Nic nekončí

Usmála jsem se pro sebe a usrkla zázvorové limonády. Nikdy jsem party moc neprožívala a jedinou mojí zábavou toho večera se zdálo být povídání s kamarádkami a pozorování jeho. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je to poslední večer, kdy ho můžu vidět. Poslední v mém životě. A on taky nepil alkohol, takže se nenaskytovala možnost nějak nepozorovaně ho sbalit…
Vlastně jsem trochu doufala, že ta party nevyjde. Jinak bychom šli asi do čajovny a já bych měla větší možnost nerušeně si ho prohlížet a poslouchat jeho hlas. Ale co, byli jsme tam a ani to nebylo tak hrozné.
Byla jsem z něj mírně překvapená. Ano, nepil nic, jak jsem čekala. Ale živě se bavil s kamarády a tancoval jako o život. Vypadal u toho dokonale, jako ostatně snad pořád. Proto mi moc radost neudělalo, když pro mě holky přišly tancovat. Jak se na něj můžu u toho dívat? Jenže to za mě vyřešily ony. Možná aniž by chtěly… Odtáhly mě k hloučku, kde byl i on. Ano, byla to legrace…
Postupně všichni mizeli. Vytráceli se do jiných hloučků, něco vypít, sednout si… Až nás zbylo jen pár. ‚Teď, nebo nikdy!‘ řekla jsem si a přistoupila k němu. „Naučíš mě něco holandsky?“ zeptala jsem se s úsměvem od ucha k uchu.
Taky se usmál: „Zuig mijn lul,“ řekl, aniž by se zamyslel.
„Zak majn lul,“ opakovala jsem.
Rozesmál se: „Zauch majn ll,“ opravoval mou výslovnost.
Když se mi konečně podařilo jakž takž vykoktat jeho větu, otázala jsem se: „A co to vůbec znamená?“
„Suck my dick,“ překvapil mě. Tohle mi absolutně vyrazilo dech.
Smáli jsme se spolu, tancovali, učili se vzájemně holandsky a česky… Vypadalo to na zajímavý večer. A to taky byl…

Setřela jsem si slzy z tváře. Vždyť se uvidíme. Slíbili jsme si to. Jen zařídí všechno pro můj příjezd. A já si pomalu odvyknu na maso. Ano, plánovali jsme společnou budoucnost. Možná to všichni odsuzovali, možná tomu nikdo nevěřil. Ale teď už jsou to tři roky, co odjeli z Kolína. Mysleli jsme si, že je to definitivní. Ale nebylo. Ne pro nás. S holkami jsem si psala, ale ne tolik a ne tak jako s ním. S holkami jsem se za tu dobu viděla, ale ne tak často jako s ním. Buď jsem za ním jela já, nebo on za mnou. A pak se to dostalo do tohohle bodu – konkrétně se blížilo moje stěhování a začátek mého nového života. Holandského, vegetariánského, po boku někoho tak úžasného jako byl on… Ale jak se to vlastně tehdy na té party zvrtlo? Popravdě ani nevím přesně.

Po dalším tancování jsem se omluvila: „Promiň, jsem unavená. Jdu si na chvilku sednout.“
Myslela jsem si, že mi to prostě odkývne, ale vyrazil za mnou. „Já taky,“ oznámil mi prostě a došel si pro další lahev koly. Posadila jsem se ke kamarádkám a čekala jsem, že on si zase sedne ke skupince svých. Ale opět mě překvapil. Jako ten večer několikrát. Zakotvil vedle mě. Celé se to pak zvrtlo v hlasitou skupinovou konverzaci – řekla bych, že jsem nebyla jediná, komu se líbil. Ale těžko jsme se slyšeli, přece jen hudba dost řvala.
Ano, neměla jsem ráda party. A věděla jsem proč. Po několika hodinách mi začaly slzet oči. Vstala jsem a vykročila k východu. Někdo mě však chytil za ruku. On… „Kam jdeš?“ zeptal se.
„Jen na moment ven, slzí mi oči,“ odvětila jsem.
„Mám jít s tebou?“ zakřičel, protože hudba zesílila.
„Pokud chceš,“ pokrčila jsem rameny.
Ani mou ruku nepustil a společně jsme se propletli tančícím davem. „Víš, že se líbíš většině českých holek?“ šokovala jsem ho. Musela jsem se skoro smát jeho výrazu.
„Oh, vážně? Díky moc,“ zašeptal. „Tobě taky?“ dodal ještě.
Sklopila jsem oči, aby neviděl, jak se červenám. „Co bys řekl?“ nechala jsem to viset ve vzduchu.
Položil mi lehounce ukazováček pod bradu a donutil mě zvednout hlavu. Netuším, co přesně vyčetl z mého obličeje, ale podle všeho mu to udělalo radost. Roztáhl ústa do svého typického úsměvu a mně bylo víc než jasné, že pokud jsem se do té doby neprozradila, tak teď už určitě. Chvíli mi velmi zblízka pohlížel do očí a pak se začal pomalu přibližovat. Zhluboka jsem zalapala po dechu, než se jeho rty přitiskly k mým. Objal mě okolo pasu a jeho dlaně mi v místě dotyku vpalovaly díry do kůže.
Když se odtáhl, malinko se zděsil při pohledu na slzy, které se mi kutálely po tvářích. „Co se děje?“ zeptal se starostlivě, aniž by mě pustil.
„Oh, to nic,“ špitla jsem a hřbetem ruky si otřela jednu tvář.
Bříškem palce mi otřel i tu druhou. „Něco se děje, když brečíš,“ poznamenal jednoduše.
„Ano, máš pravdu… Ty zítra odjedeš a tohle pro tebe nikdy nebude znamenat to, co pro mě. Ale to nevadí. Splnil jsi mi můj sen a já nebudu brečet, že to končí, jsem ráda, že se to stalo,“ vysvětlila jsem.
„Tak, teď lžeš. Pro mě to znamená všechno. Ty pro mě znamenáš všechno. A neboj se, nějak to dáme do kupy. Nějak to fungovat bude,“ usmál se povzbudivě, ale já mu nevěřila. Raději jsem se ponořila do další záplavy horkých polibků, než se to celé kouzlo rozplyne a nechá za sebou vystřízlivění.

A prosím, nevěřila jsem mu a teď jsem si balila věci. Ještě ne úplně definitivně, ale oba jsme věděli, že zbytek už bude jen formalita. Že tentokrát se už nebudu vracet domů do České republiky jako z prázdnin, ale spíš jako na prázdniny.