Hledám se, najdeš mě?

HLEDÁM SE, NAJDEŠ MĚ?

 

I.

 

 

            Ráno se vzbudila a slyšela jen tichý tón. Tón. Který se pomalu měnil v muziku a postupně se k němu přidával i hlas. Ten tón byl drzý, vlezlý, zrychlující se, a ač rytmus písně člověku měl přidávat energii a chuť vstát s úsměvem do dalšího dne, jí jednotlivé tóny zmrazily každou buňku v těle – byl tady další den. Další slunný den. U moře. Nadechla se a zhluboka vydechla, energicky vstala, bez úsměvu. V tom pohybu nebyla jediná známka po chuti žít. Oči měla opuchlé, jakoby celou noc nespala, atak namísto velkých plných černých očí, měla jen dvě malé škvírky. Bylo půl osmé a slunce pomalu vylézalo. Bez jakéhokoliv přemýšlení na sebe hodila plavky, kraťasy a tričko na běhání, vypnula budík. Do uší si zapnula španělskou muziku, vyšla ze čtyř hvězdičkového hotelu na pláž a rozběhla se.

 

Až TEĎ svým mozkovým buňkám dovolila přemýšlet, protože věděla, že kdyby jim to dovolila dříve, začala by se zmítat v tom, zda se jí chce nebo nechce jít běhat, a tak by zůstala na tom prokletém hotelovém pokoji celý den. V pokoji, kde by byla sama s velkou manželskou postelí. Běžela a myšlenky se jí začaly rozťukávat do všech světových stran. Měla pocit, že myšlenky ji každým krokem svazují, stejně jako moře svazuje vlny, které neustále přicházejí a odcházejí. Vypadalo to, že myšlenky už někam odpluly, že je navždy vzala síla moře, ale najednou je příliv přinesl zase zpátky Byly tady, motaly se jí pod nohama, překážely. Vynořovaly se stále znovu a znovu, neustále dokolečka dokola.

 

Běžela a snažila se nepřemýšlet, nad tím, kdo je a kam běží. Jak bude vypadat další den? Ptala se sama sebe, ač nechtěla. Chtěla prostě jen běžet a užívat si tu radost z pohybu jako dříve, ale nešlo to.

 

Dříve měla ve věcech úplně jasno: chtěla ho prožít s někým, koho milovala, užívat si ty chvilky radosti i stresu, hádek i štěstí. Zkrátka chtěla ty obyčejné věci, které k životu patří. Ne kariéru, velký dům nebo mercedes. Ale najednou byla sama a nechtěla už přemýšlet proč. Nechtěla si znovu vybavovat ten okamžik, kdy se to stalo, že zůstala sama, nechtěla znovu po milionté rozebírat příčinu a přemýšlet, jestli se ty věci nemohly stát jinak. Chtěla prostě jenom běžet a cítit jako dříve ty endorfiny radosti z pohybu každičkého svalu. Ty hormony štěstí, které se jí měly rozlévat po celém těle v okamžiku, kdy běžela podél pláže a její chodidla se občas dotkla studeného moře. Ale jakoby kanály endorfinů byly zcela zacpané bolestí, kterou pociťovala od smrti Šimona. ŠIMON…

 

Už pátý den „živořila“ v hotelovém pokoji. „ŽIVOŘILA“ proto, že si užívala přepychu, který si nemohl dovolit každý průměrný Evropan. Měla nějaké finanční rezervy, a proto se po pohřbu rozhodla to jakési přebolení prožít v luxusu, který nepotřebovala. Snad aby tím podtrhla absurditu celých hotelových komplexů i absurditu její snahy zapomenout a vyléčit se.

 

Po pohřbu nešla ani na smuteční hostinu. Poslala do práce e-mail, že si bere roční dovolenou a věděla, že ač se ví, co se jí v osobním životě stalo, toto rozhodnutí bude znamenat vyhazov. Bylo jí to jedno. Hned potom zabalila kufr, řekla otci „musím pryč“ a taxíkem se nechala odvést na letiště. „Někam, kde bude hodně veselo, spousta lidí a pohoda,“ odpověděla ženě na letišti, když se jí zeptala, kam chce letět.

 

Check-in 133. Destinace: Málaga.

 

Teď tady ve Španělsku, v jednom z nejdražšího hotelu doufala, že zapomene. Že zapomene na to, jaké bylo společně snídat a tím vymaže tu bolestivou překážku, kterou ji osud nachystal na její trase životem. Ale byl pátý den a jí se to pořád nějak nedařilo. Co sis taky jako myslela? Že se díky sklenici čerstvé šťávy z pomerančů budeš moct jen lehce ušklíbnout, kysele to přejít, a jít si na pláž dát zmrzku?  Naivko!

 

Chodila na snídaně, kde po pěti dnech stále nezkusila ani polovinu z nabízených kombinací. Jogurty, muesli, vajíčka na sto způsobů, ovoce, zelenina, fresh džusy. Dřív by asi při snídani nepřestávala přemýšlet, jak by to v hotelové restauraci vypadalo, kdyby se zde namísto hotelových hostů nahrnuly děti Konga. Dnes ji ta myšlenka vůbec nenapadla. Bylo jí to jedno. Zaplatila jsem si to, tak co!

 

Obědvala pokaždé v jiné restauraci – záměrně, protože měla strach, aby se její pravidelné návštěvy nestaly něčím osobním, aby se jí číšníci nezačali vyptávat, kdo je a odkud přichází. Chtěla jen umlčet tklivé symfonie jejího žaludku, obyčejně tím prvním na co ji padlo oko, když otevřela jídelníček. Špagety, hamburger, plody moře, steak, paella. Večeře v hotelu často vynechávala a raději se taxíkem nechala zavést do odlehlejší vesnice, kde si vyhlídla liduprázdný bar a objednala jarra de sangría a velkého panáka vodky, aby si osvěžující pití vylepšila.

 

Záměrně si vybrala oblast, kam jezdily rodiny s dětmi, staříci i lidé středního věku, namísto klidné odlehlé vesničky, kde by bylo vše komornější a více familiární. Nestála totiž o soucit ani politování. Chtěla se s tím vším vyrovnat, ale zatím netušila jak. Nevěděla, zda je její počínání správné, či spíš o tom pochybovala, neboť stále nepociťovala žádnou vnitřní úlevu. Ani náznak. Ale byla v příliš silné apatii, aby se nad svým počínáním dokázala racionálně zamyslet.

 

Nechtěla společnost a s ní spojené vtíravé dotazy typu proč. „Proč jste tady sama?“ „Kde máte přítele?“ Nechci na to myslet. Chci si vštípit představu, že je to naprosto normální, jet v mých 33 letech sama na dovolenou, že se přece nic neděje. Vždyť i spousta mužů a žen jezdí sama na dovolenou – utéct na chvíli před každodenností, která nám do žil vstřikuje spíše jed, než-li energii.

 

Neoblékala se příliš vyzývavě – jednak proto, aby zbytečně nebudila pozornost, jednak proto, že se za tu dobu, co byla s Šimonem, se naučila jednoduchosti a prostotě v celém životním stylu, včetně oblékání. Navíc nechtěla vzbuzovat mylné představy okolí, že cílem její dovolené je postelové mecheche s nějakým španělským podnikatelem, nebo že touží po povyražení v objetí mladého číšníka. Avšak její přirozená krása upoutávala pozornost i přesto, že ji nijak nezdůrazňovala. Stačilo, když si rozpustila své černé kudrnaté vlasy, které jí sahaly po lopatky. Mohla jít na večeři nenamalovaná, v obyčejných bílých splývavých šatech, ale stejně nikdy neodcházela z restaurace, aniž by unikla jedinému oku. V barech se k tomu přidávala pozvání na drink, které zarytým mlčením odmítala.  Kdyby mi bylo tak dvacet tři, tak by mi tvoje pozvání možná lichotilo. Kdybychom to přehnali s pitím, tak bychom se spolu možná i vyspali. Teď už jsem někde jinde – bohužel, bohudík. Sama nevím.

Asi upoutávala i svou bledostí v tváři, která byla výrazná i přes jemné opálení, kterého se jí od laskavých španělských paprsků dostalo. Jizvy na duši to však nezacelilo.  Co tady vlastně chci? Myslím si, že vylovím nějakou mušli, která mi řekne kam dál? Jak dlouho se ještě budu po večerech opíjet sangrií? Budu teď žít jako kavárenský povaleč? A nepřipadáš si na to, Alexandro, už trochu stará, sakra??

 

Jak jako stará?

 

Vždyť ještě máš pro co žít!!! Neumřela ti rodina!!! Tu stále máš. Odešel ti „jenom“ člověk, se kterým jsi chtěla žít.

 

JENOM!

 

Poslední dobou se takhle hádala sama se sebou, jako by uvnitř sama sebe měla zrcadlo, které ji její myšlenku vracelo jako odraz squashového míčku při hře.

 

Dřív by sis za myšlenku „zabít se kvůli chlapovi“ zaklepala na čelo a nebrala ji vážně. Sebevražda z lásky? Ta holka musela být magor, myslívala sis.

 

Ta silná prázdnota, které vzniká v šálku po silné kávě – takovou prázdnotu cítila uvnitř sebe.  Často teď když ráno popíjela kávu, představovala si, že ji tam někdo nasypal jed a že každým douškem jí něco stahuje hrdlo a že až ten šálek dopije, trápení zmizí, stejně jako její tep. Prostě si jen tak umřít. Nic neřešit. Každý se občas zamyslí tím, že už to skončí – všichni jsou to zbabělci!  
 

