Žižkova tříska

Dle starých, zaprášených a v kůži vázaných kronik, táhl roku 1421 ještě jednooký Jan Žižka z Trocnova se svým vojskem znovu na hrad Rabí.
Byl pln odhodlání, energie a sebejistoty o znovu dobytí bašty odpůrců přijímání pod obojí, kterou se mu podařilo vyplenit již před rokem.
Nechal zastavit své šiky a rozbít tábor. Mezitím se on, Jan Roháč z Dubé a Jiří Pražský z Bechyně uchýlili do velitelského stanu k poradě o dobytí hradu, aneb akce, která nesla krycí jméno:
„Přijímání pod obojí,
toho ať se všichni bojí,
bez vína a hostie,
Žižka všechny pobije."
Stáli nad detailní mapou hradu a dumali, zda je lepší vyrazit beranidlem bránu a vniknout dovnitř jako slušný člověk dveřmi, nebo ztéci hradby po žebříku a nechat se kropit vřícím olejem.
Nemohli se shodnout na tom, či onom a začali se hádat, přeli by se jistě dlouho, kdyby Žižka nezařval: "Dost Jene z Dubé i Jiří z Bechyně, uděláme to úplně jinak. My je prostě vyhladovíme a bude to.“
Pan Pražský i roháč se shodně podivili důvtipu svého vojevůdce a ze slušnosti se optali, kde bere své geniální nápady. „To víte, bratři,“ odpověděl upejpavě Žižka, „komu není z hůry dáno, v apatice nekoupí.“
Potom se svorně napili na jejich vítězství.
„Hlavně, ať vyhraje naše víra nad jejich bludy,“ pronesl bratr Roháč. „A ať zvítězí naše láska nad jejich nenávistí,“ přisadil si Jiří z Bechyně.
A s pokřikem: „Věčná sláva našemu učiteli,“ se rozešli spát.
Brzy před úsvitem, kdy ještě ani ptáci nezpívali a komáři kousali jen na polovic, se husitské vojsko vydalo na hrad. Vozovou hradbou zablokovali všechny přístupové cesty, tak aby ani myška nepronikla dovnitř, natožpak uzená prasečí kýta nebo kýbl jahelné kaše. Potom stručně a jasně oznámili obléhatelé obléhaným, že je nechají vyhladovět.
Nato se z hradu ozvalo: „Jóhohó, my máme zásoby na dva roky dopředu.“
Po tomto výroku Žižka, tento opravdu, ale opravdu geniální stratég bleskově přehodnotil situaci a dal rozkaz použít veškerou vojenskou sílu k útoku na hrad. Muži s beranidlem se rozběhli otevřít zavřené brány, vojáci s žebříky ztékali hradby a ostatní stříleli ze všeho, z čeho se střílet dalo.
Obránci si nenechali nic líbit a po mužích bouchajících do vrat házeli vše, co jim přišlo pod ruku, od kamenů po oštěpy. Nelépe se vedlo žebříkářům, polévaným rozžhaveným olejem, jako se polévá perník čokoládou.
Žižka si stoupl opodál pod košatou hrušku a pomlaskávaje, sledoval s potěšením boj, ve kterém husité pomalu, ale jistě získávali převahu.
Byla to bitva, jakou Žižka nikdy předtím, ani „potom“ neviděl.
Zbývalo přemoci už jen pár posledních obránců, když odkudsi přilétl šíp vystřelený z kuše a zabodl se do stromu kousíček od Žižkova pravého ucha. V tu samou chvíli se od stromu odštípla tříska a nedbaje na to, že jde o velice významného člověka, vypíchla Žižkovi dosud zdravé oko. Vojevůdce zaklel jako zkušený námořník a v mdlobách se skácel k zemi. Tak ho také našli o několik minut později jásající vojáci – v mdlobách a slepého.
Od té doby Žižka nenáviděl hrušky, zejména máslovky.

PS: Tříska, která vypíchla Žižkovi oko, je asi nejslavnější třískou na světě, je vystavena v Národním muzeu vedle zubní protézy Marie Terezie a kostry blbouna nejapného.