodivu se vůbec nesměje. To ho tedy muselo stát určitě obrovské přemáhání. Podá mi obě ruce, zvedne mě, aniž by mé ruce pustil a hledí z několika centimetrové vzdálenosti do mých červených očí. Voní kubánským doutníkem a jeho prořízlá ústa mlčí. A já bych mu nejradši padla k nohám znovu. A taky bych mu nejradši vlepila facku. Ale od toho jsou tady telenovely.

Stále mlčky mě zatáhne do nejbližší pražské vinárničky a objedná nám oběma svařené víno. "Dvakrát svařák!" Poprvé promluví svým temným basovým hlasem a mě napadne podivná asociace s Hlaváčkovou básní „Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji“. Jeho kabát i klobouk už visí na věšáku, takže jeho nebezpečný rentgenový pohled intenzivně proniká do každé mé buňky. Kdyby na očích neměl dioptrické brýle, které to ozařování aspoň trochu tlumí, asi mě ten pohled zabije. Když pak přede mnou přistane objednaný svařák, vidím v něm nešťastnou analogii sebe. Jsem napětím a nervozitou stejně rozpálená, červená, i bohužel stejně voním - novým, ne moc vydařeným parfémem, ve kterém místo ylang-ylang cítím jen a pouze hřebíček. Možná je to poslední hřebíček do rakve dnešního večera. Já bych ale byla radši, kdyby přišel zlatý hřeb tohoto večera… Dnes se vidíme teprve potřetí, ale on tvrdí, že to musí být naposled. Já ho chci přesvědčit o tom, že to nikdy nesmí být naposled.

Svařák na nás působí jako injekce serotoninu a počáteční napětí až jakási nevraživost mezi námi se náladou mění málem na Bakchanálie. Povídáme si o súfijském básnictví, o konspiračních teoriích, o slevách v Kauflandu, o starých symbolech na domovních dveřích, o africkém šamanismu, o srbské pljeskavici, o kokosových olejích z Tahiti, o Mohamedových zjeveních, o geneaologii našich předků. Víno očividně rozvazuje jazyk. A nám dvěma dvojnásobně. Mám v hlavě tolik myšlenek, které bych mu chtěla říct! Jeden večer je málo, ba celý život je málo, tak užvaněná ženská jsem. Teď mám pocit, že tento večer už nemůže nic pokazit a jeho před týdnem pronesená věta, že potřetí se uvidíme naposled, byla určitě pouze omylem. Prostě jsem jen špatně slyšela.

Brzy jsem opilá celou tou atmosférou a jsem ráda, že blýskající se lahve absinthu jsou zatím bezpečně uložené vysoko na poličce za barem. Přísahala bych, že v nich vidím ty malé zelené vílí potvůrky, jak se snaží vyrazit uzávěr, dostat se ven na svobodu a způsobovat pak lidem bludy všeho druhu. Ale já vás nepotřebuji, já jsem mimo i bez vás. Z toho muže před sebou. Svařák stoupá do hlavy stejně jako ručička na tlakoměru zamilované osoby. Pořád si povídáme, ale už nedokážu tak bedlivě sledovat každé jeho slovo, protože mám zvláštně rozjitřené vnímání. Před očima mi vyvstávají různé jednotlivé obrazy z okolí a působí na mě jako symboly se záhadným skrytým, podtextem. To, co se mnou provádí tento muž, by se mnou neprovedla ani celá lahev absinthu...

Třeba jeho výrazný prsten na pravém malíčku. Zlatý s černým onyxem. Hned mě napadá, že onyx je zvláštní kámen. Pokud se pravidelně nečistí od všech negativních energií, může člověku, co ho nosí, způsobit vyrážky, či i jiné zdravotní problémy. Onyx totiž do sebe nasává veškeré negativní energie, ale neumí si s nimi poradit tak jako jeho podobně naladěný příbuzný obsidián. A když je pak plný negace, jednoduše ji pošle zpátky do svého majitele. Co jiného mu taky zbývá, aby nepraskl. A tento prsten mu tak v mých očích akorát přidá na démoničnosti. Navíc jsem si u něj nevšimla žádných vyrážek. Ten ubohounký, vylekaný kamínek na jeho obrovské ruce by radši pukl, než aby si mu dovolil ublížit. Navíc možná ta kapka zla by se v něm stejně ztratila jako v moři… Jak by zrovna mu mohl uškodit nějaký kámen v prstenu? Pro něj je to pouhopouhý elegantní doplněk.

