Zima

Potichu za oknem pozoruje, jak se sněhové vločky snášejí dolů k zemi, točí se s větrem, některé se zachytí na parapetu, jiné na okenním rámu. Už není vidět ani nepatrný kousíček zeleně a všechno je náhle tak ponuré, tajemné a krásné. Ale kde je ona? Zmizela. Zmizela tak, jako každičká z těch nádherných něžných bílých vloček jednou roztaje. Skrze to okno ji viděl - tam venku, ale nebyla tam. Viděl, jak tančí v těch padajících třpytivých diamantech, které se jí zaplétají do zlatých vlasů a tají jí na řasách, dopadají na její rty a ona tam, omámena tou krásou, chytá vločky do dlaní a prohlíží si je s tak upřímnou radostí, jako dítě, jenž vidí první sníh. Miloval ji, ale ona tam nebyla.
 

Hluboce se jí díval do očí zalitých slzami, když seděla naproti němu a nic neříkajíc nervózně bubnovala konečky prstů o saténový, pečlivě urovnaný přehoz postele. Nevinný potůček se náhle rozlil po její tváři a proud slz stále neustával, ani poté, co pevně, avšak s něhou, uchopil její ruku a hladil ji po předloktí. Stále měl v očích ten tázavý výraz, kterým se snažil naznačit, aby alespoň slovem, alespoň nepatrným pohybem naznačila, co se vlastně stalo - proč tam teď sedí s mokrými tvářemi a chvějícími se rty. Pohlédla na něj, otřela si oči, z ničeho nic prudce vstala a zamířila k východu z ložnice, ve které se jí s ním tak těžce dýchalo. Očekával ránu, ale ona dveře zavřela pomalu s pečlivostí a v naprosté tichosti.  
 

Ležel na posteli sám, ale cítil ji všude, viděl ji všude. Zůstaly pouze její slzy na tom chladném saténu a její parfém ve vzduchu, který rozvířila svým odchodem. Místností se rozléhal jeho pláč - pláč tak hlasitý a tak zoufalý. Vzlykal a křičel její jméno, pěstmi bušil do matrace a zoufale strhl dokonale urovnaný potah z postele, ten potah, na kterém byla cítit ta nevinnost a sklíčenost jejích slz. Byl v koncích, byl dole - úplně dole, na samém dně propasti.
 

A ona tančí netančí za tím oknem. A ona je krásná a on je zoufalý. Ona je pryč, ale v něm...a on je sám...