sanatorium

Bylo to právě 5 let, co jsem pracoval na psychiatrické klinice. 5 let, za nichž jsem poznal spoustu lidí, tzv. bláznů, kteří si své oslovení ,bohužel, zasluhovali, poznal jsem však i blázna, který si jej nezasloužil, respektive nezasloužila.
Bylo to na dětském oddělení. Malinká holčička, věčně se krčící, objímající svá kolena. Neplakala, jen ten výraz měla vždy uplakaný. Byla tam dlouho, častokrát na mne upírala svůj prosebný pohled. Prosebný, ano, prosebný. O něco mne žádala, ale já se bál. Nikdy jsem nevešel do těch dveří, za nimiž měla svůj svět, který tvořily vypolstrované stěny z materiálu natřeného sytě žlutou barvou, zelené a červené polštářky, které se válely všude po zemi, žlutá deka a pár plyšových hraček, se kterými si stejně nikdy nehrála. Byla na ně, i dle mého názoru, už velká, ač byla stále tak malá..
Nikdy, opravdu nikdy bych tam nevkročil, kdybych jednoho dne nebyl pověřen tím, že ji odvedu místo nemocné spolupracovnice na vyšetření. Musel jsem tam, možná že mi to ani tak nevadilo, ale nevěděl jsem, co si počít s malou slečinkou s uplakaným a neustále se tázajícím pohledem..
Otevřel jsem její prosklené dveře, přišel až k ní, oblékl jí župan a řekl: „Tak prosím, slečno, musíme na kontrolu k paní doktorce. Půjdu tam tak nějak poprvé, ale ty určitě ne. Doufám, že mi budeš napovídat, abych nešel někam do neznáma“ – zasmál jsem se a čekal jsem nějakou odezvu. Ta přišla v podobě chladného pohledu. Zamrazil můj úsměv a já se už raději o nic nepokoušel. Vlastně pokoušel, chtěl jsem ji usadit do vozíku, v němž jsem ji měl dopravit, ona ale zavrtěla hlavou a spustila: „Ne, do toho vozíku ne, prosim. Nikdy jsem v něm nejela, vždycky jsem šla. Nenuťte mě, abych si do něj sedala.“ Ani netušíte, jak mne zabolelo u srdce, když jsem vyslechl jedinou prosbu, kterou měla. Její smutný dětský hlásek a její uplakaný pohled beze stop slz si stoupl po mém boku a chopil se mé ruky. Nic jsem nenamítal a když se na mne znovu podívala, věnoval jsem jí jeden povzbuzující úsměv. Vykročili jsme.
Najednou mnou zmítala hrozná jistota, postrádal jsem počáteční nervozitu. Pokusil jsem se zase zavést konverzaci, zapomínaje, že se bavím s bláznem. S normálním „cvokem“. Šli jsme dlouhou prázdnou chodbou a její hlas, který se odrážel v prázdnu. mne uchvacoval. Zněl tak klidně a vyrovnaně.. Byl jsem zvědavý, jak může znít její smích, tak jsem nadhodil jeden vtip. Ani neznám jeho znění. Nepamatuji si jej. Vím však, že jeho vtipnou podstatu překryl zvonivý zvuk. Rolničky, vycházející z dětského hrdla. Ten smích nezněl tak, jak jsem byl zvyklý z oddělení pro dospělé. Nezněl šíleně a nevzbuzoval lítost. Byl tak uvolněný, krásný, a pro mou malou společnici nejspíš potřebný. Zněl dlouho. Neutichal, nejen díky pomoci ozvěn. Jak jsem se zaposlouchal, odložil jsem i cíl naší cesty – kontrolu. Dívenka ale nešla dál, držela mou ruku a řekla: „Tady teď budu. Snad jen chvilku. Viď, že mě zase odvedeš, až to budu mít hotový ?“
Samozřejmě, že jsem ji odvedl. Přiváděl a odváděl jsem ji už pořád, vyžádal jsem si to. Nechal jsem se kvůli ní přeřadit na dětské oddělení a pracoval jsem s dětmi. Líbilo se mi tam víc, než mezi dospělými. Opravdu. U nich byla šance na nějaké zlepšení. Ale já tam nebyl kvůli nim. Pouze kvůli té jediné, která dala směr mému dalšímu bytí. Zjistivši, že ji nikdo nechodí navštěvovat, zhostil jsem se i této role. Poznával jsem ji i mimo prostředí budovy, mohl jsem s ní být v parku a jelikož jsem byl i poctivý zaměstnanec, směl jsem ji vzít občas na zvláštní dovolení s sebou do města. Prožíval jsem s ní tak krásné chvíle. Nikdy jsem se nechtěl loučit. Podle mého názoru ani ona ne, ale nechtěl jsem zradit důvěru ostatních, tak jsme byli vždy včas na klinice. Dokonce jsem pak i děti doprovázel na jejich výpravách. Bylo to velmi zvláštní. Všechny mé pocity. Jednou v noci jsem se dokonce rozplakal, když jsem pomyslel na to, jak musí spát na vystlané zemi, obklopena polštářky. Kdybych tak mohl spát u ní a chránit ji, aby jí nikdo neublížil. Chránit. Přede všemi. ONA NEBYLA BLÁZEN !!