Tak často bez rozmyslu používáme věty typu to mě snad zabije, já z toho umřu, já tě zastřelím, já z tebe jednou pojdu. O tom, co se nám děje v hlavě už se samozřejmě nebavíme, to je příliš důvěrné. Říkáme, že máme blbou náladu, depky. Co když já nebudu takový zbabělec jako vy a fakt to udělám?

 

Strach. Strach je to, co ji ničí: strach z nemožnosti začlenění se zpět do normálního života, z návratu do práce, do rodiny. Proto musela pryč!

 

Doběhla nakonec útesu. Protáhla si nohy, ruce a krk. Udělala pár kliků a rozběhla se zpět. Mohla by skočit, ale taky třeba zkusit žít úplně jinak. Změnit celý životní styl. Co mě vlastně dřív bavilo? Co třeba nějako dobu jen cestovat nebo...a nebude to všechno vlastně jen snaha vytěsnit realitu, a postavit se problému čelem?  Tak jak se mám vyrovnat, změnit životní styl a zapomenout na to, co bylo. Nebo se vrátit zpět a předstírat, že se nic nestalo? Vrátit se do toho bytu. Chodit stejnými ulicemi. NE, to prostě nejde. Teď ještě ne, nejsem na to dost silná. Stejně jako jsem se necítila být připravena na to, mít rodinu. Já hlupačka, teď bych měla něco, co by mi Šimona připomínalo a rozhodně i něco, pro co by mělo smysl být silná a žít dál. Místo toho mám fotky, které vyblednout, vzpomínky, které vyhasnou. Život není fér. Člověk si pořád říká až jednou až jednou. Až budu připravená, až budu vyrovnanější, až budu mít víc peněz, až bude auto, až se přestěhujeme do většího bytu – a pak najednou toho druhého ztratíte rozchodem, rozvodem, smrtí. A až pak zjistíte, že ten nejlepší okamžik TO udělat už jste nenávratně propásli.

 

Shodila ze sebe plavky, kraťasy a tričko. Doběhla svou obvyklou trasu. Na pláži nikdo nebyl, atak se nahá nechala pohltit slanými delfíny vln. Moře bylo příšerně ledové. Devatenáct stupňů, více nemělo. Najednou cítila, jak jí tělem projíždí tisíce jehel. Ať mi na chvíli zmrzne úplně všechno i ty myšlenky! Ať ty jehly propíchnou mozek a vyteče ten černý sliz pochybností a strachu. A ta mozková houba by zůstala čistá a prázdná. Chci najít klid, jen nepřemýšlet!

 

Zkusila už všechno. Byly noci, kdy nešla spát, popíjela kafe a snažila se ze svých pocitů vypsat. Papír však její vyčerpané mysli nepomáhal. Byl jenom dalším předmětem, který smáčela svými slzami. Zkoušela se alkoholem opít do bezvědomí a vykouřit k tomu balíček cigaret. Zkoušela maximum svého času věnovat sportu, ale stejně se vždy dostala do fáze, kdy na povrch vyplavala láhev se vzkazem ŠIMON.

 

Neplavala daleko, najednou cítila křeče v rukách i nohách. Nejprve ji projelo teplo. Teď umřu, neuplavu to! Odlivem však voda sahala sotva po ramena. Káčo pitomá! Tomu říkáš důstojná smrt?

 

Začni od malých rozhodnutí. Dělej malinké krůčky! Našeptával ji vnitřní hlas.

 

Vracela se zahalená v ručníku do hotelu a v tom ji to napadlo: míchaná vajíčka! To bude ten správný start do dnešního dne.  Skoro neznatelně se usmála.

 

 

II.          

Den plynul jako ty předešlé, po snídani, kterou by stěží dokázala chuťově popsat, jí na stůl opálený číšník nalil do bílého šálku kávu. Poté se odebrala na pláž, kde se snažila číst oddechovou literaturu. Nebyla se však schopna soustředit. Konečně přišel čas oběda a s ním i vysvobození ze spárů slov a řádků textu. Po obědě si dala drink v baru a zase se vrátila na pláž. Unavená svým počínáním čekala, až se slunce začne klonit k západu.

 

Šla na večeři. Číšník jí romanticky zapálil svíčku, která je spíše připomínala, jak byla sama, popíjela červené víno. Na talíř si nandala pár krevet a salát. Nechtěla jíst moc, protože pak mívala těžké spaní spojené se špatnými sny. A to nepotřebovala, už teď jí její realita připadala jako noční můra. Pozorovala lidi kolem sebe. Pozorovala je a tiše třídila do skupin.

 

Napravo od ní jí jako první upoutal stůl se třemi muži. To je zvláštní. Kdyby jeli na dovolenou dvě, tři i pět žen, nikomu by to nepřišlo divné. „To je banda kamarádek,“ říkalo by se. Ale dva muži by budili – i v dnešní liberální společnosti – zvýšenou pozornost. Skupinka složená ze tří chlapisek popíjející pivo a ukusující flákotu masa s bramborem, vašemu ostrozraku také neunikne. To je zajímavé, vždyť chlapi by měli spíš jezdit někam na hory. Někam, kde zažijí dobrodružství. Tady, ve snobském hotelu s rodinkami a seniory, bude největší akcí změna jídelníčku z lososa na tresku. Anebo takový typ dovolené měl rád jenom on…

 

Alexandra přešla pohledem k jinému stolu. Tam seděli dva starouškové.  Ač nemluvili, z jejich stolu vyzařovala jakási harmonická energie. Někdo by to nazval rutinou po čtyřicetiletém soužití. Alexandra však měla pocit, jakoby ti dva byli v jakési symbiotické bublině. Oba se věnovali svému talíři,  ale když se jejich pohledy potkali, jejich oči k sobě vzájemně mluvili. O tom, kolik jídla spolu už snědli a kolik dobrého vína spolu ještě vypijí. Beze slov. Bylo jim spolu dobře.

Tak jsem si to vždycky přála. Najít partnera, se kterým si budu povídat, zatímco si budeme oba v tichosti dopřávat přítomnost toho druhého. Povídat si tiše, mlčky, beze slov, komunikovat očima. Ale zároveň, si mít i kdykoliv co říct. Vyslovit na hlas jakoukoliv obavu, domněnku nebo pochybnost.

 

Další skupina by mohla dostat nálepku „ti mladí“. Jedním z toho páru byl chlapec s dívkou, mohli mít tak kolem pěti dvaceti let. Proč ti lidé nejedou někam poznávat svět? S batohem na zádech, stopem, kam je nohy ponesou. Zase Šimon?! Proč dali přednost kaviáru s vajíčkem? Luxus a pohoda se většinou spojují se stářím. Dost, zase si začínám vytvářet předsudky a stereotypy o lidech, aniž bych je poznala! Soudím, aniž bych o nich cokoliv věděla. Jak typické pro celou naši společnost.

 

Alex si představovala, jak se na těch dvou podepíše tato intenzivní dovolená, kdy spolu mladí budou stále. Celý den po dobu čtrnácti dní. Na jejím vztahu s Šimonem se to vždy promítlo  - mlčením. Najednou si neměli co říct. Proto vždy trvala na tom, že si udrží všechny své kamarády a přátele obou pohlaví. Zajít si s kamarádkou na pivo nebo se známým na sklenku vína, do divadla. Tady nešlo o nevěru nebo rozmar. Šlo o jakési zdravé osvěžení vztahu.  Častokrát ji z toho bylo smutno, že už si s Šimonem nemá co vykládat.  V určité fázi vztahu dostali pocit, že jeden druhého znají a tím pádem, že si spoustu věcí už nemusí říkat. Že přece ten druhý ví, co mám rád, co chce a jak to chce. Proč bych mu to měla říkat?

 

Přesně takový pocit měla z tady té dvojice s talířem špaget. Fyzicky od sebe byli vzdáleni dva talíře plus láhev vína, psychicky však jejich mysl každá bloumala úplně někde jinde. Možná měli pochybnosti, možná jim to tak vyhovovalo. Chtěli tu dovolenou opravdu oba? Nebo to jen jeden říkal tomu druhému, aby mu udělal radost. Je láska o obětování se pro druhého?  Nebo upřímné komunikaci? Jak to správně pojmenovat: oběť versus kompromis? To z jejich pohybů pravé a levé ruky, které obratně natáčeli špagety, rozpoznat nešlo.

 

Pane bože, ty domněnky. DOMNĚNKY! Člověk se ve vztahu domnívá, že ten druhý ví, z čeho má strach, co nechce – a pak vznikají hádky. Někdy jsem se s Šimonem hádala až moc často. Kvůli hloupostem! Jednou proto, že on si myslel, že jsme se domluvili, že mu vyžehlím košili. Jindy jsem se naštvala já, neboť jsem chtěla, aby pro jednou nachystal snídani, aby taky jednou nakoupil on. To byly hádky.. Víceméně jen z toho, že jsem měla strach říct, co a jak cítím. Nezeptala jsem se, jak to chce on, ale místo toho jsem si domyslela, jak by to asi tak mělo podle něj být – a určitě zahrnula více to, jak by to vyhovovalo mě. VŠECHNO ŠPATNĚ!

