Braková romance

Podíval jsem se na hodiny na stěně, jako bych je chtěl uprosit, aby na chvíli zpomalily. Do začátku semináře zbývaly čtyři minuty, do konce kapitoly dvě a půl stránky. Z knihovny do třídy to trvalo průměrně minut asi šest, škola byla v budově hned naproti. Mohl bych to stáhnout na dvě a půl, kdybych běžel. Sklapnout knížku jsem teď ale ještě nemohl. Byl jsem na straně pět set třicet čtyři, skoro u konce. Pořád jsem ale ještě neměl ponětí, o čem to vlastně je. Patnáctiletý Kafka Tamura utekl z domu, aby našel sám sebe. A já doufal, že na konci kapitoly konečně naleznu alespoň malinkatý náznak smyslu té knihy.
Nic, ale touha číst dál nepolevila ani o kousek. V prezenční listině už však můj podpis dvakrát absentoval a to byla konečná. Nezbývalo mi, než sbalit knížku do brašny a dát se do běhu, dřív než paní docentka začne smýkat pohledem po třídě, ve snaze označit si každého nepřítomného velkým černým křížem.
Vyskočil jsem ze židle. Kluk, co seděl naproti, odlepil oči od tlusté knihy, která měla víc jak deset centimetrů stran.
„Čau,“ řekl jsem mu ve spěchu. Na rozdíl od většiny ostatních v knihovně jsem ho totiž znal, sedával tady na tom stejném místě pravidelně každý den už dobrý měsíc a mě to jednou nedalo a podlehl jsem nutkání zjistit, co že to vlastně čte.
„Dějiny filmu,“ řekl jen a opět zabodl pohled zpátky před sebe, přičemž se tvářil, že ho zbytečně vyrušuju. Pak ale dodal: „Za dvacet dva dní mám státnice.“
„Tak to máš celkem co dělat,“ pokýval jsem soucitně hlavou.
„A nejhorší na tom je, že mi až teď došlo, že mě ty filmy vlastně strašně bavěj. A jak o nich čtu, nejradši bych je viděl úplně všechny, jenže na to už není čas.“

Teď už mu těch dní zbývalo jenom pár. Vypadal bledší a hubenější. Tipnul bych si, že dole u vrat postával už pět minut před začátkem otvírací doby, aby mu knihu nikdo nevyfouknul a taky proto, že s klesajícím počtem minut se pro něj každá jedna další stávala vzácnou.
Napadlo mě, že si tu tlustou knihu taky jednou přečtu, alespoň kousek. Najdu si v rejstříku své oblíbené filmy a podívám se, co o nich říká filmová věda. Ale až jednou, až nebudu muset číst spoustu jiných knížek. Až potom, co ten kluk udělá státnice a vytratí se odsud.
Rychlým krokem, abych nebudil příliš pozornosti, jsem vyrazil k východu. Míjel jsem police s knihami a skrz mezery mezi nimi v té rychlosti problikávaly anonymní tváře studentů a studentek, jejichž odraz mi pak ještě chvíli dozníval na sítnici.
A pak se na tom dlouhém filmovém pásu na okamžik zasekla jedna dívčí tvář. Filmový teoretik by to nejspíš označil jako kýčovitý stop-záběr, který rozhodně nedosahuje kvalit toho Truffautova v Nikdo mě nemá rád. Obyčejný život má ale asi občas tendenci sklouzávat k brakovým romancím.
Zastavil jsem a zacouval pár kroků zpátky. Civěl jsem na ni, ale ona si mého pohledu nevšímala a neodlepila oči od stolu. Byla mi povědomá, ale v paměti jsem teď ve spěchu nemohl najít ani jednu scénu, ve které účinkovala. Otočil jsem se a pokračoval k východu.

