Magie madam Imaginace

Začalo to na kolejích jedné metamfetaminove mysli. V inovativním zachvevu historie. V evoluci bassove hudby. Pod bleskovym svodem lomeneho beatu. V nekoncicim stacatu permutaci elektronického amen breaku. Na trhu s digitálními médií a vzrušující kolektivní energii.

Začalo to mým pionyrskym výletem před čtyřmi lety, touhou po extazi, experimentu a energické hudbě, robotických samplech, tučných basových linkách a lacnosti po produkci a progresu.

Před čtyřmi rokami jsem dorazil na svůj první Imagination festival v Pražských Holešovicích úplně sám. První zkušenost. Magnetizujici dechberouci pevnina pulzijicich segmentů duševní vnitřní reality a obrovský kvantový skok, sok z machinaci automatizované odlidstene budoucnosti vyvazoval pohled do kolektivního prožitku, do frenetickeho sledování hrmejicich vrcholu bassovych linek, dubstepove apocalyptickych vizí a heroickeho přednesu hlavního představitele vokální role Josua z Modestepu.

Pohledem na kilotuny transformujiciho led světla odrazeneho na tisicerych sitnicich snicich na snímcích mindframu o této společné chvíli dělené v tisicinach vesmírného moare konvulzivniho okamžiku. Vsepohlcujiciho haptickeho hada soundu valiciho se do všech částí a orgánů jednoho pospoliteho těla v době neomezených potřeb a neukojitelne poptávky po vzrušení, po nových drogách, po taneční extazi, vytržení ze stereotypniho organismu každodenní rachoty a zpátky do pleromantickeho dulku šedivé všední prázdnoty.

Nacházení vrcholů a pádu, nacházení možnosti, společného hudebního jazyka, rytmu delirance, kreativní abreburance, konstrukce mysli společné budoucnosti, kde rozkoš a satisfakce individuality nekončí, individuality smazané na tváři planety korporací s bilionovymi rocpocty, kde subjekty generujicimi vize a myšlenky, ideje, produkty a naplňují konsensus pro společnou realitu, realitu u stanovenou miliony subjektů, jež se po nocích schází za hlasitého bourliveho kvílení supi na své oblíbené tvůrce, které zboznuji jako bohy.

Od úsvitu lidstva až k auralni ulite nového milénia, od nástěnných maleb a Blanitych potahu na africké bubny, k synteticke mašinérii nového světa bass music, přes analogové, modulacni syntetizatory, od řeky vlny po schodky digitální technologie média.

V Česku, kde je extrapolace fanoušků a jejich Imaginace obzvlášť vášnivá a freneticka, opravdová a naboostovana, ve formujici mysli další podzimní edice Imagination festivalu a jejího pokračování na Pražském výstavišti.

Ve svete, kde myticka postava dje, selektora prostorového toku, kontrolera mezi davem, masou, energii vesmíru a jejím vypustenim do éteru, jejím od jištěním do mozku a srdce, kde ji stovky a tisíce mysli a srdci přijmou a v extaticko-frenetickem tanci ji vyšlou dal ve jménu lidské zkušenosti a enstazi.

Samotná cesta na takový event je ryze subjektivní curiculum vitae, vitální a expandující očekávání, po vlakovém nádraží, zinenych snech o dropujicim tracku, nevydanem a pohrbenem ve vibrací jediného člověka, stvořené ho ve studiu a v ten daný okamžik, v ten moment vesmírného evolutoria.

----- ---- ---- ---- ----- -----

Od vystoupení na nádraží, přes cestu na flóru, projiti několika obchodu, posezení v hospůdce u atelieru, navštívení první VR herny v české republice v Praze. Scházíme s kamarádem schůdky do malých dveří ve Velehradske ulici. Stěny jsou bílé a nápisy na nich modré. 'Reality is the best game designer'. A zastávám stejný názor i pokud jde i pole soundu a sound designu a jejich procesualnich postupech.

Mladý chlapík ze Slovenska se ptá co si dáme za program. Říkám, že mám rezervaci na hodinu pátou-šestou. Chlápek nám ukazuje katalog her. 'Nějaké novinky?' Ptám se hned zkraje. 'Nějaké tu máme'. Pamatuji se jen na název 'Blue'. Nakonec volím Audioshield. Interaktivní hru kde do hudby zvolené skladby přilétají svítící mezidimenzionalni objekty a uživatel je má za úkol odrážet. Byla to titanska jízda. Během pěti minut jsem byl zaskolen. Dostal HTC vive brýle, joystick kterými jsem ovládal štíty a sluchátka pro zvukovou nálož. Volím si prostředí na bázi krystalicke pouště. Okolo jsou objektivní zrcadlové útvary a nebe kapalni. Vše se zdá jako reálné, celý senzoricky okruh až na nízké rozlišení, překonává již tak velká očekávání. Nejprve volím mne neznámou skladbu, tu probojuji a naučím se ovládat štíty a pohyby na odrážení ufo plazma koulí. Poté najdu a zvolím skladbu od GlitchMob a nastavím spartanske kotoučové štíty a zvysim obtížnost...voilaa!

