Brunova noční můra

Bílo před očima pomalu ustupovalo. Bruno ještě jednou zamrkal a rozmazané tvary dostaly jasné obrysy. Byl v dlouhé chodbě rozdělené kovovými přepážkami kójí na dvě poloviny a kolem něj panoval čilý, až zběsilý pracovní ruch. Bruno nechápal, kde to je a jak se sem dostal. A navíc – nikdo, VŮBEC NIKDO si ho nevšímal. Jestli něco dokázalo Bruna vytočit, pak nezájem o jeho osobu. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, pak udělal tři kroky dozadu a srazil se s mužem středního vzrůstu v jemně proužkované košili, která dokonale ladila s jemně proužkovanou kravatou. Brunovi připadal celý muž jemně proužkovaný a rozbolel ho z něj žaludek.
„ Nemůžete dávat pozor, člověče?“ zabručel Proužek a změřil si Bruna ostrým pohledem. Tohle Bruno taky nesnášel – přílišnou pozornost. Rozhodl se, že Proužkovi ukáže, zač je toho loket a pomalu zvedl levou ruku. Než stačil svoji končetinu seznámit s čelistí úředníka, zarazil se. Jeho ruka vězela v jemně proužkované košili a kolem krku mu visela jemně proužkovaná kravata. Bruno se podíval na své nohy v jemně proužkovaných kalhotách a teprve teď si všiml jemně proužkovaného saka, které leželo vedle něj na zemi a nepochybně patřilo jemu samotnému. Brunovi se udělalo ještě hůř. Všechno mu došlo, úplně všechno. Panebože! JÁ pracuju v bance, pomyslel si Bruno. Doprdele, doprdele, doprdele.
Bruno nikdy nechtěl pracovat v bance, upřímně řečeno, Bruno nechtěl nikdy pracovat. Živil se drobnými krádežemi, nákupem a prodejem, občas něco vyjednal a získal provizi, vedl pohodlný život a slovo práce považoval za způsob, kterým byrokrati zotročují ubohý poddaný lid. Práce byla pro plebs a tím on nebyl, práce byla pro intelektuály a k těm Bruna, až na Bruna samotného, nikdo nepočítal. Zhluboka se nadechl a začal uvažovat. (Nemůžeš makat v bance, ty vole, kdy by tě asi tak vzali, co? Na žádným pohovoru si nebyl, tak jak by tě vyhmátli, nevíš náhodou?) Zavrtěl hlavou. Celé se mu to zdálo neuvěřitelné, ale už ledascos zažil a věděl, jak to na světě chodí. Mafie, jednoduše bankovní mafie. Unesla ho a teď ho podrobí tvrdému mučení, jehož cílem bude vnutit Brunovi tu zaručeně nejlepší a nejvýhodnější půjčku, která je na trhu. Takhle banky zvyšují svoje zisky, jednoduše vás odchytí, zlomí a pak vám vypálí na mozek svoje logo, aby vás nemohla odchytnou jiná banka a udělat to samé.Cílem bylo prodat co nejvíce půjček. Nemůžeš splácet půjčku? Nevadí, vem si půjčku. A když nemůžeš splácet ani tuhle? Nevadí, nech si logo z mozku odstranit
(velmi nezákonné a velmi bolestivé ) a oni už tě nevyhmátnou.Prostě hon na lidi. A on? On se stal jeho součástí. Ale mě nedostanou, pomyslel si Bruno, zvedl oči v sloup a složil se na zátěžový šedý koberec poblíž automatu na vodu.
*
Když se probral podruhé, ucítil, že sedí v křesle potaženém plyšem. Nad hlavou mu jemně ševelila klimatizace a zpoza velkého dřevěného stolu se na něj usmíval muž středního věku s počínající pleškou. Ve vedlejší kóji zahlédl Bruno skrze průhlednou stěnu podobný stůl, podobného muže, který však utěšoval usedavě plačící osobu v křesle. Bruno se zašklebil a muž mu podal kelímek s vodou.