Na hodinu jsem dorazil pozdě. Vyučující se na mě zamračila a její výraz jasně říkal, že jsem radši neměl chodit vůbec a nepřidělávat jí práci tím, že teď bude muset komplikovaně odstraňovat křížek v kolonce u mého jména. Přesně tohohle jsem se chtěl vyvarovat.
Mlčky jsem se posadil do lavice a vytáhl zápisník.
„Myslím, že můžete pokračovat pane Gregore,“ pokynula docentka mladíkovi, který mohl mít mezi pětadvaceti až třiceti lety.
„Tak já začnu ještě jednou,“ promluvil slabým nesmělým hláskem a poklepal speciální tužkou na svůj i-pad, nejspíš něco hledal. „Myslím, že kolega nám poskytl pro dnešní prezentaci skvělý úvod. Budeme se totiž věnovat tomu, jak všechno stíhat, nechodit nikam pozdě a tak vlastně celkově žít tak nějak víc v poklidu. Už jste určitě někdy slyšeli o timemanagementu, že?“
Celá třída nesměle přikyvovala hlavou, ale nikdo neřekl ani slovo. Nezúčastněně jsem je pozoroval a v tom jsem si vzpomněl. Byla to Gabča. Ta holka v knihovně. Chodila s námi do prváku. To bylo před nějakými třemi a půl roky. Pak beze slova zmizela. Prostě jednoho dne nedorazila do školy a já si myslel, že onemocněla. Jenže pak už nepřišla nikdy a já nevěděl, co si myslet.
„Můžu se zeptat, co vás zdrželo, proč jste přišel pozdě?“ Slabý hlásek přednášejícího mě vytrhl z víru myšlenek zpátky do reality.
„Já? Četl jsem knížku.“
„Vidíte,“ zajásal podivín v domnění, že jsem mu právě nahrál přímo na smeč. „A já vás dneska chci naučit, aby se se vám tohleto už nestalo.“
„A co když je ta knížka napínavá,“ přerušil jsem ho. „A vy prostě musíte číst dál.“
Ve třídě se ozval smích. Někdo se ptal, co čtu.
„Všechno se přece nedá naplánovat,“ kroutil jsem nesouhlasně hlavou. „Nebo když někoho náhodou potkáte. Nemůžete mu přece říct, promiň, ale teď mam v diáři naplánovánou práci a ne povídání s kamarády.“
„Jistě, ale kolikrát se vám něco takového stane? Když lépe zorganizujete svůj čas, budete si naopak moci s takovým přítelem popovídat. Až třetinu dne průměrného člověka totiž tvoří časové ztráty a ty je důležité eliminovat.“
Otočil se k tabuli a nakreslil modrou fixou kruh, a pak další, červený, zelený, černý. Některé se protínaly, jiné míjely. A pak se daly do pohybu, jako bubliny ve flašce sodovky. Byly úplně jako lidé, kteří bezcílně bloumali světem. Na chvíli se jejich životy protnuly a pak zase spěchali dál. Vysoká škola byla přesně taková, člověk poznal spoustu fajn lidí a většina z nich se pak vypařila, aniž by to postřehl. Jenže odchod některých mrzel i po letech.
Japonci pro ten pocit měli speciální termín. Mono no aware – tesknota z pomíjivosti života. Jsou totiž chvíle, po nichž bychom chtěli, aby trvaly věčně. Jenže každý okamžik, když zestárne a dostane nostalgický nádech, zdá se asi o něco hezčí, než ve skutečnosti byl.
Život plyne neúprosně dál a dál. Minulost se v konzervách hromadí na dně našeho podvědomí. A ty konzervy někdy v noci náhodně otvíráme a vracíme se zpátky, aniž bychom si ráno cokoliv pamatovali. Pravděpodobně jsem se i já někdy potkával s Gábinou, jejím obrazem z té chvíle, kdy se naše životy potkaly.
Facebook, kterému bylo vyčítáno kdeco, měl přece jen jednu výhodu, dával vám alespoň falešný pocit, že jste se svými blízkými v kontaktu. Ale co když tam někdo nebyl, nebo jste ho v tom virtuálním moři nemohli najít, a neměli jste na něj ani telefon nebo meilovou adresu, dokonce ani tu normální, že byste mu napsali dopis? To pak asi znamenalo, že se ten člověk ztratil, zmizel a možná jste ho už neměli nikdy potkat, dočista jako kdyby umřel.
Možná ta holka v knihovně nebyla Gabča, možná jí byla jenom podobná. Dost často se mi i na ulici stávalo, že jsem potkal známé, kteří se ale po pár krocích proměnili v někoho docela jiného…

Čas se táhnul, jako kdyby někdo nechtěl, aby přednáška skončila, a tak zadržoval ručičky násilím. Uklidňoval jsem se tím, že pětačtyřicet minut není zas tak dlouhá doba a ona bude ještě sedět v knihovně, abych si mohl ověřit, jestli je to skutečně Ona. Musel bych ji přece poznat, tenkrát jsem do ní byl zamilovaný, což jsem si ale uvědomil až poté, co odešla, a pak si to mockrát vyčítal.
Ze třídy jsem vyrazil první. Na cestě do knihovny padl můj starý rekord – osmdesát dva vteřin až do sálu číslo tři. Všichni se za mnou podiveně otáčeli.
Nebyla tam. Místo bylo prázdné, jako by tam nikdo nikdy ani neseděl. Chtěl jsem za ní vyběhnout a zakřičet: „Počkej chvíli!“ Jenže kterým směrem? Ten náš malý svět, který šel přesně změřit od shora dolů i podél libovolné rovnoběžky, mi teď připadal nekonečný. A stejně tak i Olomouc, o které jsem až do dneška hrdě prohlašoval, že je to taková rodinná verze Prahy…Najít tady někoho konkrétního bylo ale zatraceně těžký.
Chvíli jsem tam nehnutě stál a představoval si, jak vypadá nekonečnost. Možná jako obrovský obchoďák, kde do sebe vráží davy lidí jako mravenci, když jim rozbijete mraveniště. Můj košík narazil do jejího. Usmála se, ale než jsem stačil cokoliv říct, rozpustila se mezi ostatními.
Sednul jsem si na její místo a otevřel knížku. Druhý den, krátce po deváté zaslechnu motor přijíždějícího auta…