Tyhle myšlenky jsem od té doby míval často. Pořád se mi vkrádaly do podvědomí. Nemohl jsem se na malou slečnu, odsouzenou k životu za zdmi sanatoria, vynadívat. Byla tak malá, ale krásná. Přitahovala mne. Styděl jsem se za to a držel jsem své pocity na uzdě. Až jednou..
Té noci byla bouřka. Věděl jsem, jak se bojí bouřky když je den, jak se asi musela bát, když byla noc ?? Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. V rychlosti jsem se oblékl a vzal klíče. Nerozmýšlel jsem se, prostě jsem šel.
Venku to vypadalo šíleně, ale mě to nevadilo. Šel jsem za svou malou princeznou aby se nebála.
Zaťukal jsem opatrně na sklo dveří, za nimiž jsem ji pozoroval. Zase se krčila a objímala si kolena. Jako to dělala pokaždé. Když mne viděla, usmála se a cupitala ke mně. Tolik mne to hřálo u srdce. Neváhal jsem a odemkl dveře, abych ji mohl obejmout. Vyzdvihl jsem ji do výšky a ona mi dala pusu. Nejspíš byla nevinná, ale ve mně se cosi zlomilo. Nemohl jsem to už vydržet. Začal jsem ji líbat. Prorval jsem si jazykem cestu přes její rty. Odtrhla se a ptala se, co to dělám.. Začala křičet. Aby neprobudila ostatní, zacpal jsem jí rukou ústa a utíkal jsem s ní ven pod přístřešek. Byla tam venku tak bezbranná. Bála se, nejen bouřky, ale i mně. Nevadilo mi to. Už jsem se neovládal. Choval jsem se jako její nevlastní otec, díky němuž se dostala na kliniku. Miloval jsem ji. Miloval, ale znásilňoval. Snažila se bránit, jenže marně. Ukájel jsem se a ona mne kousla. Přestal jsem a dal jí pěstí. Neměl jsem to dělat. Nic z toho jsem neměl dělat. Má rána byla tak silná.. Oproti jejímu rozložení. Narazila hlavou o roh desky žulového stolu.. Všude bylo najednou tolik krve. Vzal jsem ji, snažil se pomoct, ale ona nedýchala. Zabil jsem ji jednou ranou.. Z lásky.. Pro to, abych ukojil svou tělesnou potřebu..
.. BYL JSEM PRÁVEM ODSOUZEN .. Jenže.. Ani trest a ani umístění na psychiatrii.. Nic mne neočistilo.
Teď tu sedím u stolu s ostatními. S blázny. Dívám se kolem sebe a píši tento dopis. Píši svou zpověď. Jak rád bych tohle všechno vrátil. Vždyť já nejsem cvok. Nemám žádnou poruchu. Chci si jít sednout za mříže a čekat, až mne tam někdo utluče za to, že jsem zabil malou holčičku. Nevinnou. Že jsem jí způsobil bolest, jakou znala od svého otčíma. Nenechal jsem ji žít pro někoho jiného, než pro sebe.
Když jsem tam klečel a svíral její mrtvé tělíčko ve své náruči, začalo pršet i pod přístřešek. Nevím, zda ji promáčely víc kapky deště, nebo mé slzy. Nevím. Chybí mi. Je to jako bych si vlastní vinou vyrval srdce z hrudi. Ano, vyrval jsem je a uložil do toho těla, sevřeného v náruči, do toho krvácejícího těla.. A čekal jsem na spravedlnost.. ta přišla, jen se stále cítím, jako by nepřišla. Snad přijde s mou smrtí..
Odpusť mi, maličká.. Odpusť..