 

Lidské stvoření je někdy opravdu hloupé.

 

Další skupina by byla tvořena lidmi zhruba kolem čtyřiceti. Fyzicky seděli naproti sobě, myšlenkami však opět někde úplně jinde. Ďobali mořské plody a dívali se z okna na zapadající slunce, které kdyby někdo v té chvíli vyfotil, tak by vytvořil typický kýč. Moře, palmy, vítr, západ slunce. Tito lidé vypadali, že stále čekají. Zaplatili si drahou dovolenou, a teď mlčky seděli u večeře a čekali, kdy jim ta zábava a radost s pobytu spadne do klína. Kdy jako přijde ten okamžik, že si člověk začne tu dovolenou užívat. Po čtyřech dnech přišli na to, že nabitá kreditka a drahý zájezd není zárukou toho, aby si dovolenou užívali plnými doušky. Něco jim chybělo. Drahota večeře není zárukou zábavy. Nedošla jim základní věc!  Každou dovolenou dělají lidé, ne peníze! Jak často jsem se kvůli penězům s Šimonem hádala…

 

Pro boha, byli vůbec okamžiky, kdy jsme se nehádali? A proč se hádali kvůli takovým hloupostem? Vždyť si to stačilo vyříkat. Sednout si naproti sobě, podívat se do očí a zeptat se: „Nemohl bys to jednou zaplatit ty?“ „Proč se musíme pořád o všechno dělit? Vypadá to, jako bys měl strach, že odejdu. Jakoby jsi do mě nechtěl investovat příliš mnoho peněz! Ale já jsem žena, ne věc. Jsi si toho vědom? Teď spolu žijeme, měli bychom to sdílet, ne se dělit o haléře.“ Mluvila jsem s Šimonem někdy zcela upřímně? Upřímně! Říct si to opravdu od plic, tak jak to v člověku doutná tam někde v oblasti žaludku. Asi možná, ani ne. Co jsem to vlastně měla za vztah?

 

Alexandra dopila svou skleničku. Pomalu zvedla ruku a číšník jí dolil vino tinto.

 

Rodiny. To byla její poslední kategorie, která existovala v jejím imaginárním seznamu hotelových hostů.  Moc se jí nad touto skupinou nechtělo rozjímat. Rodiny by ještě šlo rozdělit na podskupiny rodičů a dětí. Byly tady děti všeho věku. Od batolat, kterým bylo nutné utírat pusu od brokolicové polévky, přes děti školek, které neposeděly až po mládežníky tančící po večerech na diskotéce, zatímco si rodiče mysleli, že spí na svých pokojích. NE, nad dětmi přemýšlet nebudu! Vždyť o nich nic nevím. To je další obrovská kupa domněnek, do které jsem nepronikla.

 

Dopila druhou skleničku. Znatelně rychleji.

 

Co teď?

 

Kolem ní prošel italský kučeravý klučina, který v obličeji celý zářil. Na talíři si nesl čokoládový dezert. Při pohledu na jeho radost v obličeji se nedokázala ubránit úsměvu. BROWNIES! Zvedla se a šla si taky pro jeden kousek. Dvojitě si ho polila tmavou čokoládou omáčkou určenou k tomuto účelu, a když si ho nesla zpět k tomu stolu, uvědomila si, že se směje stejně jako před chvilkou ten klučina. K dokonalosti okamžiku si objednala picollo.

 

Kolik je hodin? Půl desáté večer! A já se cpu čokoládovým dezertem. To bych dříve nikdy neudělala. Mám svá pravidla, přece. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře – konec. Najednou nevečeřím v pět, jak se zvykem, ale v devět a po deváté si užívám kalorickou bombu. A víte, co je na tom nejlepší? Je mi krásně!

 

K čertu se všemi pravidly, kterými svazujeme vlastní život!

 

Alex si dala první sousto do pusy. Uvědomila, že poprvé po pěti dnech cítí nějakou chuť. Sladké, výborné! Jakoby ji někdo v hlavě hrál na nervovou harfu. Šimrání přejíždělo po celých zádech.  Někde jednou četla, že k sladkému se uchylujeme proto, že nám připomíná dětství - období bezpečí. Každému maminka někdy uvařila bublaninu, rýžový nákyp, omeletu s nutellou nebo puding, lívance, kynuté knedlíky, buchtičky s krémem. Všechno to sladké jídlo v nás evokuje matku, dětství, bezpečí – to je důvod, proč po sladkém v dospělosti saháme při stresu, strachu, vyčerpání. Najednou však často neznáme míru a myslíme si, že celá tabulka čokolády vyvolá stejně bezpečný pocit, jako když jsme si v dětství po bublanině mohli jít zase stavět lego. A přitom je to všechno v naší hlavě!

 

Vidličkou uždibovala brownies, aby jí vydrželo co nejdéle a po očku pozorovala rodinu. NE, do té se prostě pouštět nebudu. To by bylo hloupé. Hloupé domněnky.

 

Uvědomila si, že ona sama tvoří poslední skupinu. Sama. U sklenky vína jí to ještě vadilo. Červené mělo nádech romantična, ale u dezertu se o to už nestarala. Dojedla poslední sousto.

 

Co teď? Je ještě brzy!

 

Noční koupel?

 

Po cestě na pláž si v místní vinotéce koupila láhev vychlazeného vína a nechala si ji otevřít. Seděla na pláži a popíjela víno přímo z láhve. Silný vítr si pohrával s jejími vlasy i šaty. Poslouchala šumění moře. Jedna vlnka a další a další. Příliv, odliv. Prázdno. V té hlavě najednou nebyly to zpropadené ranní myšlenky. Měla strach, že zase přijdou, ale vypadalo to, že se rozpustili v té čokoládové polevě.

 

Nebudu přece čekat. Jak dlouho tě ty vlny musí pobízet, Alex?

 

Shodila ze sebe šaty a plavala. Začaly ji mrznout ruce a nohy úplně stejně jako ráno. Ne! Tentokrát to uplavu! U červené bójky se otočila, neb nechtěla riskovat srážku s lodí. Ale vlastně bych to riskovat mohla. Něco by mě v té tmě mohlo přejet. Vlastně by to i chvíli trvalo, než by se zjistilo, kdo jsem a že někomu chybím. Chyběla bych někomu? Nemusela bych do práce a přemýšlet nad tím, co dál s načatým životem. To by sis to pěkně usnadnila, Alexandro!

 

Plavala směrem ke břehu.

 

Vlastně tam na mě čeká ta láhev vína!

 

Myslela si, že počká, až ji vítr osuší, ale byl příliš studený. Na vlhké tělo si proto oblékla šaty, které se k jejímu nahému tělu přilepily. Už ne s poloprázdnou, ale poloplnou láhví se vykročila zpět k hotelu.

 

Na pokoji si dala teplou sprchu. V ručníku přešla do obývací místnosti. Pravou rukou sáhla po láhvi vína, ale uviděla svůj odraz v zrcadle. Byla tam ona, černé vlasy a ta láhev. Jsem láhev nebo sklenička? Sklenička nebo láhev?

 

Proč piješ to víno z láhve? Zeptal se jí odraz v zrcadle?

 

A proč ne?

 

Vždyť jsi to nikdy nedělala! Vždycky jsi milovala, když sis mohla vychutnat víno ve skleničce jako znalec, kterým jsi nikdy nebyla.

 

„Ze skleničky!“ zopakovala Alex po zrcadlu jako papoušek. Stáhla ruku a levou se natáhla pro tu největší, co v baru našla.

S Šimonem. S ním, jsme často pili víno z lahve. Tak strašně mi to vadilo, ale nikdy jsem mu nic neřekla, protože jsem ho měla ráda. Je to opravdu důkaz lásky? Trošku pitomý, ne?

 

Čeho všeho jsem se pro něj ještě vzdala?

 

Sáhla po krému po opalování. Už od malička milovala ten rituál. Přijít z odpolední rozžhavené pláže, dát si osvěžující sprchu a pak se začít natírat krémem. Když byla malá, natírali jí rodiče. Vždycky si se sestrou vedle sebe lehly a oni jim kreslili na záda srdíčka a sluníčka a neštovice a roztírali voňavý kokosový krém po jejich dětských tělíčkách. Vzpomněla si na tu směsici vůní – mořská sůl, šampón na vlasy a kokosový krém. Měla ráda, když její pokožka byla díky krému jemná jako ta dětská.

 

S Šimonem jsem na to úplně kašlala. A přitom než jsme se potkali, byla jsem „typický konzument“. Měla jsem speciální krémy na každý centimetr mého těla. Krém na opuchlé oči, proti vráskám, striím. Farmaceutický průmysl ze mě v té době opravdu prosperoval tak, jako z většiny žen. Nelze říct, že s Šimonem mu ušly zisky, neboť stále většina žen věří, že díky krémům z reklam budou smyslnější a více sexy. Šimon mě z toho omylu vyvedl. Ukázal mi, že můžu být krásná i bez make-upu a řasenky a že není důvod se stydět jít nenalíčená do supermarketu. Vždyť to jsem já!! Naučila jsem se sama sebe vidět krásnou – i bez tužky na oči. S Šimonem jsem to brala jako prozření. Říkala jsem si, že ty věci nepotřebuji. Teď mám ale pocit, že prozírám znovu, že jsem si celou dobu něco odpírala. Vždyť mám ty věci ráda! Jsem krémová víla, která pochopila průmyslový tah kosmetiky pro ženy. Ale i tak, proč jsem se toho všeho vzdala? Skutečně jsem toho člověka tak milovala? Byl náš vztah i o něčem jiném než o oběti? A nemluvím o oběti typu vzdám se svojí práce proto, abychom se mohli přestěhovat kvůli tvému povýšení. Mám na mysli právě takové maličkosti jako je řasenka nebo sklenička od vína.

