Raději vládnout v pekle….

Raději vládnout v pekle…

Na ostnatý drát dělící provizorní hranici dopadly první sluneční paprsky rána. Starý černý havran se smutně podíval do vycházejícího slunce. Sluneční paprsek mu zpříma zasvítil do obličeje. V jeho očích, ač byly ptačí, se zračila netušená bolest. Chtěl letět, plachtit a vznášet se vysoko nad shonem umírajícího města.

Město umíralo. Umíralo, topilo se ve vlastní krvi, která tekla ulicemi. Neúnavná vlna lidské zloby, agrese, pohrdání a prázdných slov, spustila tento proud. Zrovna včera v něm zahynul jeden mladý život. Havran nerozuměl těm lidem. Věděl, že jsou schopni pro splněni svých tužeb udělat všechno. A pro některé nebyla překážka odstranit ostatní, kteří jim stáli v cestě. Ať už to byl muž nebo žena, dítě nebo dospělý, cizinec či vlastní otec.

Válka si vybírá své oběti. Tak jako každý čin má svůj následek. Tak jako každého jednou dožene vlastní svědomí. I tak se trpí za život.

Je to sotva několik dní, kdy se tady ti dva procházeli. V té době ještě neteklo městem tolik krve. V tu dobu ještě důležití lidé seděli u stolů a dlouhé hodiny mluvili. Mluvili a mluvili. Chceme mír, říkali, válka nepomůže nikomu. Chceme mír. „Jenom mrtví se dočkají konce války“ řekl Platon. Ten mladík pode mnou má nyní svůj mír, posteskne si havran.

Ona, krásna a horkokrevná. Pokaždé, když se s ním držela za ruce, měla v očích jiskřičky bláznivé nevinnosti. Smála se. Krásně se smála a byť už mladík pravil cokoliv a byla by to sebevětší hloupost, dokázala by ji upřímným úsměvem ocenit.

On, spisovatel, hráč a snílek, který chtěl od života trochu víc než ostatní. Hledal si svou princeznu, se kterou by mohl strávit zbytek života. Snažil se sršet vtipem na všechny strany, jen aby bavil lidi. Aby se smáli, aby on zahnal vlastní chmury. Nenáviděl všechny ty co ubližují svým blízkým. On sám několikrát ublížil a věděl, jak nejvíce pálí svědomí. Tehdy se rozhodl, že jeho blízkým už nikdo nikdy neublíží. I kdyby ho to mělo stát život.

Lidé to vidí v televizi dnes a denně. Hrdina se nechá zavřít do vězení jen aby zachránil vlastního bratra. Jiný skočí hrdinně do dráhy kulce jen aby zachránil svou milovanou. Matka, která chrání své děti za cenu vlastního života. „Ale co, vy lidi, jste ve skutečném životě ochotni udělat pro druhého?“ táže se havran. Celkem zajímavá otázka. Jste schopni skočit do dráhy kulce jen abyste zachránili své dítě? Ano? I kdybyste přitom sami měli zahynout?

Když selžou jednání a není pomoci, nastoupí tvrdost. Když vstoupila první těžká bota vojákova do města, oba mladí se milovali. Netušili nic z nebezpečí, které se hnalo městem a které za sebou nechávalo děs a hrůzu. Milovali se vášnivě ostatně jako každý v časech nejistoty. Když skončili a lehce oddechovali, šeptali si ta sladká slůvka, která jim dávala pocit, že mohou roztáhnout křídla a odletět daleko. Takový mají asi pocit zamilovaní.

Soužití spousty lidí různé pleti na jednom místě je vždycky těžké. Zvlášť, když všichni chtějí mít moc. Raději vládnout v pekle, než sloužit v nebi, říká se. Nikdo nechce sloužit. A tak se lidé ozbrojili vším co jim přišlo pod ruku a chystali se nevítané návštěvníky vypudit. A ulice začaly ronit slzy. Slzy, barvy rozkvetlé růže. Rudé.

Ti dva držíc se ruku v ruce utíkali ulicí, před zlem v uniformě zdobené maskovacími barvami. Vojáci nebrali ohled na to, kdo má pokožky barvy čokolády či je bílý. Úkol je prostý. Ovládnout město a pak jeho bohatství.
Vždyť, jde přece o blaho všech.

Na ostnatý drát, dělící provizorní hranici města od všech ostatních, již jasně svítí slunce. Lid je však schovaný doma. Všichni se bojí.

Ti dva nemohli utéct. Neměli stejnou barvu pleti a nikde nebyli společně vítáni. Nemohli utíkat do nekonečna. Snad proto, když se zastavili, obklopil je dav. Zloba si žádá svou daň. Mladík chránil dívku vlastním tělem. Jeho život by bez ní již postrádal smyslu a nikdo nesmí ublížit jeho růži. Tak jako bez své rodiny. Snažil se ji zakrýt a tlačil ji ven. Hrubě ji vystrkal z kruhu rozlícených občanů. On sám neutekl. Věnoval dívce poslední pohled a vrhl se zpět. Rozdával rány a přijímal je. Jen chtěl získat čas, aby se jeho milovaná dostala co nejdále. Nevládl situaci, ale ani nesloužil, ať už šlo o nebe, či o peklo.

To odpoledne, na tom náměstíčku, zloba lidu ukončila život mladíkův. Jeho milou jsem nikdy více nespatřil. A válka? Přišla a zase odešla. Ale to už je jiný příběh.

Havran roztáhl křídla a vyletěl vstříc obloze. V jeho oku se zalesklo něco v čem by zkušený pozorovatel poznal slzu.

Nikdy ho však neviděl.