...Nastupuje heroicke intro trochejskeho explorela. Přilétají dvoufazove průtoky, odrážení je najednou vlnou a crucialnim 'momentum' hořící v detonujicich formách priletajicich na vrub přítomného hřbetu štítů, tristici se na vlnolemu do Vesmiru. Beaty explodujici do skulptur nebe vzadu se emancipuji s vývojem skladby a paladin barev revnati v corku imaginace, jež oplodnuje jak kolektivní extaze, tak technologická dvířka zítřka, postoupena do vjky jež na VRtvoří ze sonicke palety prostor jako divozena, zábava neobnosena. Vystupuji a volím Brookheaven experiment uvědomujíci si tak dejinnou úlohu okamžiku a osobnosti v dulcich epochach.

Brookheaven byl pro otrlejsi žaludky a horrorove scifkare; pripominal doomovskou verzi postapocalypticke dystopie zmutovanych monster a podzemních temnejsich prostředí, dripujjicich odpudivych kanálů a dalších hruzostrasnych farem, kde ze všech stran přicházejí krvalecna potacejici se zombie animalni monstra, vydávají kvilejici sound a snaží se Vas dat k večeři. A tak jediná cesta je prostřílet se k poslednímu v režimu survival. A to s pomocí pistole, granatu a coltu bubinkoveho a dalších zbraní. Místo zbraně na blížící se monstrum vhodit granát, je libo kuchnout nožem? Není problém. Ovšem i dnešní Vr má svoje limitace a to v rozlišení (1020*1070) a pohyblivost ve virtualnim prostředí ve vztahu k ovládacím.

Po ukončení 'herního režimu' jsme ještě mluvili o budoucnosti tohoto odvětví a další generaci produktů. Mel jsem v hlavě propojení na rave ráji v nekonečných invariacich audioshieldu, stokrát interaktivnejsivho a adaptabilnich režimů pro porcování bassoveho plazmatu. Re injekce. Chlapík z Keenu říkal, že přijdou první bezdrátové head-sety a pak další gadgety jako rukavice, pásy umožňujíci pohyblivost ve tři de prostoru a pak finálně až jej vyšlou a vychytaji i Oculus Rift. Tož tak hype a optimismus s alternativním trávením volného času a realit real-virtualities. a jednou se tam ponoříme všichni.

...

Tak jsme se rozloučili s pánem s VR herny a vrátili se zpátky do hospůdky U Ateliéru par bloků od Flóry. Připojili se k tam čas trávicí Hanicce, dopili, zaplatili a vyrazili do centra pěšky do hospůdky U Matěje Kolbaby, kde pracuje kamarád Paulie z Prahy. Po dvaceti minutách rychlo chůze, impulzich v žaludku a mocovem mechyri, se nacházíme pod Václavskym náměstím, kde shlukujici se pluku lidi tvořili diametricke kruhy a vydávali se pod vánoční výzdobou hlouběji do srdce města. My v nohách harem ze sermirskeho města, proplouvali až k národní třídě, poté několikrát zabocit a našli jsme se v ulici kde se nacházela tamní hospůdka.

Přes výlohu jsme zahlédli přítele a vkročili dovnitř. Paulie nás přátelsky usadil do rohu a svlazil nás pěnou tamní pivní produkce. Purpurove měkké světla nad barem a zelené směřující dolů. Po chvíli jsme se s Pauliem domluvili na zásilce simsonovych koláčků pro partu a převzali ji v oné chvíli, ne déle zdrzeni pro večer slibne bouře lomených beatů.

Vydaje se tak od národního divadla tramvaji, rozloucive se s Pauliem u Matěje a pak s Michelem na nábřeží a putujice dal centrem několik stanic na pražské výstaviště pro finální cíl výletu. A to byl imaginární rave.

Chvíli jsme sečkali mezi cekajicimi hloucky lidi. Zaslechl jsem úryvky hovorů, jaký to druh hudby dělají Halucinatori a jak se to liší od neura a Mefjuse. 'Jsou tam cirkularky' rikam divicimu se chlápkovi pod mramorovym sloupem. Po pár minutách přišla parta, dobihajici Matty s modrou energii, družkou Soňou a vlajkou Black outu, dále vysmaty Jancek bez přítelky, Houci s Tynkou po delší době zase spolu a Tonda s plynovou maskou a úsměvem od ucha k uchu.
Ještě nás doprovázel Mara Gazarek; který vyhrál nějaké lístky v soutěži, podobně jako Tonda s Onckem. Heureka jim!

