Dovolená v Chorvatsku aneb co by tomu řekl pan Karel z Prahy

Dovolená v Chorvatsku

aneb co by tomu řekl pan Karel z Prahy

     Znáte to, kdo nebyl nikdy na dovolené v Chorvatsku jako by snad ani Čechem nebyl. My s manželem jsme tedy nyní Češi hnedle třikrát! Ano, pro velký úspěch předešlých dvou dovolených v této krásné zemi, jsme si řekli, že do toho jdem potřetí. Možná jsme si to měli říct už v zimě, ale to byla ještě zima a dovolená se zdála být na hony daleko. Anebo možná jsme si to měli říct alespoň na jaře, ale to bylo zrovna jaro, a to byl člověk z těch vůní kolem asi nějaký omámený či co. No, zkrátka jsme si na dovolenou v létě vzpomněli v létě. Co teď? Všude obsazeno nějakými bezohlednými turisty, kteří na dovolenou v létě myslili už v zimě nebo přinejmenším na jaře…  Tedy něco volného bylo, ne že ne, ale buď to bylo šíleně drahé, asi tam mají zlaté kliky a obsluha chodí nahoře bez (zlaté kliky by mi fakt nevadily, manželovi by zase nevadilo to nahoře bez) anebo to zase bylo příliš levné, což nám mělo být krajně podezřelé, ale nebylo. Shodli jsme se na tom, že ta „levnost“ je způsobená větší vzdáleností od pláže. Ale, chacha, to na nás neplatí, to dáme. A bylo rozhodnuto.

     Při našem příjezdu k teď už našemu apartmánu nás postupně přišlo přivítat celkem osm koček. Bylo to od nich vážně milé. Vzápětí jsme ale pochopili, že v tom byla prachobyčejná zvědavost. Chtěly poznat ty dva blázny, kteří se tu rozhodli ubytovat. Došlo nám to později. Hlavně aby v noci spaly a nemňoukaly, napadlo nás. Co nás nenapadlo, že s tím spaním to bude trochu oříšek. Spěte si v 35 stupních sladce jako mimino bez - klimatizace. Okno z praktických důvodů nemůžete otevřít, protože by vás jinak sežrali komáři. Ano, správně jste uhodli. Levnost našeho nového bydlení byla způsobená neexistencí tohoto zařízení. Jediné zařízení, které nás zachraňovalo od rozpuštění, byl postarší větrák, který tu majitelé postavili zřejmě těsně před naším příjezdem. To když se v nich přece jen hnulo něco jako svědomí nebo snad soucit nebo obojí? To nám bylo v naší situaci upřímně fuk, hlavně že foukal. V opačném případě bychom tu podstupovali nepřetržitou týdenní bikram jogu.

     Toliko na úvod. Vy se teď ale právem ptáte, co má s naší dovolenou společného nějaký pan Karel z Prahy? No to bylo tak. Při hluku foukajícího větráku mi manžel četl aktuální zprávy z internetu a zaujala ho jedna o jistém panu Karlovi z Prahy. Tedy on se vlastně jmenoval Pavel, ale rozumějte, jméno jsem musela změnit kvůli jeho utajení. To aby si o něm pak neštěbetaly vrabci na střeše paneláku na Jižním Městě ve Smetanově ulici, kde bydlí, až ho pozná ta drbna Novotná z druhého patra, která bydlí hned vedle. Takhle to teda bude cajk. Ale zpět k panu Pavlovi, pardon, Karlovi. Pan Karel barvitě popisoval všechny útrapy, které ho letos na dovolené v Chorvatsku, tedy v jedné nejmenované zemi, postihly. Ve zkratce: bylo moc vedro, na pláž se dalo jít jen brzy ráno nebo pozdě večer, jinak se nedalo dělat vůbec nic! Děti si tak pořád hrály na mobilech. Takhle si tu dovolenou pan Karel vážně nepředstavoval…  Zvažuje, že příště do té nejmenované země už raději vůbec nepojede. Když manžel zprávu dočetl, zmlkl. Nebylo to ale tím, že by mu již nepřetržitě foukající větrák zcela vysušil hlasivky, bylo to pohnutím. Také se tomu říká emoce. Emoce tedy s námi cloumaly chvíli doprava a za chvíli i doleva. Představovali jsme si, s jakými představami se asi pan Karel chystal na dovolenou: že to bude bezva veget a jaké muselo být jeho zklamání, když většinu času své vysněné dovolené proseděl ve svém pokoji a jediným jeho rozptýlením bylo sledovat své ratolesti při už asi stopadesáté střílečce. Ovšem, pane Karle, napadlo nás, a to nás skutečně zajímalo, co klimatizaci, máte? Máme, náhle jsme docela zřetelně slyšeli jeho hlas . . .

     Věřte nebo nevěřte, ale od toho okamžiku to u nás vypadalo, jako by se k nám pan Karel z Prahy nastěhoval. Bylo to něco nepochopitelného. Byl jako náš stín. Chtěli jsme před ním utéct. Běžel za námi. Chtěli jsme se před ním schovat. Trpělivě čekal, až z toho křoví zase vylezeme. Ráno si vedle nás připravoval snídani. Sprchoval se v našem sprchovacím koutu, seděl s námi na terase. Každý den nás věrně doprovázel na pláž a považte! dokonce spal v naší ložnici… No, co vám mám povídat, byl to takový třetí do party. Bylo nad chorvatské slunce jasné, že jsme mu vážně přirostli k srdci a zřejmě už u nás zůstane navěky . . . Ano, tak to skutečně bylo.  Při nejrůznějších situacích, když jsme si nevěděli rady, vždycky jsme na sebe s manželem mrkli a řekli si: Co by na tohle řekl pan Karel? Jak on by se zachoval? Jak by se s tímhle popasoval?  Šel by tudy nebo tamtudy?  Zvládl by ještě tohle nebo tamto? Anebo by si sbalil kufr a… 

     A pak se jednoho dne stalo toto. Bylo pozdní odpoledne a chystali jsme se z pláže do našeho apartmánu u osmi koček. Já ověšená čtyřmi bágly a dvěma pádly, manžel ověšený dvěma třímetrovými padlboardy bezradně jsme stáli a doufali, že se před námi turisté a všude pobíhající děti rozestoupí, abychom mohli projít k parkovišti. Nic se ale nedělo, jen manžel pod tou tíhou více a více funěl. A tu se přihodilo něco nečekaného. Uhněte, vy volové, ozvalo se za námi. Ten hlas mi byl nějaký povědomý. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se chlap. Odhrnul několik turistů na jednu stranu, zbytek na druhou, pak mi vytrhl pádlo z ruky, odstrčil manžela a tím pádlem nám začal prorážet cestu. Dav pěkně poslušně udělal předpisovou uličku a my jsme byli zachráněni. Poté, co manžel šťastně odhodil svoji zátěž, dali se s oním chlapíkem do řeči. Tak se mějte, já jdu na pivo, po chvíli povídá a má se k odchodu. A jak se vlastně jmenuješ, podával mu manžel ruku. No, přece Karel, zasmál se.  V tu chvíli jsme strnuli, vytřeštěně jsme se na sebe s manželem podívali a hlesli: z Prahy... Ale nééé :  od Znojma!

PS: Mějte se krásně nejen o dovolené :-)!

      Fany