Příběh jedné zamilované dívky

V jedné vesnici uprostřed krásných lesů, žila dívka jménem Loren. Byla poctivá, milá a hodná. Pomáhala matce i otci. Byla šťastná až do jednoho osudového večera, který jí změnil celý, celičký život.

Jednoho teplého večera si vyrazila s bratrem na vesnickou tancovačku. Jak tak seděli na lavici, tak Lorenin bratr pokývl hlavou k jednomu z místních hochů. „Prý se Arnovi líbíš.“ Loren ucítila, jak jí na tváři vykvetl ruměnec, když se Arn podíval jejím směrem. „Omluvíš mě na chvilku?“ Loren se zvedla a jak nejrychleji mohla, vyrazila ven ze dveří. Bylo jí tak trapně. Přemýšlela nad Arnovou tváří a nad tím co jí bratr řekl. Nevěděla co se to s ní děje, nikdy nic takového nezažila. Srdce jí bilo jako o závod a měla rozpálené tváře. Styděla se, že tak zbaběle utekla. Sebrala odvahu a znovu vešla dovnitř. Rozhlédla se, ale Arn zde už nebyl. Celý večer byla zklamaná. Pořád chodila na náves a doufala, že Arna uvidí. Dny plynuly, ale po Arnovi se slehla zem. Rozhodla se, že mu zanechá dopis u jeho babičky. Celou noc probděla a přemýšlela nad slovy, které by vyjádřili její city k němu. Sama nechápala, jak se mohla na první pohled zamilovat. Na takovou lásku Loren nevěřila. Když byla se slovy spokojena, přinesla dopis Arnově babičce. Pak nastalo dlouhé čekání. Po dvou měsících se u ní doma objevil dopis od Arna. Celá dychtivá ho otevřela a nemohla se dočkat co si přečte. Četla řádek po řádku a byla čím dál více zklamanější.

Drahá Loren,

děkuji ti za milá slova. Velice mě porěšilo, že se ti líbím. Věř, jsi překrásná dívka, ale nejsem si jist, zda-li jsem pro tebe ten pravý. Víš, nepatřím mezi svaté. Jsi opravdu milá a krásná, proto jsem si jist, že si najdeš k sobě někoho, kdo ti neublíží. Pokud budeš chtít, tak spolu můžeme zajít na čaj. Omlouvám se za pozdní odpověď, nějaký čas jsem nebyl doma.

Arn

Neváhala a začala psát odpověď. Psala o tom, že nechce jiného, že na nikoho jiného nemyslí, že bude velice poctěna, bude-li moci s něčím pomoci a že na čaj přijde velice ráda. Hned běžela k Arnově babičce. Odpověď jí ale nepřišla. Když potkala Arna na vesnici, jen se na ni usmál. Parkrát se jí zeptal jak se jí daří. Vždy byla celá rozechvělá, když s ním měla mluvit. Milovala ho čím dál více. Vždy když ho delší dobu neviděla, tak o to více byla šťastná když ho potkala. Její láska ji léčila a zároveň neuveřitelně zraňovala. Nebyla schopna pohlédnout na jiného chlapce. Nechtěla, nevěřila, že by mohla milovat někoho, tak jako Arna. Věděla, že když ji Arn nechce opětovat lásku, tak má vážný důvod. To ji boblelo ještě více, když věděla, že je tak ctnostný, že radši obětuje svojí lásku, než aby jí ublížil. Chodila po vesnici každý den a každým dnem doufala, že uvidí svoji jedinou pravou lásku.

Příběh, který jsem právě vypověděla stále trvá. Myslím, že Loren bude milovat až do smrti. Já znám její trápení. Je to zároveň i moje trápení, však jak ona, tak já pevně věříme, že Arn pochopí jakou bolest ji způsobil svým odmítnutím. Ale já vím, že i život má své šťastné konce.

Milovala, milovala velice,

ale po cestě ztratila střevíce.

Každý krok ji zraňoval,

přesto se nebála a běžela dál.

Na štěstí věřila, doufala,

na nešťastnou lásku...umírala.