„ Je mi to vážně velice líto, pane Kozlovský,“ úsměv muže za stolem se ještě více rozšířil. Napřáhl ruku k Brunovi. „ Jmenuji se Zachariáš Ariston.“ Bruno celý zmatený stiskl Zachariášovi ruku. „ Kde to jsem?“ Zeptal se s námahou, ale ve stejném okamžiku mu došlo, že se raději neměl ptát, že to vlastně vědět nechce. Muž se opět usmál, ale neřekl ani slovo, jen si něco poznamenal do papírů, ležících před ním na stole.
„ Víte pane Kozlovský, je mi velice líto, co se stalo, byla to bohužel chyba na…,“ Bruno ho nenechal domluvit. „ Chyba? Jaká chyba? Co se stalo? Kde to jsem?“ Zachariáš se zamračil a odkašlal si. Přicházela nejtěžší část úkolu, který mu svěřil nadřízený pro jeho nesmírný takt, trpělivost a sebevražedné sklony.
„ Věc se má tak, že neopatrností jednoho z našich..ehm…řekněme strážných... došlo k chybě, která se stává jednou…za padesát let a..“ Zachariášovi nebylo souzeno dokončit myšlenku, protože Bruno se zašklebil a tvář se mu stáhla do nebezpečné grimasy. „ Héj, ty šašku, slyšels na co sem se tě ptal? Nebo seš hluchej? Mám ti pomoct?“ Bruno zvedl pěst, stále ještě s bolestí břicha se zadíval na jemně proužkovanou manžetu košile, rozhodl se však, že si tím nebude kazit náladu a zamířil levačkou na solar plexus Zachariáše. Ten vykulil oči a plavně odskočil stranou, takže Brunův úder se zastavil až o poličku. Nyní měl Zachariáš poličky dvě, ale nastalou situaci nevítal s radostí. Totiž, nevítal ji vůbec nijak. Bruno zaskučel a s hekáním se složil do polstrovaného křesla.
„ Pane Kozlovský, to nebylo nutné,“ Zachariáš vydechl a mávnutím ruky poslal pryč ochranku, která se hrnula do místnosti.
„ Au, au. Já vím, co ode mě chcete, ale já si žádný logo na mozek nenechám vypálit, to radši umřu!!!“ zavyl Bruno a strčil si do úst krvácející kloub.„ Logo?“ Teď byl zase naprosto mimo Zachariáš.
(Ten chlap je šílenec.Vyplnit Formulář X – 342345 – 23242- C3E duševní poruchy žadatelů, udělal si v duchu malou poznámku. Pokud to tedy přežiješ…)
„ Jsem přece v bance, ne? Jasně. Jsem v bance a vy mi chcete nabídnout půjčku, že je to tak?“ Bruno ho pozoroval. (Hlavně se nedej zmást,chlape, ten v tom umí chodit. Dyť je to přece byrokrat.) „ Ale já žádnou nechci a jestli mě okamžitě nepustíte, tak…“ Ztlumil hlas do šepotu a zatnul pravou dlaň do výhružné pěsti.
Zachariáš několikrát zamrkal. Chvíli trvalo než mu všechno došlo, spadl do své židle a začal se nezřízeně chechtat. „ Vy jste myslel…v bance…haha…v bance,“ vyrážel ze sebe mezi nepříčetně. Bruno na něj nechápavě hleděl a byl zmatený. Velmi, velmi zmatený. Zachariáš se pomalu uklidňoval a jeho smích přešel do škytání. „ Pane…škyt…Kozlovsky…škyt…nejste v bance…škyt, škyt,škyt…věc se má takhle…škyt…naší chybou a mě je to…škyt… velice, velice líto…“ Zachariáš se zhluboka nadechl a škytání se mu podařilo zastavit.
„ Naší chybou jste bohužel mrtvý. Ale nezoufejte, všechno lze řešit, od toho jsem tady já.“ Zachariáš se usmál profesionálním úsměvem číslo 43/3, který nařizovala příručka pro krizové situace na stránce 3232.