SKŘÍTEK

*

Skřítek bydlel ve skříni kanceláře Magistrátního tajemníka a současného šéfa odboru veřejných zakázek a správy majetku.

Každé ráno pozoroval úplatkáře, v pomačkaných sáčcích, i elegantních oblecích s naditými obálkami. Přicházeli unaveně přikrčeni, po dlouhé cestě, někteří vlakem, jiní na zadních sedadlech limuzín.

Odváděli tu své pravidelné odpustky, nebo žádali o zakázku a s přiblblými úsměvy
v pokorných tvářích, div ne pozpátku zase odcházeli.

„JO, JO, VOLBY,“, „TO ZAS BUDE PRŮSER“,
často slýchal tajemníka v koženém křesle a oblacích kouře doutníku.
Sklenička šňapsu, nebo lahvinka vína, kubánský doutníček a nohy na stole.
Ze své skrýše, každý den pozoroval tlouštíka a záviděl mu

Skřet byl hubený v kostkovaných kalhotách na jednu kšandou, neduživý a zelený.
Živil se hlavně skartovaným papírem, různými kancelářskými drobty a pil jen z opuštěných sklenic.

Cítil se osaměle a ve snu někdy plakával, s představovou, že je v náručí a zabořen do měkké hrudi uklízečky v modrém plášti.
Každý den, když se již stmívalo, vešla s kýblem a vůní saponátů,
pak v otáčecím křesle v pohodlném posedu dlouze telefonovala.
Skřet se kochal jejími kyprými tvary, masitými stehny a statným zadkem.

Vše, dívaje se na své ručičky a tenké nožky, co bylo tlusté se mu líbilo.
Skřet snil o tom, jak jednou i on bude důležitý, úplatkový úředník.
Byl to ale jen sen, sen zeleného a naivního, skříňového Skřítka.

Tu jednou v noci, když vše utichlo, uslyšel tichounký šramot
„kdo je tady“?
zeptal se po chvíli
„já“ ozvalo se tichounce,
hláskem jako pavučinka,
„kdo, já“?
„no já“ odpověděl ten tenký hlásek
„Já - SVĚDOMÍ“
„Aha“ řekl Skřítek
„A, a kde?“
„No tady před tebou přece“ pravilo stvořeníčko a teprve po té, v přítmí spatřil obrysy malé postavičky, nad tajemníkovým pracovním stolem. Průhledné jako kapka vody, vlnící se a vnášející.

„Ty jsi JEHO Svědomí“?
Zeptal se udiveně Skřítek
„Ano, ale on už mne nechce.“
„Proč tě nechce?“
„Tvrdí, že pracovní problémy se nemají tahat domů.“

„Ale to je báječné!“ zaradoval se. „Můžeme se kamarádit a každou noc si spolu povídat. Mohlo bys třeba bydlet u mě ve skříni, uvolnil bych ti místo, kdybys souhlasilo“.
A tak se Svědomí náměstka a vedoucího odboru pro veřejné zakázky, nakonec natrvalo usídlilo ve Skřítkově skříni.

Spolu trávili noc co noc v opuštěné ztichlé kanceláři.
Povídali si o životě, svém údělu a vůbec. Občas se i něčemu srdečně zasmáli, občas spolu držíce se kolem ramen smutnili.

Skřítek se například dozvěděl, že Svědomí si nevybírají, komu budou přidělena.
Hned po narození se stanou součástí lidského jedince a tráví s ním pak celý jeho život.
Dokud jedinec nezemře a ona budou zase přidělena a dána na pospas jinému.
.
Ale světy a osudy Skřítků i všech Svědomí už prostě takové jsou. Lidem skryté, které jim není dáno porozumět.

Ubíhaly týdny a měsíce beze změn, do kanceláře pravidelně proudili lidé s obálkami a za přísliby zakázek. Skřítek i Svědomí je pozorovali, vsázeli se a odhadovali, jací doopravdy jsou, jestli mají děti, manželky nebo jen milenky, nebo obojí. A jak asi vypadají ta jejich Svědomí.

Občas se ale stalo, že některý návštěvník obálku nedonesl a místo toho argumentoval slovy o morálce a poctivosti.
To pak náměstek zbrunátněl, a jakmile takový návštěvník odešel, ihned telefonoval, aby byl vyškrtnut ze „seznamu zapojených“ a už mu nikdy nebyla dána žádná příležitost. Někdy také požadoval, aby se na takového „nezapojeného“ něco našlo.

Něco, co mu „ZAVŘE TU HUBU NEVYMÁCHANOU!“ jak v takových případech křičel do telefonu. „Aby si už nikdy u magistrátu ani NEVRZL!! “.

Slovu „Nevrzl“, Skřítek a ani Svědomí moc nerozuměli. Skřítek se domníval, že se to týká hry na housle a Svědomí zase mínilo, že to bude něco o souloži. V každém případě to vnímali jako zákaz něčeho co ti lidé rádi dělali a teď už nebudou.

V takových případech si Svědomí vždy postesklo, jak moc se za svého jedince stydí a že proto je tak malinké a průhledné. A Skřítek je vždy chlácholil a uklidňoval, že se časem, až půjde náměstek do důchodu, vše zlepší. „Pak budete třeba spolu chodit na ryby“, uděšoval je.

To se ale nikdy stát nemělo, protože jednoho dne, do kanceláře Magistrátního náměstka a současně vedoucího oboru veřejných zakázek vtrhla policie. Sebrala všechny šanony, počítač, obsahy zásuvek i trezoru, a nakonec i náměstka.

Druhý den bylo Svědomí smutné a oznámilo, že se bude stěhovat.
„Kam bys chodilo,“ namítal Skřítek.
„Musím“, nešťastně špitlo Svědomí,
„Musím s jedincem do kriminálu“ a vypadalo ještě menší a průhlednější.
„A co tam proboha budeš dělat“? Ptal se Skřítek.

„Správně bych ho mělo hryzat, ale podívej se na mně“ „Copak bych já v téhle podobě mohlo?“ „To nemohlo“, uznal Skřítek a bylo mu moc smutno.
Právě ztrácel dobrého a milého kamaráda, se kterým si tolik rozuměli.
Už si nebude mít s kým povídat.

A druhý i třetí den, když byla kancelář stále prázdná a ani uklízečka už nepřišla, rozhodl se odejít také.
Někam, kde by mohl zase najít přítele, někam, kde by třeba potkal jiné Svědomí, se kterým by se spolu smáli, krásně smutnili a po nocích si povídali.

A tak čtvrtého dne se skříňový Skřítek definitivně rozhodl.
K večeru, kdy už byl všude klid, sbalil raneček a vydal se chodbou, s cílem najít si nový domov.
Šoural se pomalu v šeru ztichlé budovy a četl si popisky u každých dveří.
O patro výš, se však se spokojeným úsměvem u jedněch zastavil a tiše slabikoval, na mosazné tabulce stálo „ODBOR BYTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ“.

***