Prohlížím si také jeho velké, bledé ruce protkané modrými žílami jako deltami řek. Jsou vždy suché a chladné, přesto jde z jejich doteku žár jako z plynového vařiče. Jeho černé vlasy už vlastně černé nejsou – čím dál víc v nich převládá stříbrná, což mu dodává ten nejryzejší punc vyzrálé moudrosti a vrásky v jeho tváři zase napovídají, že moc žije a málo spí. Celá jeho osoba působí autoritativním dojmem antického filozofa a taky takovým způsobem hovoří. Humor má kousavý jako Hrabě Drákula zuby a přesto je v něm jakási vážnost a vznešenost, že by strčil do kapsy i egyptského faraona. A také by si určitě zapálil doutník, kdyby v restauracích nebyl zákaz kouření. A mě už přepadá dekadentně - poetická nálada a po třetím svařáku se mi slova různě míchají v hlavě a samy se začnou skládat do vět, za které nenesu odpovědnost:

Láká mě Tvého těla vůně
nejsmyslnější parfém světa
vydechneš cigaretový kouř
a já ho vdechnu do sebe
ven dere se nevyřčená věta

Dým vsákne se mi do plic
tak jako Ty mně do srdce
absinth zničil zábrany
které jsme nikdy neměli
Tvé nehty škrábou mě po ruce

Tohle si sice jen myslím. Ale on cítí, že si to myslím. Náš hovor utichl, aniž bychom si toho všimli. Prohlíží si mě stejně jako já jeho. Tedy s tím rozdílem, že já se na něj dívám zarudlýma vyplašenýma očima angorského králíčka a on se na mě dívá jako indická kobra na angorského králíčka. Na mé rudé oko vypíchnuté rudě nabarveným nehtem, na mé rudé rty po svařáku ještě rudější, na mé rudé vánoční šatičky, které se třpytí jako baňky na stromečku, na můj rudý svařák, ve kterém odevzdaně plave skořice a hřebíček. Pak se zaměří pouze na mé oči. A já mu také hledím do očí. Chci sobě a hlavně jemu dokázat, že jeho pohled vydržím. Ale podvádím. Často se dívám do místa mezi jeho očima, na jeho kořen nosu, protože vím, že to vypadá, jako bych mu opravdu hleděla do očí. Snažím se působit sebejistě a vyrovnaně jako mandala na mém zrcátku, ale té to jde určitě líp. Připadám si jako neherečka ochotnického divadla. A když se občas opravdu zahledím do jeho očí barvy hořké kávy, které působí jako rozbouřená řeka při záplavách, nezvládám plavat. Víry těchto očí jsou příliš prudké a nevyzpytatelné. Cítím, že jejich hloubka je obrovská a že dno skrývá tajemství. Možná ani žádné dno nemají a já se v nich utopím a vím, že on mě nezachrání.

Pak mu zazvoní mobil. Prý už musí jít. Zírám na něj jako právě probuzená surikata a nejsem schopna odpovědi. Připadám si s ním jako ve Vivaldiho skladbě La Stravaganza. Člověk prostě vůbec neví, co má čekat. Zaplatí, spěšně se oblečeme a z tepla útulné vinárny vyjdeme do ledového prosincového večera. Cítím se jako kuře, co se zrovna vylíhlo z vejce a rovnou po hlavě skočilo do tvrdé reality kurníku. Pořád sněží, takže na černém klobouku má brzy málem závěje sněhu. V té zimě je ze mě za chvíli mražené kuře a jsem už ze všeho tak zmatená a rozčarovaná, že kdyby mě ihned dali do polívky, je mi to jedno. A v ten moment ucítím jeho rty na svých. Jeho horké rty, jeho horký jazyk. Tohle není polibek ani démona, ani Drákuly, ani indické kobry, tohle je polibek muže z masa a kostí. Naše ruce, jenž jsme měli volně podél těla, se vzájemně dotkly dlaněmi a prsty, které se sevřely tak, až nám zapraskaly kosti. Až zapraskalo cosi uvnitř mě. V tomto okamžiku, v tomto polibku, jsem zachytila esenci jeho duše. Zastavil se čas. Písek v přesýpacích hodinách, které mám doma v obýváku, zůstal viset v éteru tak, jak právě byl.

Pak se ale jeho rty vzdálí, jeho ruce pustí ty mé a jeho ústa bezbarvě vysloví můj ortel smrti: „Dnes jsme se viděli naposled.“ Všechen písek v přesýpacích hodinách se spustí směrem dolů a celý mě zavalí svou obrovskou tíhou. Čas vypršel. Čas určený nám skončil. Jeho jindy výřečná ústa mlčí jako by soutěžil o Bobříka mlčení. Dnes byl od začátku podivně zamlklý – tedy, než si dal ten svařák. Snažím se aspoň v jeho očích najít nějakou uspokojivou odpověď. Ale je v nich jenom kávově hořká tma, kterou nechápu, ve které bloudím. Nedal mi ani svítilnu, natož mapu. Ode zdi vinárny vezme malý černý kufřík, kterého jsem si za celou dobu nevšimla. V ten moment je ke mně zády a už se neotočí a jde, dokud jeho tmavá postava nezmizí v bělostné chumelenici. Už nikdy se neozval. A já taky ne.

(28.12.2020)