 

Lidé si často myslí, že se potkali se svou životní láskou, atak jsou ochotni vzdát se nejrůznějších věcí – třeba rodiny! A já jsem se vzdala opalovacího krému? Jak moc Šimon vlastně změnil?

 

Kokosový krém se vpíjel do jejích paží. Najednou ji na víno přešla chuť.

 

Položila nedopitou skleničku na skleněnou polici nad barem.

 

Tebe si tady nechám na později.

 

Otevřela minibar a usmála se. Vytáhla gin s tonikem, přihodila dvě kostky ledu.

 

Na prozření číslo dvě. Přiťukla si se zrcadlem.        
Na prozření číslo dvě.  Odpověděl odraz a usmál se na ni.

 

 Nahá se natáhla se na postel. Bylo něco málo před půlnocí, nikam se jí už nechtělo. Jen tak lehce usrkávala a přemýšlela.  Nahá. S ginem a tonikem. Gin s Tonikem místo chlapa, to jsem dopadla. Zasmála se a započala svůj squashový turnaj. Míčky myšlenek se odráželi od stropu pokoje, kam upírala své oči, ale vraceli se k ní bez odpovědi. Proboha Šimone, čeho jsem se pro tebe ještě vzdala? Začaly ji napadat nejrůznější věci a to ji šíleně vyděsilo. Jsem to vlastně já nebo ne? Ty jsi mě vážně tak změnil? Jak se to stalo? Proč jsem si to nechala líbit?

 

Chybí mi led…

 

III.

 

Rudá rtěnka se z kovového zrcadla usmívala rovnou na Alexandru. Odraz jejího obličeje k ní promlouval: Jsi to opravdu ty Alex? „To jsem opravdu já,“ odpovídala ta skutečná.

 

Na pokoji byl hrozný nepořádek. Všude byli rozházené krabice s novými věcmi, šaty, kalhoty a tričky. Na jiné kupě se hromadila bižuterie – náramky, prstýnky, náušnice. Alexandra seděla u líčícího stolku a kolem sebe měla tolik malovátek, že by ji to nejedna profesionální maskérka mohla závidět. Tmavě červená a meruňkově svůdná, to byly její dva oblíbené odstíny rtěnky.  Ta hromada nových věcí vypadala, jakoby se snažila dohnat to, co si nekoupila v průběhu „let šimonových“.

 

Ta myšlenka ji napadla dnes ráno, po plážovém běhání. Když vešla ráno do pokoje, zrovna z něj vycházela pokojská s prachovkou. Jak takový člověk asi vidí můj život? Ta žena si skládá puzzle o lidech podle toho, jaký mají na pokoji nepořádek, kolik toho vypili z baru, co mají ve skříni za oblečení. U Alexandry většinou nacházela vypitý bar, plus ještě nějaké flašky navíc. Jen malý kufřík s třemi šaty, které neustále měnila. Nikde nic jiného, žádné šminky, ozdoby, knížky nebo šátky. I přes útulné vybavení, musel hotelový pokoj na pokojskou působit velmi neosobně a studeně. Jakoby tady ta žena byla jen na jednu noc a ne na dobu neurčitou. Právě v tom okamžiku se v Alexandře něco zlomilo a řekla si, že už to takhle dál nechce. Že má po brownies chuť na další změnu. Malé krůčky, řekla si na začátku. Chtěla nějakou změnu zpět, které byly dřív součástí jejího života. Proto vyrazila na tržiště. Procházela nejrůznější obchůdky a krámky, trhy a stánky. Dala si dvě pravidla: koupit každou věc, která ji padne do oka a zároveň, aby se ta věc hodila k té předchozí. Malou přímořskou drogerii připravila téměř o všechny malovátka.

 

Teď seděla a dívala se na sebe do zrcadla. Usmívala se. Šimone, Šimone, ty jsi mě tak změnil. Tobě se nikdy nelíbilo, když jsem se malovala. Měl jsi pocit, že se skrývám za nějakou maskou, atak jsem postupně ubírala, až jsem se přestala malovat úplně. Jen kvůli tobě. A přitom TO jsem já! Občas si přetřít ty oči černou a olíznout pusu leskem je fajn relax. Chyběl mi. Nemusím být jako z časopisu, že máte strach jít po ulici jinak než zpříma, protože při lehkém předklonění by vám celá vaše make-upová maska spadla na chodník – ano i takové ženy existují, ale to je jejich věc. Sem tam se přikrášlit, je fajn. Otázkou je: dělá to žena obecně skutečně pro sebe, nebo zase jen pro toho chlapa, aby se mu líbila? Nevím. Jen mě to baví.

 

Rudou rtěnku teď vystřídal meruňkový odstín. Ta barva jí něco připomínala. Na chvíli se zamyslela a pak jí to došlo. Doma, na zahradě měli meruňku. Milovala léto, když meruňky dozrály a ona si mohla utrhnout jakýkoliv počet kdykoliv, když na ně dostala chuť. Vybavil se jí strom plný meruněk, jejich chuť i teplé sluneční paprsky – cítila bezpečí.

 

V čem jsem se pro tebe ještě změnila?

 

Najednou měla chuť něco podnikat. Nevěděla co. Nalíčená, upravená, v krátkých khaki kraťasech a bílé plátěné košili sešla na pláž, která byla přecpaná k prasknutí. Přes rameno si nesla foťák. Dneska budu pozorovatelka. Měla kvalitní objektiv, atak mohla nejrůznější lidi pozorovat z dálky. Fotila momentky dětí, jak si hrají se svými rodiči, zamilované dvojice, jak se k sobě tulí na pláži, fotila ty staré lidi, kteří pod slunečníkem obědvali pizzu a zapíjeli ji chladivým pivkem. Při každém stisku spouště si na zlomek sekundy zkusila představit, jaký je asi životní příběh toho člověka.

 

Večer, když se vrátila z pláže a dala si sprchu, si fotky spokojeně  prohlédla. Popíjela opět sklenku červeného, když jí hlavou problesknul nápad. Otevřela word a začala psát. Potřebovala relax. Úplně na chvíli vypnout a nepřemýšlet nad tím, co bylo nebo co bude. Začala vymýšlet  příběhy jednotlivých lidí, které to odpoledne  na pláži vyfotila.            

KLIK
            Postaršího pán s irským setrem. Sem tam ho vídala na večeři v hotelu. Určila mu osud Španěla, který se svou drahou chotí trávil smaragdovou svatbu právě zde.

 

KLIK

 

   Potom nalajnovala osud otci, který s dcerou v písku stavěl obrovský hrad. Dcerka pro něj po nevydařeném manželství znamenala jediný pevný bod v životě. Byl si toho vědom a bál se toho, neboť věděl, že i ona jednou dospěje a půjde si vlastní cestou, nyní však řešili jen jediné – jak z mušliček postavit dostatečně honosný vstup do pískového hradu.       

 

KLIK
            Poslední příběh se točil kolem ženy. Na fotce seděla sama. Mohlo ji být něco přes padesát. Na svůj věk vypadala velice dobře. Listovala si časopisem, který měl pouze zajistit, aby zapadla do „plážového rámce“. Ve skutečnosti toužila zase začít žít. Byla již tak dlouho sama a toužila zase okusit smích, dovádět ve vlnách a procházet se prázdnou kolonádou ve dvou. Zatím ale jen otáčela jednu stránku časopisu po druhé, a když došla na konec, začala zase od začátku.

 

Je tak neskutečně osvěžující nemyslet na chvíli jenom na sebe a oddat se vlastní fantazii.

 

Alex cítila, že jí psaní dobíjelo daleko více, než ranní běh. Kolem jedenácté dostala ukrutný hlad. Nechtěla si však žaludek plnit žádným vínem, chtěla skutečné jídlo. Ale ne zas tak skutečné. Ze salátu bych dostala tak akorát větší hlad. Ve večerních šatech vyšla na molo a zapadla do prvního fastfoodu, měla chuť na ten tučný nezdravý hamburger, ve světlé housce se slunečnicovými semínky, který bude obsahovat zelí a cibuli a rajče a ledový salát a mleté maso, kde semleli kde co – a samozřejmě  majónezu! Těšila se, až bude umaštěná od masa, až ji vnitřek bude propadat tenkým sáčkem a kápne ji na šaty, což bude znamenat, že si je bude muset nechat vyprat, než si je zase vezme na večeři. Toužila po pohoršlivých pohledech, které budou odsuzovat její oblečení v kombinaci s levným hamburgerem. Pohledy, které budou přemýšlet, jak může v tuhle hodinu jíst takové věci a přitom mít tak pěknou ženskou postavu. S těmito myšlenkami zaplatila za svou večeři a přesunula se na pláž. Pozorovala vlny a usrkávala kolu. Tentokrát však s úsměvem. Stále se však necítila ve stylu alá jaké štěstí, jsem zpět. Měla radost z těch malých krůčků. Jakási před-fáze jít dál. Při polknutí však stále myslela na Šimona. To je v pořádku. Nemůžeš se tak brzo radovat nad řasenkou a jídlem. On už tady s tebou není. Už je mrtvý. Ale začíná ti to pomalu docházet. Musíš jít dál, i s tou bolestí v srdci.

