Vztek

"Čemu vděčím za tvou společnost?" Spustila jsem po tvém pozdravu a hned toho zalitovala. Tohle opravdu nebyl dobrý začátek. Odsekl jsi, že klidně můžeš zase odejít a já začala zuřit.
Založila jsem si ruce na hrudi a zhluboka se nadechla. Stál jsi předemnou ve tváři arogantní výraz. Tohle jsem si opravdu nezasloužila. Cítila jsem, že mnou opovrhuješ a to mě vytočilo do obrovských obrátek. Ani jsem si to neuvědomila a začala jsem po tobě křičet, ne křičet, ale histericky vřískat.
"Ty jsi uražený? Ty jsi ukřivděný? A co bych měla bý podle tebe já? Všechny ty sliby cos mi dal, jsi zahodil a proč? Protože nevíš co chceš?" Cítila jsem, jak pomalu kypím a nemám daleko k tomu, abych rozpletla ruce a začala neřízeně do tebe mlátit. Než jsi stačil cokoliv říct, pokračovala jsem: "Říkals, že budeme přátele a teď? Díváš se na mě jako bych byla nějaký odpad! Zasloužím si hodně, ale tohle určitě ne!" Mlčels a já nevěděla co mám dělat. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
"Vytáhls mě ven a pak jsi řekl, že to byl omyl! Musels vědět jaká jsem! Říkala jsem ti, že si mě musíš zkrotit, ale tys tomu nevěřil! Milovala jsem tě a pořád miluju, ale teď vidím, že jsem pitomá!" Do očí se mi vehnaly slzy vzteku a já povolila své sebeovládání a začala ti opravdu bušit do hrudi. Připadala jsem si jako malé tvrdohlavé dítě, které se snaží dostat svou hračku. Když jsis uvědomil, co to vlastně dělám, tak jsi mě chytil za zápěstí a podíval ses mi do očí a já neměla žádnou sílu, ani vůli. Vztek se proměnil v bezmoc a já začala brečet, jako malé dítě.
"Nech toho. Víš, že za to nestojím." Zašeptals a přitisknuls mě na svou hruď.
"Nenávidím tě za to, žes mě opustil." Zašeptala jsem po chvíli a zalapala po dechu a pak pokračovala: "Ale ty jsi ten pravý. Pokud nebudu s tebou, tak s nikým."