Pepa a povodeň (která nebyla)

Dny plynuly a Pepa si nemohl nevšimnout, že Borovice nemají žádné velké katastrofy, které by mohl řešit. Jeho záchranářská duše ale neznala klid. Jednoho rána, když otevíral pekařství, mu sousedka Jarmila prozradila, že slyšela v rádiu něco o zvedající se hladině Černávky.

„Prý může dojít k rozvodnění,“ řekla, zatímco si kupovala své oblíbené loupáčky. „Ale to jsou asi jen plané řeči. Přece tu nikdy nebyla povodeň.“
„Jarmilo,“ řekl dramaticky, „nejsou to plané řeči. Je třeba jednat!“

Pepa okamžitě začal chystat svou "povodňovou výbavu". Z půdy přinesl starý nafukovací člun, který kdysi koupil na dovolenou u Máchova jezera, a ruční pumpu. Do batohu si zabalil svítilnu, několik pytlů na písek, pár suchých rohlíků a hřebínek – protože, jak si řekl, i při záchraně je třeba vypadat reprezentativně.

Nadšený Pepa se vydal k řece. Když tam dorazil, zjistil, že Černávka je klidná jako obvykle, hladina se téměř nehýbala. Jen pár kachen se líně proplétalo rákosím. To však Pepu neodradilo.
„To je jen klid před bouří,“ oznámil si pro sebe a začal nafukovat člun. Okolní lidé, kteří šli na procházku, ho pozorovali s pobavením. Dokonce i pes Alfons vypadal trochu zmateně, když Pepa nasadil vestu a odhodlaně skočil do vody.

Protože řeka stále nevypadala nebezpečně, rozhodl se Pepa vzít věci do vlastních rukou. Uprostřed plavby se postavil do člunu, dramaticky se rozhlédl a začal křičet: „POZOR! ŘEKA SE ROZVODŇUJE! VŠICHNI DO BEZPEČÍ!“

Dva mladí rybáři, kteří klidně seděli na břehu, si mysleli, že je to nějaký místní žert a začali tleskat. Sousedka Jarmila, která přišla na procházku, se chytla za břicho smíchem.

Mezitím se pověst o „rozvodněné řece“ začala šířit. Pár lidí z města, kteří slyšeli Pepovy výkřiky, se pro jistotu vydalo na radnici. Starosta, už alergický na všechny zprávy spojené s Pepou, vyběhl ven. Když dorazil k řece, uviděl Pepu, jak se snaží znovu nastoupit do člunu.
„PEPO!“ zakřičel starosta. „CO TO ZASE PROBOHA DĚLÁŠ?!“
„Pane starosto,“ odpověděl Pepa z vody, zatímco si sundával mokrou vestu. „Zachraňuji město před povodní!“

„Pepo,“ povzdechl si starosta a přistoupil blíž, „Černávka se nikdy nerozvodní. Je to sotva potok. A jestli tohle někdo nazve povodní, tak jen kvůli tomu, že jsi tam skočil ty.“
Pepa byl zklamaný. Místo velké povodně byl jen on a převrácený člun. Starosta ho ale nakonec uklidnil.
„Pepo, nemusíš pořád něco zachraňovat. Ale jestli opravdu chceš být užitečný, pomoz nám zorganizovat dobrovolnickou akci. Potřebujeme někoho, kdo by se postaral o děti během úklidu parku.“

Pepa si sice myslel, že záchrana před povodní zní dramatičtěji než hlídání dětí, ale souhlasil. Nakonec si řekl, že i dobrovolnictví může být hrdinský čin.
Pepa se večer vrátil domů, unavený, ale spokojený. Posadil se do svého křesla, zapnul televizi a sledoval další díl „Hrdinů záchranářů“. Sice neměl za sebou velkou povodeň, ale byl připraven na další výzvu.

„Možná požár?“ zamyslel se nahlas a Alfons na něj povzbudivě štěkl. Borovice už zase věděly, že klid je jen dočasný.