 

Když se nadlábla tím dobrým jídlem, pocítila únavu. Dnešní den pro ni byl – v porovnání s těmi přechozími apatiemi – jakýmsi emocionálním vypětím. Rozhodla se vrátit. Před vchodem do hotelu se zastavila, aby našla hotelovou kartu, která sloužila k otevření mřížových dveří. Do cesty ji vstoupila žena, cikánka. Byla silnější, menší postavy. Vlasy stažené do umaštěného culíku, černé oči. Oblečená byla do vyplandaného trička a domácích tepláků.

 

„Slečno,“ promluvila k ní španělsky. „Mám pro vás dárek“
Alex se zastavila, byl to první člověk, kterého se po dlouhé době rozhodla vzít na vědomí. Jaký dárek?

„Dám vám rozmarýn. Bylinka, která léčí srdce. Přinese vám štěstí, spokojenost, úspěch, kariéru.“          
Alexandra ženu začala podezírat z levného pouličního představení pro turistiy. Spousta chudých lidí, se tak snažila vytáhnout z boháčů nějakou tu minci na chleba. Alexandra stále mlčela. Jen se na ženu nehybně dívala.
„Vemte si to, nic za to nechci,“ žena jí do pravačky vtiskla snítku rozmarýnu.
Dobrá, když za to nic nechce. Pověsím si to nad postel. Rozmarýn krásně voní.
Alexandra stiskla rozmarýn, a v tom ji žena silou rozevřela dlaň a začala číst z ruky.
Aha, takže přece jen další pouliční žebračka.           
            Alexandra stále držela rozmarýn a cikánka držela její ruku. Bylo jí to nepříjemné, nemohla se pohnout. Musela jen poslouchat: „Máte velké trápení a to přechází té vaší bolesti zad, kterou každý večer pociťujete. Ještě to sice není za vámi, ale je toho podstatně více před vámi. Z celé duše si přejete přestat se trápit a smát se, ale máte strach, že byste tím byla pokrytecká. Myslíte si, že je příliš brzy, abyste se přestala rmoutit. Zapomeňte na výčitky. Vaše velká láska ještě neumřela. Jenom odešla a čeká na vás jinde. Brzy se s ním setkáte. Musíte ji jen najít. Jako mušli v moři. Čekají vás dvě krásné děti, které budete s láskou vychovávat a... “ 

Zmínka o dětech byla pro Alex poslední kapka.  Škubnutím se vytrhla, řekla gracias a odcházela. K jejímu překvapení žena nezačala škemrat o peníz. Alexandra se otočila, když se za ní zaklapla mřížová brána.  Cikánka zde stále se svěšenýma rukama a očima ji vyprovázela zpět. Její pohled byl tázavý až starostlivý. Jakoby se dívala skrze její postavu. Alex se otočila, a zrychleným krokem spěchala do svého pokoje. Pohled té divné ženské se jí vryl pod kůži. Posadila se na postel a začala si vybavovat každé slovo, které jí ta stařena řekla. Nevěděla, jestli všem říkala to stejné. Moc na tady ty věci nevěřila. Myslela si, že každý člověk si z jakékoliv předpovědi, horoskopu vždy najde něco, co na něj bude pasovat.  Výpovědi jsou často tak obecné, že si vždycky najdete něco, co se bude podobat tomu, co zrovna ve svém životě řešíte.  A navíc člověk je tak krásně vztahovačný!

 

Zarazila ji však jiná věc - to už ale ležela pod prostěradlem, připravená k spánku. Chtěla bych si s tou ženou popovídat. Jen tak, o životě. Protože když se na to člověk podívá z té druhé stránky, je to strašně smutné. Lidé tady jezdí, nechávají tady hromady eur za jednu letní dovolenou, aby si tady užili nějaké ty kratochvíle, koupili pár prožitků – jídlo, víno, zábavu, sex. A přitom jsou tady potom taky takoví lidé jako ta cikánka. Lidé, kteří chtějí jedno euro, dvě. Obhajovat je? Ne, to určitě ne. Kdo ví, třeba měli i jinou možnost jít pracovat, ale nechtělo se jim a zvolili ten způsob žebráctví. Ale to nevím. Navíc, vždyť ty nůžky společnosti jsou čím dál tím více otevřené.

 

Nemohla se dočkat druhého dne. Ráno rychle vyběhla z hotelu a snažila se cikánku najít – marně. Bylo jí líto, že ji ten nápad přišel na mysl tak pozdě. Třeba ji nikdy už neuvidí. Večer ji však opět spařila. „Seňorita,“ oslovila cikánku. Žena si ji evidentně pamatovala, atak ji nechtěla věnovat příliš mnoho pozornosti. „Počkejte chci si s vámi promluvit,“ řekla Alexandra. Ženu to zarazilo. Nikdy ji na ulici nikdo neoslovil. Její ošoupaný vzhled každého odrazoval. Mezi těmi lidmi, kteří chodili v posledních značkových výstřelcích, vypadala vždy velmi bizarně.

„O čem si se mnou, vy, chcete povídat?“
„Řekněme, že vám nechci dát peníze, ale chci vás ráno pozvat na kafe. Přijímáte mé pozvání?“
„Proč bych to jako měla dělat?“
„Berte to jako mé díky za váš rozmarýn, který mi leží u postele na nočním stolku. Nechci pravděpodobné výpovědi o mém osudu, neboť jsem přesvědčena, že si o něm rozhoduji já sama. Chci si jen tak popovídat o vašem životě. A řeknu vám třeba něco o tom mém na oplátku. Bez závazku. Kafe s croassanem. Co vy na to?“
Žena se na chvíli zamyslela, ještě jednou si dívku prohlédla od černých vlasů, přes štíhlý pas až po letní body na podpatku. Jakoby ji rentgenovala zevnitř. Tentokrát ten pohled Alexandře tak nepříjemný nebyl. Když se na ní žena dívala, cítila jak se jí žilami v  těle rozlévá podivný teplý klid. Klid, který od Šimonovy smrti nepocítila. Žena se mírně pousmála.

„Máte dobré srdce,“ a na chvíli se odmlčela. Alexandra nechtěla rušit ten okamžik, se kterým by měla problém ho pojmenovat, kdyby to na ni někdo vyžadoval.

„Přijdu za vámi,“ řekla žena a chtěla odejít.

„Počkejte přece! Kde se potkáme? Carihuela zítra v osm ráno?“
„Přijdu za vámi,“ zopakovala žena španělsky a zmizela v davu turistů.

Alexandra byla zmatená, nevěděla, zda to má znamenat, že by se měly potkat zítra v osm ráno, nebo prostě někdy někde v budoucnu. Mrzelo jí to, ta žena v sobě měla něco, vyzařovala něco, co jí dodávalo odvahu, klid a radost. Uvědomila si, že toto setkání bylo jejím dalším malým krůčkem.

 

Tak uvidíme, zda se ještě potkáme.

 

IV.

 

            Druhý den ráno šla opět běhat. Tentokrát pociťovala ty endorfiny. KONEČNĚ! Měla radost z toho, že svítí slunce, že fouká vítr. Takové ty drobné radosti, které při chůzi do práce málokdy berete na vědomí. Radost, že mohla dýchat.

            Už tady byla devátý den a netušila, kolik jich má ještě před sebou, ale cítila, že už to nebude nekonečno. Potkávala hodně lidí, ale jeden ji zaujal – starší pán se psem.  Uvědomila si, že ho vídala na pláži i dříve. Jaký pán takový pes, říká se. I v tomto případě to tak bylo. Muž byl starší, ale stále v dobré sportovní kondici. Vedle něho běžel irský setr, také krásně vypracovaný. Když ji míjeli, její oči a oči starce se na sebe vzájemně usmívali. Bylo legrační, jak si byl pes a jeho páníček podobní v obličeji.

            Běžela a pozorovala ty stopy v písku. Podle stop v písku by se toho dalo o druhém člověku hodně říci: muž, žena. Jestli byli hubení nebo tlustí. Jestli třeba ten člověk neměl křivou páteř – to by dobrý ortoped určitě poznal. Ona však rozeznávala jen troje stopy – svoje, psí a starcovy. Ale mezitím byla spousta dalších stop, plná informací. Podobně se snažíme číst i z obličeje člověka, kterého jsme právě poznali. Soudíme ho podle oblečení a celkové visáže, která zahrnuje i dikci, držení těla, intonaci, výšku hlasu – to vše hraje roli, jak je nám jiná osoba sympatická. Ale na základě toho nejsme schopni nahlédnout do nitra toho druhého. Po dvou minutách nedokážete říct, jaký ten člověk je. Někteří lidé, žijící v páru, toho druhého nepoznají za celý život. Alex si vzpomněla na Duškovo divadelní představení Čtyři dohody, kde část věnuje partnerské komunikaci. „Když spolu dva mluví, komunikuje spolu vlastně šest osob. On a ona. Ona jak vidí jeho. On jak vidí ji. Ona, jak si myslí, že ji vidí on. On jak si myslí, že ho vidí ona.“ Tak vznikají hádky a nedorozumění, domněnky. Ty lidské vztahy nejsou vůbec jednoduché. Ne, vlastně jsou tak jednoduché, až jsou složité.   

