Švédká trojka

„Hansi?“ Swenův hlas byl naléhavý.
S mobilním telefonem se učil teprve zacházet. Dárek od rodičů.
„Haló, Swene? Vydrž, ztiším televizi.“
Hans Jonsonn se zrovna díval na svůj oblíbený pořad, a tak byl mírně z telefonátu podrážděn.
Své rozladění nedal na sobě znát, je přece už velký.
Ovladačem ztlumil zvuk.
„Hansi?“
„No už tě slyším.“
„Nemáš teď chvilku čas?“ Swen Sudhöven byl jeho nejlepší kamarád.
Bydleli na stejném sídlišti jen dva domy od sebe v srdci Malmö.
„Jasně mám.“
„A mohl bys přijít?“ žadonil.
Zase byl doma sám, napadlo Hanse. Zase se bojí, posera. Zase bude chtít krosit.

„Mamí?“ Jonsonnova matka stála u sporáku a připravovala švédský talíř.
Podívala se na syna. Jak je nádherný. Blonďatý, modrooký a můj.
„Ano, Hansi?“ Pokládala ozdobně plátky šunky na talíř.
„Mamí, můžu jít k Swenovi na návštěvu?“
Zase budu nervózní, když ho pustím, pomyslela si. A nebude s ním k vydržení, když mu návštěvu zakážu.
Dilema.
„Můj kamarád má problém,“ dodal a zatvářil se úplně dospěle.
Je to jen dva baráky odsud. S těžkým srdcem pronesla:
„Tak utíkej, ale žádné vylomeniny.“ Ještě, že není starší.

Vytočil Jonsonnovo číslo.
„Tak přijdu, kámo.“
Chvíli bylo na druhém konci aparátu ticho.
„Víš,“ začal Swen opatrně, „pozval jsem i Ingrid.“
Ingrid Larsenovou, tu šprtku. Normálně mu hráblo!!
„To myslíš vážně?“

Ingrid se Swenem seděli na prostorném kavalci.
„Nemyslíš, že je to hloupé?“ zeptala se.
„Jako že pozveme Hanse? Nemyslím. Je to můj kamarád.“
Stáhla si krátkou sukni přes kolena.
„Čí to byl vlastně nápad?“
„Můj,“ odvrátil pohled a trochu zčervenal. „Hans o tom zatím neví.“

Tak jeho nejlepší kamarád pozval největší šprtku.
Přeběhl přes ulici rychlostí větru. Před přechodem se zastavil a rozhlédl se vlevo, vpravo a zase vlevo. Když skočil na semaforu zelený panáček, vyrazil. Skákal jen na bílé pole zebry. Věděl, že to dokáže. O tři minuty později zvonil na jmenovku Sudhövenových. Musel si stoupnout na špičky.

Otevřela Ingrid. Přesto, že mu nebyla příliš sympatická , vůbec nevypadala špatně.
„Ahoj,“ řekl. Fakt jí to slušelo. Měla načesaný blonďatý drdol a v očích jiskru. Stejně je to šprtka. Usmál se.
„Čau.“ Ve dveřích se už objevil Swen. „Pojď dál.“
Rodiče samozřejmě nebyli doma. Jak jinak. Očekával, že vytáhne autodráhu a budou krosit. Jako vždy.
„Tak, co, budeme krosit?“ zeptal se Hans.
Swen s Ingrid se na sebe mlčky podívali.
„No,“ nakousl větu Jonsonn, „my jsme se tady s Ingrid na něčem dohodli,“ odmlčel se a hledal vhodná slova.
Ingrid ho přerušila. Na svých šest let vypadala vyspěle.
„Prostě jsme tě chtěli do Švédský trojky.“
Sudhöven vytřeštil oči.
„To nemyslíte vážně,“ zděsil se.
Oběma chlapcům bylo dohromady dvanáct let. Blonďatý Hans o dva měsíce starší. V tomto věku o větší vyzrálosti rozhodují měsíce, připadal si proto dospělejší. Jejich návrh ho šokoval. Dospělým se necítil.
„Ingrid se vyzná,“ řekl Swen. „Proto jsem pozval ji.“ Ingrid se doopravdy vyznala uměla číst, psát, znala dopodrobna jízdní řády, prostě byla jako dospělá.
Dětským pokojem se rozhostilo trapné ticho. Nebuď posera a kývni. Hans se střídavě díval oba spolužáky. Pak pomalu kývl hlavou.
„ Rodičům ale ani muk! Byl by strašný mazec,“ dodal.
Ingrid se Swenem se na sebe usmáli. „Neboj, to se neprovalí.“

Vyšli ven a čekali. Všichni tři se drželi za ruce a vyčkávali.
„Ještě sedm minut,“ prolomila ticho Ingrid.
„Ty, Swene.“ Hans se podíval na svého kamaráda, „s tou trojkou to byl skvělej nápad.“
Po pár minutách se ozvalo cinkání. Přijížděla souprava tramvaje číslo tři.
„Švédská trojka,“ vydechli současně.
Otevřeli se dveře a nastoupili.