Ticho

Zvláštní ticho, které být nemělo, prostupovalo tmou vyzařující spod stínu lesa. Byl den a ona byla tak vzdálená lidským hlasům, že už ani netušila, zda je někdy znovu uslyší. Tak sama. Ale sama se necítila, to ani náhodou. Znovu se otočila a poté, co si setřela krev tekoucí z rány na hlavě a zakrývající jí výhled, si znovu prohlédla to místo. Byl to již druhý den. A nikdo se neprobral.
Měl to být jen nevinný výlet, ale zvrtlo se to. Poté, co sjeli ze silnice, jeli v podnapilém stavu ještě podezřele daleko. Nikdo by je tam nehledal. Ten zpropadený večírek! Stejně tam nechtěla, šla jen kvůli Danovi. Ach, ano… Dan. Pohled jí neplánovaně zaletěl k jeho sevřeným víčkům. Smutně shlédla i k jeho ráně na čele a říkala si, že nemůže být konec. Ale takto ležel už druhý den.
Prohlédla si zbylé postavy. Radka, neměla ji moc ráda, i když se zdála docela normální, ale teď… S pocitem nechuti prohlédla nechtěně amputovanou spodní končetinu, v místě odřezu svázanou červeným šátkem. Před smrtí ještě stihla říct cosi, co znělo jako ,Já ne…‘ Ale i přes primitivní obvaz ztratila příliš mnoho krve. Poté Pavel. To byl jen namachrovaný pitomec, ale… Bude jim chybět na příštím utkání. Štafeta, běh, hod míčkem… Nemohla myslet na nic jiného, než na něj, jako na ztrátu pro společnost. A co Petra? Tu měla moc ráda, byly, dá-li se říct, kamarádky. Ta už to měla za sebou… Viděla některé kosti z venku. Až moc zřetelně, na její vkus. Co nejrychleji se odvrátila a pohledem zaletěla k Nikolasovi.
On byl pravý důvod jejího rozhodnutí. Tajně si přála aby jí vyzval k tanci. Vždy byl dost nesmělý, ale jeho tmavě zelené oči, v kontrastu se světle hnědými vlasy, ji vábily jako plamen můru. Když zjistila, že se to, co nyní viděla, neshodovala s tím, co čekala, že uvidí, zpozorněla.
No ano, na místě, kde čekala tělo Nikolasovo, nebylo nic než hromádka zkrvavených střepů. Rozhlédla se a, když se otočila, koukala rovnou do očí svého… Jak by mu měla říkat? Objekt svého zájmu? Nejspíš… Hleděla přímo do jeho očí, vykukujících spod krví slepených vlasů. Byla unavená, celou noc se snažila neusnout a hledat signál, ale ta naděje, jež ji pohltila, ji probrala.
,,Ty žiješ…“ Dokázala sotva vypravit přes popraskané rty.
,,Já… Asi… Já… Myslel jsem… Že jsem mrtvý… A když jsem tě uviděl…“ Rozechvělým hlasem se pokoušel vtělit myšlenky do slov.
Prohlédla si ranky a několik modřin, které na něm viděla, ale nevypadaly tak hrozně. Největší starost jí dělala rána na hlavě. Ona i on seděli vzadu za sedačkami, když přišel osudný náraz a byli připoutaní. Ale oba byli také bledší než obvykle.
,,Pojď, když jsem hledala pomoc, našla jsem řeku. Byla někde…“ Marně zapátrala v nijak působivé paměti. ,,Támhle“ Ukázala přibližný směr a spolu s Nikolajem se ruku v ruce dopotáceli k šumějící řece. Vodou mu omyla krev z vlasů.
Chytil její ruce a nesměle, i když vzhledem k jeho stavu i trochu děsivě, se vyzpovídal. ,,Já, vím že mě asi moc dobře neznáš a tak, ale já… No… Víš… Vím, že mám nejspíš otřes mozku a možná i naraženou lebku… No, ty jsi taky příšerně bílá…“ Měl pravdu, vypadala, jako by se obalila vápnem. ,,Musím ti něco říct… Měla bys to vědět… Já…“ Zaváhal, rozmýšlel se, ale pak pokračoval ,,Myslím… Že, no víš… Nepředpokládal jsem to… Ale… Asi tě miluji Sáro.“
Nesměle, ale také asi jako malý klučina přistižený při činu, ji pustil a čekal na její reakci. Nemohla jinak. Objala ho a do ucha mu zašeptala, vypověděla a povyprávěla své city. Milovat… To bylo vážné, ale asi pravděpodobné pojmenování toho citu. Líbil se jí Dominik, Ondřej nebo Dan, ale Nikolas… To bylo něco jiného.
Pomalounku se k ní přiblížil a dotkl se jejích rtů. Oba se poddali tomu okamžiku. Ovšem, že stále řešili jakýsi problém s přežitím, ale to teď bylo vedlejší.
Třetího dne od tragédie slunce při ranní rose odhalilo dva milence v objetí. Spali. Otřes mozku a roztříštění lebky způsobily jediné.
Ticho…