Abraka Dabra

„Teď si vytáhni jednu kartu, neukazuj mi ji a dobře si zapamatuj jaká to je. Tak. Teď mi tu kartu zasuň zpět do balíčku. Jo kamkoliv. Já je teď zamíchám. Sejmi,.. klidně můžeš dvakrát,“ řekl Martin Veronice a ta spolu s hroznem okolo přihlížejících dívek napjatě očekávala zda se mu karetní trik opět podaří. Společenskou místností ubytovny „Jánošík“ se rozhostilo ticho očekávání.

Piková dáma se otočila lícem, když Martin udeřil balíčkem karet o stůl. Je to ta karta?

„Ty vado, ty seš fakt dobrej,“ řekla Veronika a dala Martinovi pusu. „Fakt to byla piková dáma.“ Okolo stojící publikum zašumělo, ozval se i potlesk a všichni žádali další přídavek.
Martin se už dobrou půlhodinu těšil nejen z přízně všech děvčat, která byla na školním výletě „poznávání Malé Fatry“, jeho produkci se zaujetím sledovali i kluci z áčka a náš dozor - učitelky Kudárková a Machovcová.

Jen já jsem jako obvykle seděl stranou a u vedlejšího stolu upíjel z lahve kofoly vylepšené rumem. Rum jsme si koupili napůl s Klusáčkem v samošce v Terchové, abychom byli alespoň nějak zajímaví. Klusáček je podobnej případ jako já.

Ale nakonec jsem seděl stejně úplně sám, Klusáček šel spát do chatky hned po tom co se z rumu, kofoly a nedokouřeného doutníků za jídelnou poblil. Mě dělá alkohol dobře, měl jsem jen povznešenější náladičku a taky jsem byl takový.., jako odvážnější.

Takže asi i proto mi jaksi omylem uklouzlo:

„Trapný triky, to umí každej,“ utrousil jsem polohlasně pod neznatelně vyrašené vousy směrem k Martinově publiku. Myslel jsem si, že to nikdo neslyší. Mýlil jsem se. Zaslechla to Veronika.

„Když to umí každej, tak nám něco předveď ty machýrku,“ řekla Veronika s úsměškem na mou adresu a hihňavě se přitom rozhlédla kolem, hledajíc souhlasnou podporu u všech ostatních přihlížejících.

„No tak se předveď strupe.“ Akorát machrovat umíš, ale jinak neumíš nic, řekl Martin a vystřelil po mě z balíčku kartu. Minul se o fous. Holky kašlete na něj. Je trapnej, jak čtyři.“ Pozornost se však nezadržitelně začala přesouvat k mé osobě, většina dorostu očekávala zpestření večera a těšila se na mé ztrapnění.

Neumím žádné kouzlo, žádný karetní trik, neumím ani stojku na jedné ruce, či zabalení ucha do čtverečku, neumím ani hrát na kytaru, či dokonce zpívat. Neumím nic. Dát si nohu za hlavu taky nedokážu. Vlastně fakt neumím nic. Pomyslel jsem si. Nic čím bych je mohl zaujmout – vyniknout. Nic., … proto jsem taky vždy odsouvaný na druhou kolej. Nejsem ani příliš hezký, samá ruka samá noha, uhrovitá pleť, mastné vlasy.., tesilky a košile po starším bráchovi mi na image taky nijak nepřidávají.

Prostě mi to jen ze závisti uklouzlo. Ach jo, jsem zase za ještě většího trapáka. Ta Veronika, ta taky slyší úplně všechno. Zase ta Veronika, ta nejkrásnější holka z gymplu co si mě pořád jenom dobírá a zesměšňuje kde může. Nejraději bych zmizel. Cítil jsem jak mi červenají uši.

Náhle se mě dotklo cosi tajemného. Něco nadpozemského. Něco mi šeptalo do ucha, běž a já tě povedu. Takový pocit jsem nikdy nezažil. Nějaká vyšší moc mě přinutila stoupnout si na stůl. Vůbec nechápu kde se ve mně vzala odvaha udělat něco takového. Kdybych tak uměl zmizet. To by bylo kouzlo.

„Vážené dámy a pánové, uvidíte co jste ještě nikdy neviděli“, zvolal jsem stylem pouťového vyvolavače senzací směrem ke skupině namačkané kolem Martina..

"Karle co to má znamenat, okamžitě slez z toho stolu“ pronesla pedagogicky Machovcová.

„Počkejte soudružko učitelko, nechejte mě .. ukážu vám zázrak, jaký jste ještě nikdo a nikdy neviděli.“ Nevím jak jsem něco takového vůbec mohl říci, jako kdyby za mě mluvil někdo jiný.

„Vlachu, okamžitě slez z toho stolu“, přidala se k Machovcové třídní Kudárková.

„Nechte ho, ať se nám předvede… hihihihi,“ slyším jak volá Veronika. „Soudružkóó.. nechte ho,“ přizvukuje dav pubescentů v očekávání mého zesměšnění. Zesměšnění někoho jiného, to mají diváci na celém světě rádi. To se líbí, to má vždy úspěch.

No dobře.., tak co nám tedy Vlachu hodláš předvést? To jsem tedy opravdu zvědavá...“

„Díky soudružko... to bude jen chvilinka, prosím jen o absolutní klid.“ Pronesl jsem z výšky jídelního stolu k shromážděnému obecenstvu.

„Na tenhle trik, který vám teď předvedu, potřebuji, aby tu bylo absolutní ticho.“

Od ostatních stolů se zvedl i zbytek spolužáků a s nedůvěrou, však všichni bez sebemenšího zvuku na mě civěli. Předvedu Vám zázrak, který nemá obdoby.

Abraka Dabra.. a jediným pohybem jsem si stáhl kalhoty.

Celá místnost civěla na můj obrovský penis.

Nastal nepředstavitelný mumraj, holky začaly ječet, kluci řvali smíchy, Machovcová omdlela a Kudárková řvala: „Vlachu ty prase, sundejte někdo dolů to sprosté hovado. Tohle ti teda neprojde.“ Prorážela si cestu namířenými ukazováčky, řítila se ke stolu a snažila se mi navléknout kalhoty, můj obrovský penis ji při tom několikrát udeřil do tváře.

Poslední co jsem zahlédl, než mě svalili ze stolu na zem a odtáhli do chatky, byla otevřená ústa Veroniky a její obdivný výraz ve tváři.

-----------------------------------------------------

Tenhle týden se moje dcera Kateřina vdává. Při hledání zašantročeného rodného listu objevila moje vysvědčení z druhého járu na gymplu. Mává mi s ním před očima a pouští se do mě.

„Tak ty jsi měl v druháku trojku z chování.. no to je teda úžasný, by mě teda zajímalo za co. Mamkó, taťka měl z chování trojku, za co.., ty to víš, řekni mi to, vždyť jste spolu chodily do třídy“, křičí a vbíhá do kuchyně objevitelsky mávaje mým vysvědčením nad hlavou. Běžím za nimi a pod šedivé vousy si brumlám: „No to jsi teda fakt výborně schovala, aby to nikdo nenašel.“ S naléhavou prosbou v hlase se obracím na svou ženu:

„Veroniko, nic jí neříkej.“