Nech mě uhořet

Je na čase si to přiznat. Chybíš mi.
Asi jsem čekala, že to bude snažší. Že to nebude tak bolet. Chtěla jsem být silná, být nadvěcí. Ale kdo to umí? Ty? Umíš být nad věcí?
Mě lhát nemusíš.
Na začátku našeho příběhu, na tý uplně první stránce, to všechno vypadalo tak slibně. Budouctnost byla jasná, zřetelná, zdála se být krásná. A pak se to zdálo být špatné. Zdálo se být špatné to, že je budoucnost tak dobrá, tak krásná a bezchybná. Proč mě to vůbec ještě překvapuje? To jsi celý ty...
Teď všechno okolo hoří. Střepy jsou všude a já mám prach ve vlasech, až se zdá, že moje vlasy jsou uplně bílé. Cítím kouř, oheň se rozprostírá všude okolo mě. Ty víš že mám pravdu, i já to vím. Ale ty i přesto vyhráváš. Jsi silnější než já, umíš to semnou, stačí jediný pohled. Žeru ti ty kecy, kterýma mě krmíš. Každý slovo co řekneš.
Miluju to násilí, který na mě používáš, ty rány - ta krev, ten pocit. Květiny, co přijdou po boji, slova kterýma se mi omlouváš a říkáš, že už to nikdy neuděláš. Tvoje polibky umí být tak něžné, když chceš. Je zlé, že mě to dělá šťastnou? Že mi to chybí? Ty výhružky a rány. Dělalo mě to šťastnou. Mohla jsem být s Tebou.
Chtěla jsem utéct, dokonce se mi to podařilo. Nehledal jsi mě. Vracela jsem se, znova a znova, protože jsi můj hrdina a já chci být s Tebou.
A ty teď jen stojíš a necháváš mě uhořet, v tom ohni, který jsme sami vytvořili. Neboj se, to je v pořádku, mám ráda tu bolest, líbí se mi. Jen stůj a poslouchej můj pláč. Miluju to, když mi lžeš a říkáš, že mě nemiluješ. Vím že mě miluješ. Křičel jsi moje jméno ze spaní. To nevadí, lži. Miluju tvoje lži. Miluju Tebe. Chci tě...

A ty jsi přesto odešel. Přes tu bolest, pláč, oheň. Nechal jsi mě uhořet. Nebolelo to tak jako to, že už tu nejsi.
Je na čase si to přiznat. Chybíš mi.