Pavučina popkultury

                Soumračilo se. Semafory ještě naposledy přeskočí z červeného světla na zelené a zpět a pak padnou do signalizační opilosti žlutého blikání. Ještě pár nákladních vlaků rozezní v zpěv za obzor táhnoucí se koleje. Zpěvní ptáci se k nim ještě spěšně přidají, než je na tmavé obloze nahradí netopýří stvoření.

                A pak tu stojím já. Na prahu dne a noci, na útlé hranici mezi světlem a tmou. Sám. Stojím s rukama v kapsách a s šátkem kolem krku, který mě chrání od chladu prázdnosti a nicoty. Stojím tam a přemítám, proč se semafory musí zrána znovu rodit do kocoviny, kam táhnou všechny ty vlaky, kde lidi ve vagónech nahradilo uhlí, pro koho pějí všichni ti drozdi, když ulice jsou prázdné a na polích jedinými jsou strašáci s hlavami z dýní?

                Kam všichni zmizeli? Kde se schovávají? Potloukám se městem, podél cihlových zdí, které se pomalu rozpadají. Přes cestu mi přebíhá kočka. Někdy pes. Někdy myš s kabelem místo ocasu. Hledám své staré kamarády. Chci je pozdravit, pozvat na pivo a mezi domy zahrát si fotbal s balónem z prošlých novin. Výhradně bulvárních. Hledám své staré lásky. Chci jim dát polibek, sednout si s nimi na kopec a otevřít láhev vína. Být s nimi chvíli bohy, oddaní pouze bledému svitu luny a tichému mlčení půlnoci. Ale na co být bohy, když není komu vládnout. A na co být bohem, když není s kým sdílet Olymp? Sám je člověk bohem i otrokem. Není na co si hrát. A takový život je, jako by nebyl.

               Stačí zvednout hlavu. Vztyčit oči směrem ke smrákajícímu se nebi a zadívat se k hnízdům. Těm lidským. V oknech otřískaných baráků tu a tam zaregistruji blýsknutí. Jedno, další, a když člověk rozostří zrak, má náhle pocit, že stojí před bouří, která má v zádech roj hyenochtivých fotografů.Stačí se zastavit, zatajit dech a kromě záblesků z obrazovek zaslechnu i hlasy. Nejprve potichu, z daleké dáli, ale pak sílí, znějí jako nesouzněný sbor, rezonují mi v hlavě a ozvěnná echa mě pronásledují, i když padnu v noci v sen…

                ...zde za mnou můžete vidět jadernou továrnu, kde…Exkluzivní informace o idolu americké generace…Podívám se vám do hvězd a vidím, že budete mít velkou smůlu…Sto tisíc korun, to jen tak na ulici nenajdete…Ty jsi mě podvedla, Annabelo…Pokébale, leť!...Zatočme tedy kolotočem štěstí…Á, zlatá cihlička!...Dámy a pánové, nový člověk!...Ve vile ukázala prsa a zlila se jak pes…Náš štáb odhalil, že slavná francouzská herečka byla pohřbena v rudých tangách…Nechcete nápovědu publika?...Jeho nový účes bere dech…S naším novým pracím práškem už nebudete mít ani skvrny, ani prádlo…Dvě za cenu jedné, zavoláte-li ihned…A vrátíme se zpět po komerční přestávce…

                Stojím sám na liduprázdné ulici a přemýšlím, kdy i já se chytím do neviditelné sítě popkulturní pavučiny. Jak dlouho se dokážu vyhýbat hrozbě, která není vidět, i když na ní oběti mohou oči nechat? Jak dlouho budu míjet její spřádané sítě? To ví jen hvězdy. Ty na obloze…