...vyrazili jsme krátce po přivítání do hlubin prostoru výstaviště. To již od zastávek přinášelo ozvenu známou každému kdo tam nebyl letos na takové akci poprvé. Před koridory se shlukoval had lidi z celé Evropy, salvujicich pod vstupem dovnitř. Po dvaceti minutách jsme se protáhli dovnitř a nechali věci v šatně, která nebyla do desáté hodiny nějak zvlášť okupovana. A pak hned omrknout hlavní bass stage. Spíše se blížil konceptu z roku 2013, jen myslím ze ledky byli segmentovany do futuristických křídel a sound systém vystřídala obsypana valici se F1! První drinky a set co měl odehrál Afrodite se posunul o hodinu dozadu a to z důvodu, že Macky Gee nepriletel kvůli počasí a nějakému osobnímu strachu či nedůvěře z letu, což nás lehce zasáhlo, ale nijak zvlášť nezarmoutilo, ovšem na ten jump opovy set jsem se těšil od léta jako evidence kvakaveho velvyslanectví palerma zlomenych beatu vstřelených při best tricku v trippoidnim dripu!

Počáteční dojmy z bass stage byly však prvotní, nebot se měla ještě rozšířit a modifikovat o několik inovativních prvků a segmentů. Nástup na 'NeuroFunk grid will never die', objevoval tvrsi setup f1, a kubicke krychle vystavené nad sebou a do nich promitany hrubý experimentální materiál.

Na Devastatoru byla vidět nejvíce nadherna příprava a stage desing kreativita týmu z Oka3, kteří nejen, že designujou, ale také vytvářejí vizuální materiál na míru celé projekční plochy a ještě jej mapují prostorove a věnují se skutečně komplexní kybernetické tématice, zrcadlové stavbě superstruktur a vesmírným negativním kompozicim vysilajicich někam do uzamčené nekonečné budoucnosti explorace a imaginace.

-----

Znovu jako poprvé. Ten freneticky dav čekající na každý drop! Set za Makyho vzal Suki a sázel od podlahy pěkně z vostra do traperie neura selekci a agresivních mixů. Po něm Aphrodite také s přehledem a bez ustupku nás provedl predpulnocnim večerem. A to už nastupovali i vnitřní technologie na taneční scéně tolik vyhledávané nejmladší generaci a roztapely se v záplavě tel, údu a paprsků probleskujicich masou tanečních subjektů a páru rotujících elektronů.

S previsem imaginitivni vibrace půlnoci...s previsem rotujících cipu permutujicich oči....čoček a eruptujicich zornic a auralnich bodů senzoria...amforia eruptia...na intru se objevila nezvyklá melodická linka vyjadřující cestu a hybny dynamický moment. Theatricke hymnicke metafyzicke soustavy. Za mixy se objevil René La Vice. Zatím v Česku nemel mnoho velkých příležitosti a tak měl s čím překvapit a věděl co dělá a, že umí vystavět set a skladbu aby to znělo opravdu velkolepe, cesta mezi ryzi tvrdosti a mekkcimi odrůdami prilehajicimi v prostorech výstaviště. Pohledy do oči. S Houcim a Mattymm nevericne kyvani hlavou a hlasite freneticke vyskoky s každou další skladbou, build upem a stovkami dalších samplu, které uchvátili naší mysl.

Rene mel zvláštní status hvězdy, jako většina ostatních producentů, se zjevil, naložil a zase odletěl, jejich život, jejich produkce, jejich diktát a my do toho skáčeme jak kažou, nebo obdivujete části korespondence audia a vizualu. Až v ten zlomový moment, kdy se objeví projekt, který má na výsluní dnešní elektronické hudby a produkce tolik masivní pozornosti a obdivu. Mesmerizujici respekt. Nástup jednoho z členů, vyjíždějí lightheadove mrizky, pohyblivé segmenty stage a světelného designu, trojúhelníková derminatura s led kavalerii, tvořící tak letošní highlight festivalu. Skladby jak z letošního Outer Edges, tak věci ze spolupráce s Upbeats a mnoho half stepu, skvělého sound designu a taky jump upove, glamorozni produkce ve světovém stylu, v nekompromisním mixu, který však dokáže zahrát každý zkušený dj, ale na akci takového formátu by i odvážný dj sel s odvahou do kolen, to chce vizí a hodně uporne snahy za mixy a ve studiu, dostat sound na určitý level a pak aby si našel své posluchače, své lidi.

