Jedna noc v odpoledni světa

Nebylo co dýchat. Vzduch se stal nedostatkovým zbožím. Ještě přes den tu byl. Zmizel jako džíny ve výprodeji. Seděl jsem u okna ve svém bytě v nejvyšším patře. Měl jsem z něj krásný výhled na náměstí. Byla asi půlnoc. Nechtělo se mi spát. To jsem celý já. Ráno se mi nechce vstávat a večer se mi nechce jít spát. Nakonec vždy najdu nějaký kompromis v podobě tak pěti, šesti hodin. Taxíky žluté barvy se míhali pod okny. Dnes to byl měsíc. Měsíc co jsem ji naposledy viděl. Je to poměrně dlouhá doba. Přesto jsem si ale pořád přišel lehce infikovaný její krví. Chyběla mi. Chyběla mi i po tom všem hořkosladkém snění i bdění co se mezi námi udál. Měla mě stále ve své síti chyceného a já jsem nebyl schopný s tím cokoliv dělat. Díval jsem se oknem na náměstí. První kapky přicházející bouřky dopadly volným pádem na majestátnou sochu hrdiny lidu, která stála uprostřed. Zablýsklo se v dáli. Vzduch začal vonět. Vzpomněl jsem si na to, na co jsem se chtěl dnes podívat. Přemístil jsem své steskem poničené tělo skrz pokoj. Na piánu jsem měl krabici označenou jediným písmenem A. Piáno mě obdařilo svým pohledem. Vzývalo mě, abych k němu po dlouhé době usedl. Neměl jsem náladu. Umístil jsem svou pokojovou existenci opět k oknu a šáhl jsem do krabice pro tu fotku co jsem hledal. Byli jsme na ni my dva. Já a ona. V dobách naši největší slávy. Tvářili jsme se oba šťastně. Dnes už mi to přišlo jako věčnost od doby co byla pořízena. I přes bouři a pozdní hodinu se náměstí plnilo lidmi. Procházeli skrz náměstí za svými vlastními cíly. Já jediný cíl neměl. Pouze jsem v posledních dnech přežíval dny plné šedě ve svém pokoji pozorujíc lidi. Věnoval jsem fotce další pohled. Slušelo nám to spolu. O tom jsem nikdy nepochyboval. Rozpršelo se více. Lidé se ale hemžili stále stejně. Nic se nezměnilo. Všichni existovali svými životy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo měnit. Chyběla mi. Týden co jsem naposledy slyšel v telefonu její smích mi přišel tak daleko, že už se mi ani nevybavoval v celé své kráse. Stejně jako její hlas. O jejích očích radši ani nemluvím. Ty se mi zjevovaly každý večer před usnutím na stropě a pozorovaly mě, tak jako to Ona ráda dělala. Ten její pohled. Bylo v něm vše z její osobnosti. Krása. Jiskrnost. Smích. Každá osobnost a záblesk duše člověka se skrývá v jeho očích. Ty nám ukazují jaký člověk skutečně je. Noc pokročila do své další fáze. Studené dlažební kostky náměstí byly potopeny v přívalu deště, jehož konec byl stejně vzdálen jako Ona mě v tuto chvíli. Kapky bubnovaly do parapetu u mého pootevřeného okna. Smutek byl jediným důkazem toho, že jsem na živu. Byl jsem smutný z toho odloučení. Chybělo mi její objetí. Přemístil jsem se k piánu. Nevím co mě to napadlo. Měl jsem chuť hrát na piáno. Bylo mi jedno kolik je hodin. Odklopil jsem víko a vysvobodil na svět bílé a černé klapky nástroje. Začal jsem hrát tesknou melodii. Teskně mi totiž bylo. Chyběla mi. Vzpomínal jsem na dny, kdy jsme se poznali. Začínalo mě to bavit. Rozehrával jsem se čímdál víc. Hrál jsem si co mě napadlo. Od náhodně vybraných tónů až po různé písně svých oblíbených hudebních hrdinů. Existenci okolního světa mi připomnělo až zaklepání na dveře. Zaklapl jsem víko klavíru a došel jsem ke dveřím. Cestou jsem si vzal z botníku krabičku cigaret. Za dveřmi stál soused bez pochopení pro mé noční hraní. V zájmu uchování sousedských a mezilidských vztahů jsem byl chtě-nechtě nucen ukončit svou hudební terapii. Usedl jsem znovu k oknu a zapálil si cigaretu. Dým se zvolna promíchával se vzduchem. Vzduch se zvolna promíchával s cigaretovým dýmem. Stýskací infekce se zvolna promíchávala s posledními zdravými buňkami v mém těle. Díval jsem se do promoklého prázdna někde neurčitě venku z okna. Chyběla mi. Lidé dole na náměstí neustávali ve svém bloumání. I přes tuto noční hodinu žilo náměstí životem. Lidé po skupinkách posedávali na lavičkách. Někteří prostě procházeli, jiní se zastavovali a bavili se mezi sebou. Já jsem stále setrvával na svém útočišti. Cigareta se změnila v pouhý nedopalek. Začínalo svítat. Černá noc pomalu ustupovala a přenechávala své místo dni a slunci. Tím skončila jedna noc v odpoledni světa.