"Pohádka" pro ni

Vím, že nemáš ráda pohádky a prince a podobné fantasmagorické výplody mých myšlenek a mé hlavy. Ale jednu jsem pro tebe přece jen chtěl už dlouhou dobu napsat.
Bylo léto, takové horké asi si to dovedeš představit. Lístky stromů volaly po dešti, ale on stále nepřicházel, všechno krásně hřálo a večery, večery byly dlouhé a slunné jako v dalekých krajích někde za velkou louží. Cestoval jsem tehdy hodně daleko, těch kilometrů co jsem se nachodil tam a zpět, nakonec jsem tu cestu znal z paměti a každý večer před spaním si ji přehrával před očima jako ten nejkrásnější snímek od nejlepšího režiséra krátkých filmů na světě. A herci? Jedna slavná tanečnice, co objíždí pódia celého světe, a svým úsměvem rozdává radost každému kdo má zájem ji přijmout, není příliš vysoká, ale co nemá ve výšce dokáže hravě dohnat srdcem a nádherným zářivým pohledem po kterém by snad každý uznal, že něco takového se vidí jen jednou za život.
A pak to neslavné mužské obsazení, ztroskotalec poeta na volné noze, labilních citů i mysli a možná také vypravěč tohoto příběhu.
Ale rád bych se od obsazení vrátil k pointě, tak tedy.
Bylo to to léto, které mnohé změnilo ať už k dobrému nebo k horšímu. Bylo to to léto, jehož začátek provázel rozchod problémy a zklamání, a konec? Konec vlastně taky… Bylo to to horké léto, kdy hrdinové (pokud se je tak dá nazvat) tohoto příběhu sedávali dlouhé hodiny na cestě, nebo na betonových panelech a povídali si, smáli se a hledali společnou cestu ze světa, který tak úplně nepřál jejich dosavadnímu životu. Bylo to to léto, kdy jsem se zahleděl do té zelené v tvých očích a navykl si na tento pohled. Stalo se, že možná i ty jsi našla něco v těch mých, temně šedých a nevýrazných často ukrytých za tmavými brýlemi, nebo za víčky a doplněné o stydlivý výraz, který jsem se snažil vždy skrývat pohledem do země. Lehávala jsi mi na nohou a já si hrál s tvými kaštanově hnědými vlasy a vyprávěl ti úplné hlouposti, a všechno co jsem chtěl jsem od tebe získal, smích, potěšení, podporu, možná i trochu lásky kterou jsi mi třeba nevědomky věnovala. Kdy? Hezká otázka, ten den co už jsi ho možná zapomněla. Je to pohádka tak se ho odvážím povyprávět tak, jak si ho přehrávám mnohdy když je mi zle a nemůžu spát.
Pršelo! Konečně. Stromy se dočkaly a vzduch byl provoněn čerstvě zmoklým asfaltem, párou a vůní květů a obilí. Nesl jsem ti nad hlavou deštník, v botách jsem měl tři čísla vody a v srdci oceán štěstí. Šel jsem s tebou. Domů. Další den jsem měl odjet na tábor a říkal jsem si, že než odjedu a zmizím a ty na mě možná zapomeneš, chci se rozloučit tak abych nezapomněl Já. A tak se stalo. Hřmělo se, ale Já sebral ty poslední zbytky odvahy a poprosil tě o polibek na dobrou noc. Stačil by mi malý jen letmý polibek, beztak už jsem byl šťastný dost, ale věnovala jsi mi mnohem víc. Miluji ten moment, když si ho již jen přehrávám a vím, že takové jako to bylo tehdy to už s žádnou nebude. Pamatuji si přesně jak moc ti to slušelo, ty tvé oči, mokré vlasy, a pohled ten pohled který mi říkal, že jsem pro tebe důležitý. Že si mohu být jistý, že ti bude smutno a že se mi ozveš sama od sebe.
Tak takové to tehdy bylo.
A proč je to pohádka?
Protože jeden z nás už to dávno zapomněl. Zkus uhádnout který.
Krásné sny