            Běžela po pláži a uvědomila si, že má v zásadě dvě možnosti, jak běžet. Buď blíže k vodě, její kotníky byly jen tu a tam ošplouchnuty slanou vodou. Mokrý povrch navíc zajištoval, že se nohama nepropadávala hluboko do písku. Druhou možností bylo běžet o něco výše – zde byla celá řada mušlí, která se nepříjemně zařezávala mezi články prstů. Zde se jí běželo o poznání hůře, neboť s každým krokem se její chodidla zabořila do písku. Přesně jako ve vztahu – jednou nahoře jindy dole. Jednou jím člověk prochází poměrně poklidně, jen sem tam dostane nějakou studenou sprchu, jindy má pocit, že se v něm dusí, že už mu soužití s parterem nic nepřináší a spíše ho zahrabává do země. Kráčela jsem vyrovnaně nebo jsem se pomalu ale jistě ztrácela v písečných dunách?
            Posadila se na břeh pláže, zhluboka dýchala. Poté začala s dětskou radostí shromažďovat mušličky kolem sebe. On a ona. Ona jak vidí jeho. On jak vidí ji. Ona, jak si myslí, že ji vidí on. On jak si myslí, že ho vidí ona. Běželo jí hlavou. Vzala jednu mušličku, která měla srdcovitý tvar a oběma polovinami byla spojená pevně k sobě. Poté jí vložila do jiné, která měla podobný tvar, jen byla o něco větší. Nakonec našla druhou polovinu a srdcovitou mušli do ní zavřela, tak jako se při dušení masa pokládá poklička na hrnec. Stiskla tuto dvojitou mušli pevně v dlaních, zavřela oči a lehla si na záda. Písek začínal příjemně hřát.
            Narodíte se a od malička si budujete to, kdo jste. Vytváříte si jak vlastní vědomí, kým jste, tak se na tvarování vás samotných podílí i vaše okolí – to pro ni představovalo to mušličkové jádro držící pohromadě se dvěma srdíčky.
            Každý člověk, se kterým se ale v životě potkáte, nemůže vidět to jádro, ten ryzí obal uvnitř vás, kde jsou vaše sny, domněnky a bohužel často i obavy – vaše pravá podstata. Těmto lidem ukazujete pouze jakousi vlastní slupku – ta větší mušle. Obal skládající se z vašeho oblečení, obličeje, ale i vědomostí a zájmů nabídne těm druhým udělat si o vás jakž takž nějaký obrázek. Kolika lidem, ale umožníte proniknout do vašeho pravého jádra? A jste si vůbec vědomi toho, že takové jádro existuje? Nebo jste už přijali za své názor, že vy jste jenom ta slupka?
            Jak hluboko pronikl Šimon? Dovolila jsem mu, aby mě znal opravdu takovou, jaká jsem? Nebo jsem měla z nějakého nepochopitelného důvodu strach? Strach před sebou sama? A znala jsem jeho jádro?
            Najednou zatoužila dát Šimonovi tyhle čtyři kousky mušliček a vysvětlit mu, co pro ni znamenají. Pořád měla zavřené oči. V duchu k němu začala mluvit. Představovala si, že leží vedle ní a ona mu o své mušlí teorii zapáleně vykládá. Pochopil by to?
            Alexandra se zvedla. Najednou měla neskutečnou potřebu říct Šimonovi spoustu věcí. Napíšu ti dopis. Usmála se na oblaka a spláchla pot pod plážovou sprchou.

 

V.

 

            Kdosi zaklepal na dveře pokoje. Byl to číšník s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou. Alex mu otevřela v županu a dala spropitné. Sedla si se sklenicí na balkón. Na stůl už předtím položila dopisní papír a pero.        
            Dříve, když byla v pubertě, dělávala to tak často. Vždy, když měla nějaké obavy, strach nebo zlost – zkrátka jakékoliv přebytečné emoce – vypsala se z toho. Nyní měla stejnou nutkavou potřebu. Vzala do ruky pero a chvíli hleděla na prázdný papír. Myšlenky se jí koulely z jedné strany mozku na druhý a ona si je přála napíchat jednu po druhé na hrot propisky a přišpendlit je na papír. Již po několikáté vzala propisku do ruky a zase ji položila. Namísto psaní si na papír začala čmárat nějaké obrazce, jen proto, že jí ten bílý papír neskutečně rozčiloval. „Tak mě popiš!“ křičel. Zavřela oči. Prostě nějak začnu.

 

Rozloučení či návrat?

 

Co bych jako měla napsat? Ahoj, jak se máš, co děláš? Pitomost! Ty hrdinko, lidé se scházejí a zase rozcházejí, čí to byly slova, hmm? Nevydržím jen tak zírat. Beru do ruky papír a tužku. Všechno to ze mě musí ven.

 

Sny jsou fajn. Nakopávají člověka kupředu. Dovolují mu doufat v lepší zítřky. Neskutečně nabíjí, když se stanou skutečností. Někteří lidé jsou ochotni těm snům obětovat úplně všechno. Ambicemi udusí lásku. Spletou si ten vroucí cit s lacinou náhražkou. Stálo jim to za to?

Ano, myslí si, že ano. JÁ JSEM ALE NEMĚLA NA VÝBĚR! A TO NENÍ FÉR!
 

Vztah s tebou byl energický, úžasný, plný zážitků, nových lidí a inspirací. Teplo tvojí náruče mi dodávalo sílu a pocit bezpečí. Proč jsi musel odejít navždy, abych se rozpomněla na tak základní pocity? Říct si sbohem navždy? Pekelně vyděsící? Ha, to je ale moje realita! Ach jo, kdybys mě viděl – tečou mi slzy.

 

Dva lidé se občas potkají – tak se to stalo i nám. Asi jsme si tenkrát od toho nic velkého neslibovali. Prostě se to stalo a my spolu začali chodit společně na zmrzlinu. Postupně se k tomu přidala řada dalších aktivit – tanec, sport, divadlo, film, vaření. Možná jsme si tenkrát ani neuvědomili, jak jsou ty věci fajn. Ale jo, na začátku nám spolu bylo dobře. Všechno bylo velkolepé. I to zalití čaje bylo pro oba dobíjející. Ale, co se stalo potom?

 

Asi to, co ve skoro každém vztahu. Začali jsme si na sebe zvykat a žít v iluzi, že jeden druhého známe. Tolik bych ti toho chtěla říct o mušlí teorii. Najednou jsme přestali cítit potřebu se vzájemně překvapovat. Nebo jsem to tak vnímala jenom já. Ach ano, tím se dostávám k prvnímu problému – komunikace. My jsme spolu přestali mluvit! Omezili jsme to na to, kam pojedeme na víkend a co bude k večeři. Naše pocity, strachy a obavy zůstaly nerozehranou partií na později. V okamžicích, kdy jsme si měli být oporou, jsme se jeden druhému začali odcizovat. Ach bože, udělala jsem tolik chyb…

 

V duchu jsem si představovala, že ti říkám tohle a tamto. Tohle mi vadí a tohle nemyslíš vážně. Ve skutečnosti jsem ti to však nikdy neřekla. Proč? Dusila jsem to v sobě, až se ta láska rozvařila stejně jako zelenina na polívku. Zbyla jen jakási pochybná kaše, ne láska.

 

Nejsmutnější na tom všem je, že se vlastně nic nestalo. Tys mě neuhodil, já nebyla nevěrná. Ty jsi ke mně vždy byl hodný, já ta obětavá. Člověk by neřekl, jak těžké je říct sbohem člověku, který vám nic neudělal. NIC SE NESTALO? Káčo pitomá, Šimon umřel!

 

Jak by to vypadalo kdybychom se „jenom“ rozešli? Co by se asi tak říkalo?

 

„Přestali jsme si prostě rozumět,“ vysvětlila bych okolí s pokrčenými rameny známým, jakoby mi to bylo jedno.

„Prostě to tak bylo lepší,“ odbyl bys ty své kamarády.

 

Ale bylo by to skutečně tak? Nebo jsme si jenom už nechtěli dále rozumět? A musels to tak zkomplikovat tím svým zatraceným odchodem NAVŽDY? Nemohl ses zdekovat jenom na měsíc, dva, půl roku? Přestěhovat se do jiného bytu a počkat?

 

Člověku se hlavou honí různé věci, a i když je v sebespokojenějším vztahu, někdy se tam ten červ prokousávající chodbičku s názvem „rozchod“ prokouše. Kolikrát jsem si říkala, že všechny ty věci můžu dělat i sama, s přáteli. Hlavně tenkrát, když jsi praštil dveřmi a řekl jsi, že jsem ti ukradená. Jak je libo!

Najednou však zjišťuji, že když si dám na záda stejný batoh jako kdysi a jdu stejnou cestou, není to ono. Ti lidé mají jiné tempo, jiné vtipy a já si s nimi jaksi nerozumím. Na horách brečím a uvědomuju si, že k milovanému člověku patří i další lidé, kteří vám někdy jdou na nervy, ale vidina toho, že přijdete i o ně, vás vede k zamyšlení. Že k milovanému člověku nepatří jenom jeho oči nebo úsměv. Je to něco nehmatatelného. Jakási životní filozofie. Někdy vás to druhé pohlaví neskutečně vytáčí a to jsou pak okamžiky, kdy si říkáte: no co, však takhle můžu žít i sama, nebo najít někoho, kdo tak bude chtít kráčet se mnou. HA! Nevím, zda je to strach, nebo vystřízlivění do stavu reálného. Možná je to strach. VŮBEC UŽ NIKOHO TAKOVÉHO TOTIŽ NEMUSÍTE POTKAT! Má cenu to riskovat?

