Sen

Podívala jsem se na hodiny a donutila jsem se jít spát, zítra ráno vstávám a už tak je pozdě. Zaplula jsem do postele a snažila se usnout.
Marně. Hleděla jsem na strop, tisknouc svého plyšáka. Každý kdo ho dostal do ruky si s ním hrál a nevěděl nic o jeho minulosti.
Zachumlala jsem se do peřiny a nechala myšlenky volně plynout. Ani jsem si neuvědomila, kdy mi po tvářích začaly téct slzy a já si jenom pomocí mých myšlenek přivodila stav deprese. Přitisknula jsem si plyšáka k hrudi ještě více jako by ta hračka mohla zahnat tu bolest co jsem cítila.
Nechala jsem stékat slzy a pomalu upadala do stavu zapomnění a doufala jsem, že aspoň na chvíli zastaví tu bezmoc.

Hleděla jsem ti do očí a tys mě pohladil po tváři. Nikdo jiný před tebou to nedělal a já ten jednoduchý pohyb milovala. Přitisknuls mě k sobě a já cítila radost a byla zase šťastná. Vyhoupla jsem se na špičky a ucítila na svých rtech ty tvé. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tvé objetí a ten pocit blízkosti.
Zhluboka jsem se nadechla abych mohla vyslovit ty sladké slůvka lásky a najednou se ozvala má probouzecí písnička.

Cukla jsem s sebou a byla ohromená. Vypla jsem budík a zalapala po dechu. Ležela jsem a cítila, jak mi po tváři tečou zase slzy. Natáhla jsem ruku vědouc, že nikdo není se mnou. Nechala jsem, aby mi slzy stékaly po tvářích, ale snažila se trochu uklidnit dech. Nešlo mi to.
Byla jsem troska. S mýma myšlenkama přes den se vyrovnám, byť bolí sebevíc, ale na co mi to je, když mě mé podvědomí sráží horší způsobem než cokoliv jiného.
Jediné co jsem dokázala v tu chvíli cítit byla bezmoc a smutek. Ten krásný sen, co jsem prožívala, ten nádherný pocit, byl jenom iluze. Iluze, která byla horší než opravdové objetí.
Musela jsem ležet ještě asi 15 minut, abych se uklidnila natolik, že jsem byla schopná vstát a jít fungovat. Slzy jsem setřela, ale mé srdce krvácelo a krvácí pořád, jenom to nejde vidět..