* Moment jarního rande *

Ranní déšť smýval a rozpouštěl stopy sněhu. Nela se rozespalýma očima rozhlížela
po pokoji. Její pronikavé čokolády se pátravě dívaly, až sklouzly k malému stolku. Rozezněl se budík, ten ničitel snů. Jak jen utéct před drnčivým zvukem! Schovala i své světlé vlasy pod polštářem. Rukou zašátrala po narušiteli rána a vtom si uvědomila, že už je čas.
Sotva se rozednělo, už klapající zvuk botek mizel po chodnících až zmizel úplně
v pracovním životu velkoměsta.

Konečně pátek. Dnes se sejdeme… Brzo Jindru uvidím, ještě padesát minut, počítala
v duchu Nela a nebyla už schopna vnímat zákazníkův hlas, který byl stále stejný… Slečno! Máte tohle v modrém.. Ano? A proč to nemáte také ve fialovém? … ta červená je opravdu hrozná, viďte slečno?! Nela rychlým krokem zamířila k oknu a otevřela. Ale slečno, co to děláte, vždyť je venku taková zima… Nele zima není a zimě jarní vzduch osvěžil prostor malého krámku u městského parku.

O dnešním setkání neřekla opět nikomu. Hned ráno by se kamarádky vyptávaly a dychtivě vyzvídaly – tak co, jaké to bylo? Je hezký?
Pokaždé je nejvíce zajímá, jak který kluk vypadá. Jindra vlastně ani není hezký,
holkám by se asi nelíbil. Ale co na tom zaleží! Pro Nelu hezký je …
Zatelefonovala mámě, že se zdrží v práci až do odpoledne. Chtěla se vyhnout vysvětlování. „Hlavně přijď včas,“ řekla máma.

Pár minut po čtvrté je Nela u hodin. Jindra už čeká.

„Ahojky čekáš tu fakticky dlouho, viď“
„Víš, Ahojko, že ani nevím?“

Vzal ji za ruku hezky a samozřejmě. Okolo plná ulice lidí a Nela se ani nestyděla a necítila se trapně. Vedle Jindry jí bylo tak příjemně, že najednou pocítila obavu, aby to krásné mezi nimi nezmizelo.

Pocit pochybnosti a strachu se dostavoval vždy, když prožívala něco, co se podobalo jejím snům. Jindra byl jiný než kluci, kteří umí mluvit jenom o fotbale, autech a o sobě. Mohla mu vyprávět o čemkoliv a vždycky jí pozorně naslouchal.
Šli úzkou kamennou ulicí a vzdalovali se od křižovatky, od hluku aut, v němž se i slova ztrácela. Po chvíli přišli na malé a jakoby zapomenuté náměstí. Jen hejno holubů zobalo na dlažbě drobečky, které jim pečlivě lámala starší drobná paní. Začalo drobně mžít.

„Nechceš se jít schovat, Nelo?“
„Ne, opravdu ne… fakticky!“

Proč se lidi úzkostlivě chrání před deštěm? Vždyť je tak příjemný…

„Už jsme tady,“ Jindra se zastavil před vchodem starého domu.
„Ale kde, Jindro? Kam to jdeme?“

Vešli do průjezdu, který pokračoval úzkým dvorkem. Všimla si jich černá kočka za oknem a mhouřila své velké zelené oči.

„Ta kočka se snad vůbec nepohybuje, pokaždé sedí na stejném místě.“
„Vypadá tak na sto kočičích let, viď netopýre“

Stanuli před velikými zrezlými vraty vydávajícími pronikavý skřípavý zvuk. Kočka za oknem zmizela.

„Pojď ty aprílová čarodějnice, něco ti ukážu,“ řekl Jindra a s napětím zkoumal její tvář. Měla tak trochu kočičí pohled.

Prošli brankou a před užaslou Nelou se rozprostřela zahrada, liduprázdná, tichá a přitom vyzařující příjemným klidem. Jen od kašny se ozývalo slabé probublávání vody třpytící se v paprscích slunce a teď i Nele v očích.

„Líbí se ti tady?“

„Strašně.. “ vydechla Nela, „…vůbec jsem o téhle krásné zahradě nevěděla.“

„Fakticky…,“ usmál se Jindra a Nela opětovala jeho úsměv.. „Jasan, že fakticky a nezlob mě, je to fantastický!“ Líbila se jí Jindrova schopnost překvapit vždy něčím zvláštním, neotřelým.
„Víš, sem chodím psát básně a taky povídky a nebo jen tak tu jsem a mám pocit jako bych byl v jiném světě.“

„A není ti tady někdy smutno?“

„Někdy si tady povídám se zahradníkem, sází a zalévá květiny možná už několik století. Pojď, sedneme si na chvíli.“

Byla to chvíle plná štěstí, taková chvíle mimo čas, kdy život neutíká a neprchá kamsi, ale zůstává v blízkosti volných a nespoutaných okamžiků.

Nela pohladila žluté květy. „Jsem tak ráda, že už je jaro. Brzo vytáhnu kolo a budu každý den jezdit. Když jsem byla menší, chtěla jsem jezdit závodně.“
„A já zase toužil dorozumět se s někým z vesmíru, protože tam někde je určitě život a odpověď, kdo jsme a proč jsme tady.. Na jaře jsem chtěl být pošťákem a nosit lidem radostné pozdravy od přátel až z dalekých galaxií“

„Ty bys byl, Jindro, hezký pošťáček a ještě hezčí mimozemšťan! Tebe potkat, měla bych určitě štěstí.“

„A ty bys měla být květinářka. S tebou by květinám bylo dobře…“
A tu bylo opravdové jaro, které se přestalo bát chladu a tmy…
Nela se usmála a sklopila oči. Chtěla říct něco hezkého, snad jsem šťastná, napadlo ji, ale to přece nemohu říkat nahlas a vůbec – štěstí je příliš otřepané slovo. A současně se znovu vnucovaly pochybnosti.

„Na co myslíš?“

„Tak jsem si říkala, jak je divné, že lidi často mluví o tom, že všechno skončí, víš, všechno hezké, a že tomu nechce věřit jenom mladý člověk…“

„A ty takovým řečem věříš?“

„Ne, ale někdy mne napadne, že to tak možná je. Máma mi často říká, že jsem hloupá, když někomu věřím a … ani se mi o tom nechce mluvit.“ Začala mít na sebe zlost, že se pouští do tak nepříjemných úvah.
„Tak o tom tedy nemluvme..“
Někoho jí připomíná, vzpomněla si.
Tenkrát byla překvapená a pokus přiblížení duší ztroskotal jak loďka na rozbouřeném moři, které se ještě před chvílí dívalo důvěřivě za sluncem. Otázka, co se stalo, tvořila vlnu, roztříštila se o útesy kolem srdce. Tříšť tolik podobná dávné touze říci vše a zároveň mlčet. Kolik dnes najde odvahy?

Vzala Jindru pevně za ruku. Dlouho tiše seděli.
Nemysleli na slova – jsou někdy tak nedokonalá.
V zahradě se setmělo.

„Už budu muset jít“
„Uvidíme se zas brzo? Třeba zítra, ano?“ Zítra je 22.prosince. Díval se na ni tak zvláštně. Usmála se…
Na rtech byl okamžik jiskřivě tajemný, jehož tvář se dotkla snad jen světlých vlásků a vzdálila se ještě dřív, než si Nela mohla uvědomit moment jarního rande.