 

DO PRDELE, ALE JÁ JSEM NEMĚLA NA VÝBĚR! TY JSI NEODEŠEL, ALE UMŘEL! Uklidni se! A co kdybys neumřel, ale jenom odešel. Nad čím bych přemýšlela pak?

 

Má cenu říkat sbohem člověku, kterého jste milovali? Ten pocit se přece jen tak neztratí. Nevěřím tomu. Dnes už ne. Ale musela jsem tě první ztratit, abych si to uvědomila a taky vidět kolem sebe několik příkladů toho, jak je ten život pomíjivý. Jsme tady takovou chviličku a ještě se v té chvilce lidé stačí hádat, nenávidět, zrazovat a ubližovat si. Nebylo by jednodušší k sobě být upřímní, mít se rádi, říkat si ty drobnosti, co nás vzájemně vytáčí? Krásně se mi to tady na ten papír píše, ale kdybych ti to měla říct do těch kukadel kéž by to tak šlo..), asi bych oněměla. Jak si totiž nelhat do kapsy, nás ve škole nikdo neučí. Ale i tenkrát jsem to mohla zkusit napsat, a neudělala -  nebo ano? A tys možná nereagoval tak, jak jsem si představovala. Ach ty naše představy, jenom nás zabijí.

 

Co chceš slyšet?

Co ti na to mám jako říct?

MLČELA JSEM!

 

A možná jsem právě tehdy měla říct, jak bych si přála, abys reagoval. Akceptovat, že tě to nikdy nikdo nenaučil a že se to můžeme učit spolu, že nám to za to stojí, díky tolika věcem, které jsme měli společné. Místo toho jsem však mlčela a utápěla tě v nejistotě.

Má cenu se v tom pitvat, když už nepřijdeš?

 

Jsme tady tak krátce. První se hledáme, potom se najdeme a zase se ztrácíme s tím, že se snad potkáme tam nahoře. Stojí za to se i v té krátké společné cestě trápit? Asi ne, k tomu je ale potřeba kopec tolerance, porozumění a artikulace rtů!

 

A po téhle pasáži se mi točí hlava z toho, zda je vztah skutečně o tom, že chceš toho druhého změnit. Jeden přítel mi řekl krásnou myšlenku: „Ve vztahu je důležité klást si požadavky, jenom tak poznáš, co ten druhý má rád a co ne. Ano, svým způsobem toho druhého chceš změnit, ale i on tebe -  a nejkrásnější na tom je to, že se vám to ani jednomu nikdy nepodaří.“

 

Tak je to špatně? Chtít po člověku třeba něco, co neumí? Nauč se péct bábovku, udělá mi to radost. Kup si běžky, budeme jezdit spolu. Mluv se mnou, potřebuju to!

 

Nebo je to podstata vztahu? Vzájemně na sebe působit, podvolovat se tomu druhému do té míry, aby nezanikla má vlastní osobnost a zároveň zjišťovat nové věci i o sobě.

Nebo je prostě jednoduší zamávat si šátečkem a jít hledat takového člověka o dům dál.

 

Ale co když je to nekonečný proces? Co když pak najdeš někoho, kdo bude ochoten tvé rty nejenom líbat, ale i poslouchat, avšak jeho rytmus života bude absolutně mimo ten tvůj. Co potom?

 

A PROČ TO TADY VŠECHNO PÍŠU? TYS UMŘEKL, SAKRA. NESTIHLA JSEM TI TOHO TOLIK ŘÍCT…

 

Je mi až smutno nad tím, kolik věcí jsem dělala špatně. Kopala si ligu sama za sebe. Měla jsem takový strach, abych v některých věcech nebyla stejná jako moji rodiče, že jsem dělala úplně totožné chyby. Zavírala jsem se do sebe a tiše ti vyčítala, že nejsi takový nebo makový. Zavřela jsem před tebou své mušlí srdce a vytvořila si v hlavě stopku, že dále už spolu nepojedeme. Že už jsme spolu všechno zažili. Přitom jsme ještě mohli mít celý život.

Stačí opravdu tak málo, aby dva lidé k sobě našli cestu? Nebo mám jen tendenci si nás idealizovat, když už nikdy nepotkáme? Svým způsobem jsme se vlastně definitivně rozešli? Stačí láska? Myslela jsem si, že vím, co to je.

 

I ty hloupoučká, musíš se ještě tolik učit…

 

Vím, že bych se chtěla vrátit. Vím však, že by mi zase vadili stejné věci, které by bylo nutné si tentokrát vyříkat. A vím, že bych měla strach, jestli to zvládnu. Ne strach z toho, jak se budeš chovat ty. Já mám strach sama před sebou. Mám strašný strach milovat. Proč? Měla bych obavy, že ti zase ublížím. Že budu dělat ty stejné chyby, že nebudu upřímná a zase odejdu.

 

Přitom TEORETICKY, je to všechno TAK jednoduché.

Nikdo nemůže žít ve vztahu, kde je přetvářka a faleš – kdo ji ale vytvářel? A možná jsi měl i pravdu v tom, že se v některých věcech moc pitvám, ale to jsem prostě já. To nepředěláš. Ale co kdybys chtěl? Já bych po tobě taky chtěla určité věci, proč bys nemohl ty?

 

Kam se poděl ten pocit „nám to vyjde“, „s tebou chci žít“? A já ho měla. Reálně jsem ho cítila a byl to stav, který mě hřál v břiše.

 

Ale ten pocit jaksi umřel o něco dříve, než jsem ti položila tu růži na černou rakev.

 

Byl bys ochotný diskutovat své názory namísto zvedání obočí? Zajímat se o určité věci, přesto, že jim nevěříš, když budeš vědět, že jsou pro mě důležité? A co bych na oplátku měla udělat já pro tebe? Co chybělo tobě? To si můžu jenom domýšlet…

Vztah se vyvíjí, my jsme se měnili – každý sám – až jsme se jednoho rána vzbudili a už se nepoznali.

 

A další ráno jsem se vzbudila, zvonil mi mobil a ty jsi už nebyl živý. Odešel jsi naštvaný, ale oba jsme tušili, že se zase vrátíš. Neřekl jsi mi  kam jedeš, ani na jak dlouho. Neptala jsem se, byla jsem naštvaná…Měla jsem to chtít vědět? Byla bych ti tím zachránila život? Kdybych se vykašlala na posranou hrdost, zvedla telefon a řekla: mrzí mě to, můžeš se vrátit? Zvedl by si mi to? Poslouchal mě? Proč cítím tak neskutečně tíživou vinu, za tvou smrt.

 

Chyba byla zkrátka na obou stranách -  stálo by nám to za to pokoušet se jít společně dál tím vztahem, který už delší dobu neklapal? Snažit se? Je vztah o snažení? Nebo to musí být něco zcela spontánního

 

 NENÍ TO ALEXANDRO V TOMHLE OKAMŽIKU UŽ ÚPLNĚ JEDNO?

 

Člověk neustále potkává spousty lidí a občas se zamyslí, jaké by to bylo, kdyby po té životní cestě šel s nimi. Paradoxně, když mu v tom již nic nebrání, ztrácí zájem. Pochybuji, že je to tím, že člověk vždy chce to, co nemá.

Najednou mi chybí ty nejdrobnější maličkosti. Jen tak si něco upéct a pustit si k tomu film. Jen tak si povídat, jako když jsme se poznali. Jen tak si hledět do očí.

 

Přála bych si z celého srdce teď napsat, dala bych vše za to, aby ses vrátil! Ale to bych si asi lhala. Zmítám se mezi pocitem viny a snahou upokojit sama sebe, že za to nemůžu. Třeba bychom se týden na to rozešli. To by ses ale byl býval musel vrátit z těch hor, ale NE! Ty sis to vyřešil po svém a musel sis umřít. Co bych ti řekla, kdyby ses zase objevil ve dveřích našeho společného bytu.

 

Jsou tady věci, které vím, že nezkousnu a mám obavu, zda ti je dokážu říct.

MLUV!
 Chtěla bych, abys uvěřil, že bez mručení a stěžování je život nádhernější, aniž by se v něm cokoliv změnilo. Můžeš mít stejný plat, byt i auto.

Tohle ideálno se ve mně motá s okamžiky, které mi vadily.

Vadilo mi, že sis zvykl, že jsem to já, kdo chystá snídaně.
Vadilo mi, že více nedbáš o svůj zevnějšek.
Vadilo mi, že ti občas moc nevadí nepořádek.
Vadily mi pocity, že musím volit mezi tebou a rodinnou. Pro tebe ta tvoje možná není tak důležitá, pro mě je vším. Jak můžeš jednou chtít mít rodinu, když jsi někdy svým chováním vzbuzoval pocit, že tě ani ta tvá vlastní nezajímá.

 

PROBOHA VADILY MI TAKOVÉ PRKOTINY!

