Pravá láska začína tam, kde sa už nečaká odmena

Sedím tu a kouřím jednu cigaretu za druhou, pomalu mi stéká po tváři studený déšť. Přijde mi, že prší vždy, když jsem smutná a já přitom déšť tolik miluji , kéž by jednou zapršelo v okamžik mého štěstí. Opět přemýšlím nad tím , co se mi za ten téměř celý rok povedlo a co jsem naprosto pokazila. Přišla jsem na střední školu a začala přes týden bydlet na internátě. Strašně mě těšilo , že mě přijali takovou jaká jsem, že mě neuráželi za to, že nejsem hubená a ani nejsem pěkná, měla jsem děsně velkou radost , když se se mnou bavili všichni a nikdo mě prostě a jednoduše neodsuzoval, takový pocit sem dlouho neměla. Na základce jsem měla pár přátel, kteří mě měli rádi , ale našlo se tam stokrát více lidí , kteří mě odsuzovali a kritizovali a přitom mě nikdo z nich neznal. Začátek roku byl skvělý, patřila jsme mezi ty tzv. CHYTRÝ LIDI, ale potom to začalo jít hůře a hůře. Slýchala jsem urážky ze starších ročníků, ale utěšovala jsem se vždy myšlenkou, že na internátě mě všichni berou , že tam mě nikdo neuráží. Taky sem si říkala, že takové chování od ostatních lidí mě nemůže rozhodit , protože jsem na něj zvyklá , od mých 5 let mě neustále denně někdo uráží. Strašně nerada jsem jezdila na víkendy domů, protože jsem věděla , že tam to začne všechno se vrátí, kohokoliv potkám tak mě bude urážet a nic s tím nebudu moct dělat, vůbec nic, to mě ničilo nejvíce. Měla jsem radost alespoň z toho , že jsem získala skvělého kamaráda,který mě doufám nikdy nezradí. Překvapuje mě , že je to člověk, který mě ničil život ze všech lidi u nás ve městě nejvíce, lépe řečeno celou tu bandu vedl. Jsem ráda, že se z mého nepřítele stal můj přítel, jsem za něm nesmírně ráda i když je mu to možná nedochází, mě to nevadí... Už delší dobu sem byla zamilovaná a bylo to fajn i přesto, že jeho jsem vůbec nezajímala jako holka , byla jsem prostě jenom kamarádka. Snažila jsem se spokojit s tím , že to jinak nikdy nebude , ale s mou povahou snílka to bylo těžké, pohádali jsme se a nebavili jsme se spolu, jak řekl on : ,,Nedokážeš se pustit určitých věcí ať se děje co chce". Měl pravdu , ale já se snažila a všem jsem dokázala, že miluji jiného, že láska k němu mě přešla. Po pár týdnech se vše urovnalo, on se se mnou zase bavil normálně vrátilo se naše přátelství do normálu , kamarádky mi přestali říkat jak jsem hloupá, když miluji člověka který o mě nemá nejmenší zájem a já nedokážu zapomenout. Všichni byly spokojení. Ve škole jsem se snažila udržet alespoň na pozici toho dobrého žáka, ale moc se nedařilo známky nebyly žádná sláva, ale mohlo za to jiné prostředí, moje nesoustředěnost, a to že se neučím, ale co už. Více mě štvalo to že nejsem doma, strašně mi začali chybět rodiče a dokonce u můj malej brácha se kterým sem se vždy hádala...Chybělo mi to jak jsem se hádala s mamkou, jak jsem se hádala s bráchou a jak s tátou ... Všechno mi to najednou strašně chybělo. Ale dělala jsem jako že nic, protože nepatřím k lidem co by kdy projevili na veřejnosti , že jim něco chybí. Je to ale všechno marný když si to teď tak shrnu... Přetvařuji se přede všemi , dokonce i sama před sebou... Lhala jsem rodičům , když jsem říkala, že mi nevadí když na víkend odjedou a já budu doma sama, strašně mi vadilo že je neuvidím ani na ten hloupý víkend. Lhala jsem kamarádům, kamarádkám, že miluji člověka který je sice můj skvělý kamarád a mám ho děsně ráda , ale pravda je taková že ho nemiluji, já stále prostě miluji jen jednoho , je mi jedno že se mě toto neštěstí drží už třetím rokem , je to tak a nic s tím nenadělám, a lžu sama sobě , když si řeknu, třeba se do mě také jednoho krásného dne zamiluje.... Sedím tu a přemýšlím jsem celá promoklá a kouřím poslední cigaretu... Přemýšlím zda má cenu ho stále milovat, zda to vážně není naprostá zbytečnost a naivita jak mi tvrdí kamarádky, jsem vážně tak hloupá že věřím v to že jednou nastane den , kdy se do mě vážně zamiluje?! Doslova mě to ničí se přetvařovat, denně ho potkávat na školních chodbách a stále se přetvařovat... Místy mi hlavou probíhají myšlenky i na sebevraždu a už to nejsou takové ty myšlenky , které hned ustoupily, jsou čím dál větší a promyšlené do detailů je to děs! Jedna moje polovina říká miluj ho a nič si život dál, ale hlavně žij, nic ti nestojí za takovou blbost jako je sebevražda, ale ta druhá mi říká, že se mi děsně uleví až bude po všem.... Pomalu se zvedám zašlapávám cigaretu a odcházím na internát s myšlenkou na smrt.....A doufám v to , že zítra se stane zázrak...