Nemluvím o nikom menším než Noisii pro kterou nejenom že všemi bassheady téhle zpropadene kybernetické generace nula mám slabost, ale věřím v punc toho, co tvoří a tu geniální energii, kterou to vše vydává a nastavuje zrcadlo v procesu. Hudba. Vesmir. Počátek. Propojení. Nemyslím, že k tomu jdou adekvátně vztáhnout slova. Liší se to v tom jak funguje mysl a jak pracují lidské emoce. Lidi nejezdí na rave aby z něj pak psali reporty a vyzivali se v té energii, někdo tam fotí, točí, užívá si a pluje na vlně te jedinečné energie extaze, která tě sebou vezme do světa bez skropuli, bez horecnate úzkosti, bez palcivych hibernaci paranoii, za ledovou a skalnatou stěnu schizofrenní, frigidni společnosti opuštěných srdci, kde bar je vždy otevřený, přístupný a ze naleva baletnim i totálním troskam, takové je mechanické srdce eschatonu.

Noisia má tři členy,jsou to zkrátka ty tři kruhy, ty tři kružnice, do sebe se propadajici množiny, a mnoho životního enthuziasmu na hudební scéně, mnoho podporováni a bezesnych noci strávených na novém albu a te na velkých systémech zni skutečně hluboce, rozeznivajici vážkou kyvadloveho meta prostoru. Opona spadla, lightheadova mřížka rozrezala prostor a my si uvědomili, že jsme na další akci světového formátu.

Po skončení setu okolo druhé ranní, setkání s odvrácenou stranou přítomnosti paměti, ve shlucich tel jsem viděl (krátká pauza) voidum z meziportalove hmoty. Pak pohlednu na pritelkyni, ta celá blazena, zostrena v pohledu a na rtu. Basszlordi ve frontlajnu před bednama mrda ti to hlavu nemam sajnu kdo dal si lajnu jak hadici od kombajnu! Beaty vystrelem do offsidu bass uzira my mozek jak pan Jekyll v Hidu. Dal tam deep dip drippity tip!

Po Noisii nastupoval Mefjus a Emperor b2b set, který začal pertuberancemi nad hlavami tisíců. Pertubacemi v hlavách dosud nenarozenych generaci. Ale rady zacli ridnout, některá naše družstva skolila únava, nebo zákeřná droga, nasekana nějakou fragmentarni licitaci. Tynka se svými bolestmi, šli si sednouti stranou, odpočinout. Noc chradla v bouři rincicich pouť. Musím se vrátit k vizuální masírce, vzpomínám si, že mluvili o Arse, že celý systém ultrafuturistickeho mainframu je determinovany Archou, která má svého ulteriorniho, letiteho ochránce. Archa a její planetární strážce kortexu. A naše oči se semknuly do vortexu.

Masky z latexu. Nfg stage. Nickbee. Procházíme zadním traktem. Pulzuji mi oči. Nebo jsou to lidi. Haly i výstaviště jak na filmu se setmivackami, ranní sety mám v solidním bluru; jdu ještě zkontrolovat hardstylery a neurofunkove warriory do front lajnu, ve silenem frenetickem drajvu, v čele dravců skenuji kubicke soustavy a jejich barevné extrapolace, okolo obchází fotograf a burcuje natrollene epileptiky, v mezidimenzionalni filipiky, chvíli váhám jestli vyskočit na bednu na barikadou, ale není to ten správný signál a tak se vracím zpátky a nacházím Hani a pak přichází hrozný Fail, nebot na vyzváni kolik je hodin, nám někdo kolemjdoucí sdělí, že už tři čtvrtě na čtyři, a tak se nám v hlavě dosadi, že je již před pátou a tak utikame t výstaviště bez rozlouceni, vezmeme bundy a vzdalujeme se svatostanku elektroniky, zatímco parta nás pak hledá a nenachází, za což se omlouvám, shonu okolnosti a ne valná interpretace času.

Pro nás noc pokračovala během směrem k metru, v Crossu bylo ještě otevřeno a odjížděl ranní set od Blondýny Aida co hrála pomalejší funky Down tempo, prijemna hudba, dáváme ještě nealko, pro mne jednu slivovici v kalíšku cross klub a cigaretku před svozem na nádraží, a ze hráli jak příjemně ještě před matrici led světla tvořím vzory a pak již nástup na vlak ranní a aloe domu s prestupem v Olomouci, a hop ku Hradišti, do nacechrane postele a vyvoneneho pokoje, do říše snů, nebot dálsiho dne mne čekala práce a přestavby. Tak další rok na viděnou a již s přímou novou zkušenosti.

------ ----- ---