Neměli jsme vyříkané finanční věci. Nikdy jsme o tom nemluvili. Ano, nebyli jsme manželé, ale stačilo říct – nemám na to. Nevadilo se mi o výdaje dělit rovným dílem, ale někdy by bylo fajn slyšet: chci tě pozvat. Dneska tě zvu já!

Náš společný byt byl tvůj a to mi vnitřně nevyhovovalo. Vyvolávalo to ve mně pocit, že ti patřím, i když to tak nebylo. Výsledkem bylo podráždění, které z tvého pohledu nemělo vysvětlení.

 

Podle tebe se, Šimone, nejde neustále usmívat. Podle mě to jde, když máš druhého, který se na tebe usmívá.

 

Nevadilo mi, že sis možná někdy neměl co říct s mými přáteli. Vadilo mi, že ses ani nesnažil. Z fleku je odsoudil a zařadil do šuplíku „s těmi si nemám co říct“. Člověk pro toho druhého udělá z lásky spoustu věcí, tak i já jsem se občas snažila najít společnou řeč s těmi tvými. Nebylo to vidět? Ke konci už možná ne…

 

KONEC VZTAHU.

KONEC ŽIVOTA.

Jak moc se tyhle dvě věci od sebe odlišují? Mě jaksi splývají do tvého jména.

 

Vadilo mi, když jsi o mě někdy prohlásil věc, která byla skrz na skrz nepravdivá. Ale na místo, abych zauvažovala nad tím, jak jsi k takovému nesmyslu přišel, nechala jsem to plavat s vědomím, že jsi přestřelil. To však byla zase jen další chyba.

 

Je to skutečně k pláči. Zdánlivě jsme si nic neudělali a přitom těmi drobnými střípky tiše řezali naše duše. Až do okamžiku, kdy to bylo neúnosné, atak sis vzal batoh a odjel autem pryč. Neslyšela jsem o tobě týden. Zemřel jsi na cestě domů? Za mnou? Cos mi chtěl říct? Nebo ses jenom přesouval z bodu A do bodu B?!

 

Odpusť mi, udělala jsem spoustu chyb.

Mimo jiné tu, že jsem nezvedla ten posraný mobil.

Tohle všechno by se do esemesky nikdy nevešlo, a já bych ti to asi nikdy neřekla do očí.

Ale musel jsi opravdu umřít, aby mi všechny tyhle věci došly?

 

Odkládám tužku, Šimone. Ale nemůžu odložit život. Možná prozatím, ale ne definitivně!

Zatím si však nejsem rozhodnutá, jak dlouho chci nežít.

 

Nerozhodnout se, je však také jakési rozhodnutí, ne?

 

 

VI.

            Alexandra se procházela hotelovými zahradami. V hlavě měla najednou podivně prázdno. Psychicky se cítila neskutečně vyčerpaná. Sepsání dopisu pro Šimona ji však lehce uklidnilo. Jakoby to psaní proselo její myšlenky. Cítila takovou úlevu, jakoby všechny ty věci Šimonovi skutečně řekla.
            Popsané archy vložila obálky a napsala na ni jméno Šimon. Obálku dala do posledního šuplíku v hotelovém pokoji. Zatím nevěděla, co s ním. Buď jej spálí, nebo hodí do moře, možná ho tam jen tak nechá a odjede bez něj. Nebo si jej při balení hodí do kufru a až bude tohle všechno za ní, znovu si jej někdy přečte. V daném okamžiku jí to ale bylo jedno. Cítila úlevu, že konečně našla odvahu pojmenovat a dát tvar svým obavám, které se v ní přelévaly jako nějaké podivné želé. Měla pocit, že je o několik kilo lehčí.
            Docházela přes pláž zpět ke svému hotelu. I přesto, že bylo teprve devět hodin, pocítila neskutečnou chuť lehnout si do postele a prospat se.
            Když se přetočila na pravý bok, její zrak spočinul na rozmarýnu a mušlích ve tvaru srdce, které našla to ráno na pláži. Usnula vyčerpáním.
            Najednou ji probudila neskutečná křeč. Nevěděla, co se s ní děje. První si myslela, že dostala křeč do lýtka, ale ani nohy či ruce nebyly schopny žádného pohybu. Pocit nekontrolovatelnosti vlastního těla se dostal až k jejímu obličeji. Proti své vůli otevřela pusu dokořán na maximum. Měla pocit, že ji každou chvíli už musí vyskočit z lícních pantů. Chtěla ji zavřít, protože tušila, že musí vypadat strašně hloupě. NEŠLO TO! Nikdy předtím nic takového nezažila. Bylo to, jakoby ochrnula – cítila, že jediné, co funguje, je hlava. Chtělo se jí začít křičet, ale nemohla vydat ani hlásku. To ji vyděsilo. Musím se z toho snu probudit! Pokusila se otevřít oči, ale ani ty jí neposlouchaly. Najednou před sebou uviděla dva velké červené kroužky. Měla velmi nepříjemný pocit. Ty kolečka připomínající oči jí jakoby nasávaly dovnitř. Snažila se tomu ubránit, ale nešlo to. Nemohla, zvednout ruce, nemohla dělat nic. Co se to děje?
            Z červených očí se pomalu začala vytvářet brána. A čím byly obrysy té brány jasnější, tím více i sláblo to nepříjemné červené světlo. Alexandra najednou poznala dveře jejího společného bytu s Šimonem. Tak přece sen!
            Otočila se od dveří směrem do obýváku a zarazila se. U jídelního stolu, který byl součástí obývací místnosti, seděl Šimon. Jakoby zaregistroval její přítomnost. Zvedl hlavu od snídaně a usmál se na Alexandru. Ve snu vypadal neskutečně krásně. Měl nebesky bílou barvu a vyzařovala z něj energie a vyrovnanost. Vůbec to nebyl ten Šimon, který opustil byt naposledy před hádkou a pak už se do něj nikdy nevrátil. Nebyla to ta zohavená postava, kterou musela Alexandra jít identifikovat do nemocnice.
            Byl tak nádherný! Pokynul jí, aby si k němu přisedla a uculil se tím svým typickým způsobem. Usrknul si kávy a mlčky si Alexandru prohlížel. Ona zase jeho. Koukali na sebe jeden na druhého. Alexandra se usmála.
„Vypadáš jako anděl,“ řekla mu, a její hlas podivně zacinkal.
Měla pocit, že to, co žije, je skutečná realita. Nechtěla se vrátit zpátky do té místnosti, kde nechala ležet rozmarýn a dopis pro Šimona. Tady jí bylo strašně dobře. V jeho přítomnosti se cítila v bezpečí a nerozpolcená. Věděla, že se nemusí omlouvat ani za jedinou větu, kterou napsala do toho dopisu, protože on věděl, že to tak nemyslela. V té nebesky ozářené kuchyni – její vlastní kuchyni! – věděla všechno, co vědět potřebovala. Cítila, že najednou má všechny myšlenky srovnané správně. Věděla, co má dělat, kam jít – bylo to neuvěřitelné!

 

Ten zářící tvor zvedl ruku a pohladil jí po vlasech. Bylo to tak skutečné! Nevydržela to. Zvedla se ze židle a pevně ho objala. V tom objetí byla prosba o odpuštění.
„Nemám ti co odpouštět,“ řekl jí Šimon. „Ty musíš odpustit sama sobě.“
„Ne, ne! Ještě nikam nechoď, pojď se se mnou projít bytem! Pojď, zalijeme spolu květiny, nebo si jen tak pustíme nějaký film!“

„Mám tě rád, Alexandro, ty to zvládneš kvítečku,“ pohladil jí po vlasech. Když jí hladil, měla pocit, že je všechno tak, jak má být. V naprosté harmonii. Nikdy se nechci probudit!
Šimon jako by ji četl myšlenky, vstal a odešel do vedlejší místnosti. Chtěla jít za ním, ale celý obraz se kolem ní začal jaksi mlžit.

 

Když otevřela oči, první co spatřila, byly její mušličky a rozmarýn. Podívala se na budík. Byly čtyři hodiny ráno. Posadila se na postel a chvíli přemýšlela, co se vlastně stalo. Byl to sen, ale zároveň nebyl to jenom sen. Pamatovala si z něj úplně všechno. Každý detail Šimonovy tváře. Vypadal tak vyrovnaně. Cítila ranní kávu a specifickou vůni jejich bytu. Alexandra nedokázala říct, co se jí to přihodilo. Jedním si byla ale jistá. Šimon byl v bezpečí a nebyl tak daleko od ní. Ta myšlenka jí připadala naprosto šílená. Usmála se. Šimon a anděl? Můj anděl? Rozhlédla se po pokoji: „Jsi tady i teď se mnou?“ zeptala se nahlas. Usmála se.
            Najednou zatoužila, aby byla doma. Aby si mohla lehnout na její oblíbenou pohovku a tiše rozjímat právě tam, co se jí to té noci událo. Cítila se v tom snu tak neskutečně klidná, že najednou věděla přesně, co má dělat. Nepamatovala si všechny ty myšlenky, které ji ve snu přišly tak neskutečně jasné a jednoduché, ale jednu věc cítila naprosto jasně.
            Otevřela notebook a vyhledala si lety Málaga – Praha na daný den. Nedokázala to vysvětlit, ale najednou už neměla strach. Věděla, že na to všechno dění, které nyní přijde, není sama a že je v milovaných rukou.